Na křesťanství mnoha lidem vadí triumfalismus, okázalé slavnostní bohoslužby, sebejisté přesvědčení o vlastní pravdě a výlučnosti svého pohledu na svět. Velikonoce, ústřední křesťanský svátek, představují dobrou příležitost zamyslet se, jak je tomu v křesťanství s vlastní pravdou a s vlastním úspěchem.

Oběť vlastního úspěchu

„Není mezi vámi mnoho moudrých v očích tohoto světa, mocných ani urozených“, psal apoštol Pavel v prvním listu křesťanům do Korintu. Jeden z nejstarších dokumentů křesťanství vůbec zachycuje společenství Kristových učedníků jako velice vzdálené jakékoli světské moci, úspěchu či rozumnosti a smyslu. Vypadalo jako sbor podivínů, ztroskotanců lpějících na čemsi zjevně nesmyslném, bláznivém.

To je ale jenom jedna stránka věci. Pronásledovaný spolek bláznů měl něco, co se vymykalo běžným kritériím úspěchu. Absolutní přesvědčení o vlastní pravdě, o oprávněnosti vlastní věci, o neodvratném konečném vítězství. Právě to jim pomohlo překonat všechny vlny brutálního pronásledování v prvních dvou staletích a nakonec zvítězit, přemoci římské impérium a podmanit si je.

Měřeno vnějšími kritérii, jako je počet nově pokřtěných nebo velikost území, jehož vládcové vyznávají křesťanskou víru, by mezi největší historické úspěchy křesťanství patřilo třeba pokřesťanštění Saska Karlem Velikým. Tento mocný panovník byl později svatořečen a i v Praze najdeme kostel, který je mu zasvěcený. Při svém přivádění odbojných Sasů k pravé víře za sebou ale císař zanechal tisíce popravených zastánců tradiční pohanské víry.

Vnějšího úspěchu a rozmachu bylo dosaženo za cenu popření Kristova odkazu, všeho podstatného na jeho učení lásky k bližnímu, a dokonce i k nepřátelům. Vnější triumf byl vnitřním debaklem. Křesťanství, vyznávané křesťanskými, ještě křesťanštějšími i vůbec nejkřesťanštějšími panovníky se sžilo s mocí, moci sloužilo, mocenskými prostředky zacházelo. Své skutečné úspěchy si ale muselo vydobýt navzdory světským triumfům, svou věrností Kristovým zásadám i proti vůli — teď již křesťanských — mocných.

Těmi nejskvělejšími „úspěchy“ v celosvětovém měřítku jsou bezesporu kolonizační tažení evropských mocností, provázené genocidním zacházením s původními obyvateli a současně jejich pokřesťanšťováním. Z globálního hlediska ohromující triumf, ale také stejně ohromný zločin a spoluvina. Nedávno uvedený film Mlčení názorně ukázal, jaké to bylo, když křesťanská misijní činnost nebyla — tak jako většinou — kryta paží světské moci.

Skutečnými úspěchy byly a jsou všechny situace, kdy křesťané jednají v duchu lásky k bližnímu, kdy je v jejich životě a chování poznat, že mají něco společného s Ježíšem Kristem. Takových úspěchů a vítězství, často nenápadných a neznámých, je v dějinách křesťanství také mnoho. Jen díky nim se ještě zcela nestalo obětí svých velkolepých historických triumfů.

Mocní i bezmocní

Letošní Velikonoce budou poznamenány krvavými útoky na koptské křesťany v Egyptě. Ne všichni křesťané jsou dnes těmi mocnými, příslušníky privilegovaných elit v nejmocnějších a nejbohatších státech světa. Mnozí jsou naopak těmi nejzranitelnějšími, patří k ohroženým menšinám, jsou obětmi nenávisti a násilí. Žijí ve strachu a s pocitem bezmoci.

Tragická situace mnoha křesťanských komunit na Středním východě a v muslimském světě je oprávněně důvodem k pobouření. Někdy však vyvolává představu, jako by adekvátní odpovědí byla nová křížová výprava proti islámu, ať již ve formě Západem vedeného vojenského zásahu na Blízkém východě, nebo striktního a diskriminujícího přístupu k islámu a muslimům na západní půdě.

Právě taková odpověď by ale ve skutečnosti osud křesťanských komunit v muslimském prostředí definitivně zpečetila. Americká invaze do Iráku, podle tehdejšího amerického prezidenta George W. Bushe důsledek Božího vedení (byť o to, jak konkrétně Bush křesťanské zdůvodnění svých kroků popsal, se vedly spory), je pro osud blízkovýchodních, především iráckých křesťanů tragédií prvního řádu.

Je opodstatněné se domnívat, že se situace v Sýrii po pádu Asadovy vlády bude podstatně lišit od vývoje v sousedním Iráku? Pokud by Asada svrhla Spojenými státy vedená „křižácká“ koalice a nepodařilo se zabránit pomstě sunnitské většiny na menšinách (alávitech a křesťanech), pro které je Asadova vláda zárukou bezpečnosti před islamistickými militanty, bude výsledek pro syrské křesťany nesmírně krutý.

Zázračné a jednoduché řešení konfliktů, jako je ten v Sýrii a Iráku, nemá nikdo. Jakékoli rozuzlení, které si přeje jedna ze stran, přinese jiné straně utrpení. Nedělat nic a prodlužovat stávající situaci beze změny ale přináší utrpení také. Zdánlivě situace bez řešení, bez jakékoli možnosti zlepšení, kdy všechny varianty budoucnosti se přinejmenším někomu jeví jako ještě horší.

Možná křesťanský pohled říká, že nikdy, ani v takto černočerné chvíli, není možné přestat usilovat o usmíření. Navzdory řeči zbraní a obdivu, který u mnohých vzbuzují, neztratit z mysli vědomí, že bez usmíření, bez úsilí o pokoj, byť by vypadalo jakkoli naivně a donkichotsky, se nedá z kruhu násilí a nenávisti vymanit. Naděje není v těch, které utrpení dovede k nenávisti a touze po pomstě, ale v těch, v nichž nezničí a nezadusí lidskost a lásku k člověku.

Pro všechny, kdo už nemohou dál

Velikonoce končí svátkem Vzkříšení, vítězstvím nad smrtí, skutečným triumfem Kristovým. Jeden z kořenů křesťanského triumfalismu je snad v tom, že se příliš snadno přeskakuje od ukřižování a smrti ke vzkříšení. Bezmoc a opuštěnost Velkého pátku a mlčení Bílé soboty ale nejsou jen hrou, jakousi nevýznamnou předehrou k tomu opravdu důležitému. Právě tím, že bolest, samota, pochybnosti, zrada, smrt a zoufalství jsou tak krutě skutečné, získává vzkříšení svou pravou cenu.

Je mnoho druhů bolesti, mnoho druhů beznaděje, únavy a zoufalství. Ať již se odehrávají v místech válečných konfliktů, nebo „jen“ v těžkých osobních situacích lidí žijících v jinak klidných a bohatých společnostech, společné mají jedno: neexistují pro ně jednoduchá, rychlá, efektní řešení. Univerzální, snadno dostupná naděje a útěcha spíš ublíží než opravdu pomůže.

Křesťané v dobách pronásledování čerpali sílu z přesvědčení o vlastní pravdě. Možná spíš „v pravdě byli“ než pravdu měli. Majetnický vztah k pravdě, který se někdy křesťanství a křesťanům vyčítá, možná spočívá v tom, že namísto naprostého osobního oddání se Pravdě, kterou je pro křesťany Ježíš Kristus, u nich šlo a jde o vnucování své pravdy všem ostatním, za všech okolností a všemi prostředky.

O Velikonocích je příležitost k pokání za triumfalismus i za majetnický vztah k pravdě. Může spočívat v tom, brát opravdu vážně pravdu druhého člověka, pravdu ve smyslu jeho životní situace, jeho bídy, jeho bolestí a pochybností. Vzít ji vážně, pozorně jí naslouchat, vnímat a položit ji vedle vlastní bídy, vlastních starostí a únavy, vlastních nezodpovězených otázek a vlastního strachu.

Ať o letošních Velikonocích prožijeme svá vzkříšení, znovuzrození k radosti, naději a smyslu!