Svátek všech ubitých

Filip Outrata

Velikonoce jsou svátkem všech zoufajících si, osamělých, přetížených a ubíjených. A také příležitostí k pokání za všechny projevy nadřazenosti, triumfalismu a majetnického vztahu k pravdě mezi křesťany.

Na křesťanství mnoha lidem vadí triumfalismus, okázalé slavnostní bohoslužby, sebejisté přesvědčení o vlastní pravdě a výlučnosti svého pohledu na svět. Velikonoce, ústřední křesťanský svátek, představují dobrou příležitost zamyslet se, jak je tomu v křesťanství s vlastní pravdou a s vlastním úspěchem.

Oběť vlastního úspěchu

„Není mezi vámi mnoho moudrých v očích tohoto světa, mocných ani urozených“, psal apoštol Pavel v prvním listu křesťanům do Korintu. Jeden z nejstarších dokumentů křesťanství vůbec zachycuje společenství Kristových učedníků jako velice vzdálené jakékoli světské moci, úspěchu či rozumnosti a smyslu. Vypadalo jako sbor podivínů, ztroskotanců lpějících na čemsi zjevně nesmyslném, bláznivém.

To je ale jenom jedna stránka věci. Pronásledovaný spolek bláznů měl něco, co se vymykalo běžným kritériím úspěchu. Absolutní přesvědčení o vlastní pravdě, o oprávněnosti vlastní věci, o neodvratném konečném vítězství. Právě to jim pomohlo překonat všechny vlny brutálního pronásledování v prvních dvou staletích a nakonec zvítězit, přemoci římské impérium a podmanit si je.

Měřeno vnějšími kritérii, jako je počet nově pokřtěných nebo velikost území, jehož vládcové vyznávají křesťanskou víru, by mezi největší historické úspěchy křesťanství patřilo třeba pokřesťanštění Saska Karlem Velikým. Tento mocný panovník byl později svatořečen a i v Praze najdeme kostel, který je mu zasvěcený. Při svém přivádění odbojných Sasů k pravé víře za sebou ale císař zanechal tisíce popravených zastánců tradiční pohanské víry.

Vnějšího úspěchu a rozmachu bylo dosaženo za cenu popření Kristova odkazu, všeho podstatného na jeho učení lásky k bližnímu, a dokonce i k nepřátelům. Vnější triumf byl vnitřním debaklem. Křesťanství, vyznávané křesťanskými, ještě křesťanštějšími i vůbec nejkřesťanštějšími panovníky se sžilo s mocí, moci sloužilo, mocenskými prostředky zacházelo. Své skutečné úspěchy si ale muselo vydobýt navzdory světským triumfům, svou věrností Kristovým zásadám i proti vůli — teď již křesťanských — mocných.

×