Kořeny svátku Nouruz — z perštiny nou „nový“ a ruz „den“ — je třeba hledat v zoroastrismu — starověkém perském náboženství, které mělo vliv i na islám, judaismus a křesťanství. Tento svátek považují mnohé národy a etnika za jeden z nejdůležitějších v roce.

V Afghánistánu a v Íránu, kde se zoroastrismus zrodil, se podle Nouruzu dokonce řídí oficiální kalendář a první jarní den je prvním dnem nového roku.

Samotný perský kalendář je zhruba dva a půl tisíce let starý, jeho všeobecně uznávaný začátek se však pojí s hidžrou (stejně jako v arabském kalendáři, který je na rozdíl od perského lunární), tedy s přesídlením proroka Mohameda z Mekky do Medíny.

K Nouruzu patří staleté zvyky, které se mohou lišit kraj od kraje.  Součástí íránské a afghánské tradice je tak zvaný „haft sin“ (haft znamená v perštině „sedm“ a sin je název souhlásky „s“), což bychom do češtiny mohli přeložit jako „sedm ES“.

Zhruba týden před novým rokem se připravuje novoroční stůl, na kterém nesmí chybět sedm věcí. Každá z nich má svou symboliku a význam: Sib (jablko, symbol zdraví a krásy), Samanak (sladký pokrm pudinkového charakteru připravený s pšenicí, jež má zajistit blahobyt a plodnost), Sendžed (sladké sušené ovoce, plody ze stromu s českým názvem hlošina úzkolistá, které jsou vhodné pro zamilované), Sír (česnek pro udržení dobrého zdraví), Somagh (drcené koření vyrobené z načervenalých bobulí, má připomínat svítání), Serkeh (ocet  pro trpělivost a moudrost), Sekke (mince, symbol bohatství).

Na novoročním stole stojí také zrcadlo, pomocí kterého se má člověk ohlédnout za uplynulým rokem, a živá zlatá rybka symbolizující nový život. Zdobené vejce značí plodnost a kniha poezie (většinou se volí některá z knih perského básníka Háfeza nebo Korán) zase odkazuje ke spiritualitě.

Nouruz, zakázaný svátek

Nouruz slavily v průběhu několika tisíciletí národy žijící v západní a střední Asii, například v Afghánistánu, Íránu, Ázerbájdžánu, v Kazachstánu. Slavili ho Kurdové, Tádžikové či Turkmeni, a to bez ohledu na etnický původ, náboženství či používanou řeč. Má hlubokou tradici a pro mnoho lidí je to kulturní svátek, jakýsi odkaz na starobylou historii.

Vyrůstala jsem v Afghánistánu v době, kdy byl Nourooz fundamentálními islamisty z hnutí Tálibán zakázaný. Novoroční oslavy se nekonaly veřejně, ale tajně ve sklepech. Příchod jara se slavil na místech, kam se sluneční paprsky nedostanou. I když ho doprovázela narvozita a strach z prozrazení, Nouruz byl v Herátu svátkem radosti. Na okamžik při něm šlo zapomenout na válku a všudypřítomnou bídu.

Pamatují si, jak nám tatínek vyprávěl svoje vzpomínky z dětství. Nouruz se velkolepě neslavil pouze v Herátu, byl celostátní oslavou. V Kábulu se konaly velké pouliční slavnosti, Mazáre Šarif a historické město Balch, rodiště velkého Rúmího, perského básníka, filosofa a sofisty, představoval centrum novoročních oslav. Do těchto měst se na svátky sjížděli lidé z různých koutků Afghánistánu.

I dnes v Afghánistánu nechybí hlasy, které by nejraději Nouruz zakázaly. Velkou hrozbu pro Nouruz dnes znamená kampaň některých imámů, většinou financovaná Saúdskou Arábií nebo Pákistánem, v místních mešitách, kteří kážou, že vše, co bylo před islámem, je neplatné. Nouruz podle nich představuje pohanský svátek, který by se neměl slavit.

Tato ideologie se zaměřuje převážně na nevzdělanou afghánskou mládež, která se narodila během dlouhé afghánské války. Mezi mladými lidmi panuje nejistota, která zasévá do jejich hlav zmatek: můžou, nebo nemůžou slavit tento starobylý svátek svých předků?

Poselství Nouruzu se však zdá být silnějším. Netýká se totiž jen toho „správného“ etnika ani náboženského vyznání. A proto byl a dodnes je opatrován a dodržován jako společné kulturní dědictví tolika odlišnými komunitami.