„Proč nemáš výraznější rtěnku?“ ptá se mladá žena a s přísným výrazem se dívá na svou společnici, ta mávne rukou a vrací se zpátky ke stolu.

Před zrcadlem na záchodě se střídají další ženy, upravují si vlasy, dokreslují si obočí, na našpulenou pusu nanesou rtěnku a postupně odcházejí zpátky do restaurace, kde je slyšet hlasitý smích a afghánská hudba. Z výrazných vůní dámských parfémů se mi pomalu točí hlava, odkládám ručník a následuji ženu, která drží pevně v náručí holčičku.

Když jsem byla malá, na podobné akce mě mamka nebrala. Ženy měly uzavřenou skupinu, kde se scházely, slavily, povídaly si, tancovaly, nesměli tam však muži a „mladé holky“. S narůstajícími nepokoji a jak sílil fundamentalistický Tálibán, přestalo se slavit docela a žádné velké sešlosti se nekonaly.

Jak jsem stála uprostřed restaurace v centru Prahy, vzpomněla jsem si, že když jsem byla malá, přála jsem si dostat se do tajného světa žen a poslouchat, o čem se baví. „Co mohou celou noc probírat“, myslela jsem si.

Když jsem poprvé četla komiksovou knihu Marjane Satrapi Šitíčko, napadlo mě, zda to podobně chodilo i v okruhu afghánských žen. Francouzská autorka íránského původu ve svém komiksu totiž velmi detailně a bez zábran popisuje ženské soukromé sedánky a jejich intimní rozhovory.

Rozhovory jsou velmi otevřené, ženy mezi sebou rozebírají nejenom počet milenců, které měly, ale také délku a šířku mužského přirození, či zda a která žena si nechala operovat panenskou blánu (podle toho také název komiksu — Šitíčko), která je symbolem „čistoty“ žen. Nechyběly ani plastické operace nosu, které jsou dosud v Íránu mezi ženami velmi populární.

Dámská společnost, která se v Praze sešla, je však jiná. Skládá se z novinářek, diplomatek a lékařek, tlumočnic či kuchařek. Aby se rozhovory staly tak intimní, jako byly v Šitíčku, musely by si ženy být velmi blízké. Počítala jsem tudíž už předem s tím, že se nedozvím, která dáma si nechala znovu zašít panenskou blánu.

Sedí vedle sebe v pestrobarevném oblečení, nejčastěji v typicky afghánském oblečení: „Já jsem se ptala hostitelky, jestli si vzít afghánský kroj“, říká mi dáma v krátkých černých šatech, vstává a odchází si pro pití.

Stoly jsou zdobené bílou látkou, nechybí na nich afghánské speciality, pistácie a datle, granátová jablka, hroznové víno, jídlo, kam se podívám. Afghánská popová hudba, která hraje v místnosti, najednou utichá. Mikrofonu se chápe hostitelka: „Milé sestry, vítejte“, říká s vřelým úsměvem zhruba čtyřiceti ženám různých věkových kategorií.

U jednoho stolu se řeší afghánsko-pákistánské zahraniční vztahy, jedna žena si bere slovo: „Ať žije světový mír“, končí ironickým tónem debatu. U druhého stolu se probírá kojení a zdravá výživa, u našeho stolu zas, co je nového ve škole. Mluví se většinou persky, ale také paštunsky, anglicky a česky.

Zkouším se zapojit do debaty, přeruší mě ale zesílená afghánská folklorní píseň a elegantní dáma s čajovou sklenicí v ruce. Tančí, ale její kroky nejsou sladěné s hudbou, směje se a padá a ostatní se smějí s ní. Drží čajovou sklenici, ale jakoby se napila něčeho jiného.

Najednou udělá krok, zamotají se jí nohy a skončí na podlaze, nikomu to nepřijde zvláštní, tleskají a smějí se dál. Elegantní dáma v čajové sklenici zřejmě neměla čaj.

U protější židle sedí štíhlá žena s vlasy po ramena, v ruce drží cigaretu a pomalu pokuřuje. Zamyšleným pohledem se dívá do jednoho bodu a moc nevnímá okolní debaty. Najednou vstane a s cigaretou v ruce začne tančit. Ostatní ženy přestanou na chvíli mluvit a tleskají. „Moje písnička, když slyšíte takovou hudbu, nemůžete pouze sedět, to by ani Bůh nechtěl, jinak by mu nedal takový hlas“, ukazuje na televizní obrazovku. Odloží cigaretu na stůl a prudce se otočí. Ostatní se smějí a tleskají.

Tančí se, vyprávějí se vtipy a krátké příběhy, recitují se básně oblíbeného Rúmího. V důvěrném prostoru, jakoby zmizely všechny formality a stereotypy, kterými se ve veřejném životě řídí. Atmosféra je uvolněná. Oslavy podobného typu se v Praze konají jednou za čas při významnějších událostech.

Jak by asi vypadaly oslavy v Afghánistánu, byly by podobné tomu, co popisovala Marjane Satrapi? Přála bych si, aby se i ženy v Afghánistánu mohly scházet, probírat politiku, smát se, tancovat bez toho, aby je někdo kontroloval a diktoval jim, co mají dělat. Aby i ony bez strachu mohly mluvit.