Každý si ráj představuje jinak. Pro někoho je to místo plné jídel, vína a krásných žen, pro dalšího zase prostor, kde vymizí špatné vlastnosti a činy a kde člověk žije věčně a bez starostí.

Já si ráj představuji jako velkou a klidnou zahradu, uprostřed níž stojí chalupa s největší knihovnou. Představuji si, jak po večerech sedím v pohodlném křesle, v krbu praská oheň, slyším, jak venku dopadají kapky deště, v ruce držím teplý zelený čaj s kardamonem a kolem sebe mám své oblíbené knihy. Miliony a miliony skvělých knížek, které v tomto životě nemám šanci přečíst.

Miluji knihy, je to má vášeň a vybrat si z nich pouze šest, byl pro mě nesmírně těžký úkol. V mém seznamu nakonec chybí mnoho skvělých autorů: Umberto Eco, Emily Brontëová, John Ronald Reuel Tolkien, Oscar Wilde, Virginie Woolfová, William Golding, Erich Maria Remarque, Franz Kafka. Místo v něm by si zasloužili také Ernest Hemingway, Albert Camus či Jean-Paul Sartre, Johann Wolfgang Goethe, Karel Čapek, Jane Austenová, Sádek Hedájat a perští básníci Rúmí a Nizámí.

Zaslouží si alespoň zmínku, protože každá dobrá kniha v nás zanechá něco podstatného ze svých vět.

Božena Němcová: Babička

Byly prázdniny a já jsem přemýšlela, s jakou knihou strávím příjemní letní dny. Měla jsem za sebou asi dva roky života v České republice a česky jsem moc dobře neuměla, ačkoliv jsem byla přesvědčená, že mluvím skvěle. V uprchlické táboře chyběla funkční knihovna, knihy jsem sháněla po sociálních pracovnících, kteří v táboře pracovali.

Když se mi do ruky dostala kniha Boženy Němcové s názvem Babička, musela jsem ji přečíst. Žádnou jinou jsem totiž nenašla. Každého jsem se ptala, zda je to opravdu čeština, že tomu moc nerozumím.

Babičku jsem četla asi další tři měsíce, s každým neznámým slovem — bylo jich opravdu hodně — jsem chodila za učitelkou.

Když jsem knihu dočetla, měla jsem ze sebe dobrý pocit, přestože jsem svými častými otázkami zřejmě zničila paní učitelce prázdniny. Ale příběh knihy, babiččina laskavá slova, její ochota, trpělivost a moudrost mě nadchly. Říkala jsem si, že všechny babičky musí být stejné. A je jedno, jestli jsou z Herátu nebo z Horní Lhoty.

Antoine de Saint-Exupéry: Malý princ

Malého Prince jsem poprvé přečetla ještě na základní škole. Tehdy jsem ho považovala za dětskou pohádkovou knížku. Příliš jsem nad ním nepřemýšlela. Brala jsem jej jako povinnou literaturu. Znovu jsme jej četla na gymnáziu. K některým dílům je totiž třeba se vracet s časovým odstupem.

O Malém princi bylo napsáno mnoho článků a rozborů, vznikly filmy i divadelní inscenace. Podle některých je to přehnané, kniha nemá tolik hlubokých myšlenek a všechno to „haló“ kolem ní je zbytečné. Domnívám se, že Malý princ je kouzelný právě proto, že čtenář v něm znovu objevuje laskavý „dětský“ pohled na svět. A ten je mnohdy důležitější, než si myslíme.

„Dospělí si potrpí na číslice. Když jim vypravujete o novém příteli, nikdy se vás nezeptají na věci podstatné. Nikdy vám neřeknou: ‚Jaký má hlas? Které jsou jeho oblíbené hry? Sbírá motýly?'

Místo toho se zeptají: ‚Jak je starý? Kolik má bratrů? Kolik váží? Kolik vydělává jeho otec?' Teprve potom myslí, že ho znají.

Řeknete-li dospělým: ‚Viděl jsem krásný dům z červených cihel, za okny čapí nůsek a na střeše holuby...', nedovedou si ho představit. Musíte jim říci: ‚Viděl jsem dům za sto tisíc franků'. Tu hned zvolají: ‚Ach, to je krása!'“

Marjane Satrapiová: Persepolis

S malou Marjane, hlavní hrdinkou prvního íránského komiksu, máme podobný osud. Nespojuje nás pouze exil a válka, ale také učení se cizímu jazyku a složité začátky v odlišném prostředí, kdy máte pocit, že vás nikdo nechápe a vy nechápete své okolí.

Marjane Satrapiová dokázala skrze svůj autentický příběh velmi jednoduše, ale detailně a srozumitelně popsat komplikované íránské dějiny, islámskou revoluci a nástup Chomejního. Z dějin se máme prý poučit, tento komiks je k tomu ideálním prostředkem.

Khaled Hosseini: Lovec draků

„Nejhorším zločinem v životě je krádež. Když lžeš, kradeš mu právo vědět pravdu, když zabiješ, kradeš mu právo na život…“ Kniha mého srdce, nejenom proto, že popisuje prostředí, jedince a situace, které znám. Khaled Hosseini má mimořádný dar vyprávět. Dokáže popisovat tak detailně, jako bychom věci a události měli přímo před očima.

Lovec draků, jeho první kniha z roku 2007, vypráví příběh dvou kamarádu, Amíra a Hasana, kteří žijí v Kábulu. Hosseini skrze životní příběh těchto dvou hrdinů popisuje sociopolitickou situaci v Afghánistánu před ruskou invazí. Líčí Afghánistán ještě v jeho plné kráse, ale nezapomíná dodat, že život tam nikdy nebyl jednoduchý a velmi záleželo, kde se člověk narodil.

Salman Rushdie: Satanské verše

„Zakázané ovoce chutná nejlíp.“ Když jsem se dozvěděla, že kniha indicko-britského spisovatele Salmana Rushdieho je v mnoha zemích zakázána, toužila jsem vědět proč. V mých šestnácti letech to pro mě byla opravdu velmi těžká četba. Nechápala jsem symboliku ani historické souvislosti. Proč měl ale íránský vůdce ajatolláh Chomejní — a později i mnoha dalších — potřebu se k románu vyjádřit, ba dokonce uvalit fatwu?

V mnoha muslimských zemí byla kniha cenzurována hned po vydání, v Íránu však ne. Poté, co si v Íránů všimli protestů v Indii a Velké Británii, přečetla delegace duchovních ze svatého města Kum Chomejnímu část knihy — včetně pasáže, zmiňující se o šílenému imámovi v exilu, který je patrně karikaturou Chomejního. Pak tedy proti knize zasáhl i Chomejní.

Satanské verše je komplexní román, psaný ve stylu magického realismu. Střídá ironii a satirické postřehy s prvky fantasy. Pasáže, které vzbudily největší kontroverzi, sestávají ze snů a nočních můr jedné z hlavních postav.

Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce

Komenského pojetí vzdělanosti jej vyvyšuje do pozice nadčasového autora: všeobecné vzdělání v raném dětství pro chlapce, i dívky, odpor k tělesnému trestu, učení v příjemných podmínkách...

Labyrint světa a ráj srdce se nečte lehce, díky němu jsem však našla cestu k dalším dílům Jana Amose Komenského. Komenský měl totiž pravdu: „Nemilovat knihy znamená nemilovat moudrost. Nemilovat moudrost však znamená stávat se hlupákem.“