Vybrat šest knih ze všech těch, které jsou pro mě důležité a ovlivnily mě, je vlastně mučení. Každý text je redukce, každý výběr nutně opomíjí něco podstatného, s tím se autor musí vyrovnat, ale šest je opravdu strašně málo. Navíc je výběr ovlivněný nejen životní fází, ale i momentálním rozpoložením. Dnes vybírám těchto šest knih, zítra bych zřejmě vybrala z části jinak.

Šťastnou cestu, Sášo

Ještě jsem neuměla ani číst a už jsem věděla, že je v knihovně kniha, která má v titulku mé jméno. Starší brácha mi ji odmítl předčítat a tak jsem ji poprvé zhltala, až když jsem dokázala vnímat dlouhý text s relativně malým písmem, tedy někdy v druhé třídě.

Sáša je dcerou židovského lékaře v carském rusku. Vyrůstá ve světě propastných sociálních rozdílů, setkává se jako dítě s projevy nesmírné bídy, autoritářského režimu i antisemtismu. Do jaké míry se jedná o věrný popis dětství autorky Alexandry Bruštejnové a do jaké míry o fikci, jsem nikdy nezjistila.

Nevím ani, jestli tři nebo čtyři pasáže, které srovnávají tehdejší dobu se situací v Sovětském svazu, napsala autorka dobrovolně, anebo ji donutili k doplnění cenzoři jako v případě Fadějeva a jeho Mladé gardy. Pasáže, které velebením sovětského režimu působí v textu trochu násilně, jsou tak krátké a je jich tak málo, že mi četbu nikdy nekazily. Že se do textu nehodí, jsem si uvědomila až jako dospívající.

Knihu jsem četla mnohokrát, několikrát i svým dětem. Pomohla mi pochopit, že sociální nespravedlnost plodí revoluci.

1984

Že revoluce nemusí a možná ani nemůže plodit spravedlivější společnost, jsem pochopila díky dalším knihám. Nejmilovanější z nich je román George Orwella 1984. Četla jsem ho víc jak třicetkrát, umím ho prakticky nazpaměť. Četla jsem i jiné knihy téhož autora, které také miluju, a četla jsem i jiné fikce, které se zabývaly různými podobami autoritářských a totalitních režimů, jako Konec civilizace od Huxleyho, anebo My od Zamjatina, ale žádná z těch knih mě tolik nepřitahovala jako 1984. Vlastně ani neumím vysvětlit, co na té knize je. Je to ale asi jedno, protože ji všichni znají a každý si v ní najde to své.

Chaloupka strýčka Toma

Hrůzy otrokářství a rasové nerovnosti mi zprostředkovala jako první Harriet Beecher Stowe v Chaloupce strýčka Toma. Osobnost hlavního hrdiny je dnes pro mnohé obrazem poníženého přístupu podrobených, jakýsi prototyp člověka, který nemůže měnit svět a nespravedlnost s trpělivostí přijímá.

Román je z tohoto hlediska často kritizován, pro mě však zůstává otevřením velké brány do světa literatury, která se otroctvím i segregací zabývá. I díky němu jsem později hltala vše o Martinu Lutheru Kingovi a černošském boji za rovnoprávnost.

Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou

Moji milovanou učitelku Milenu Hübschmannovou, která před jedenácti lety tragicky zemřela, mi dodnes připomíná kniha, jejíž je spoluautorkou. Životopisné vyprávění Eleny Lackové Hübschmannová nahrávala v romštině několik let, nahrávky pak přepsala, přeložila a vybrala a sestavila ty jejich části, které tvoří pozoruhodné dílo.

Knihu právě teď poněkolikáté čtu a znova žasnu nad tím, kolik informací o životě Romů mezi válkami, za války a po válce obsahuje.

Představuje pro mě šťastná léta mého studia i svět, který už sice není, ale jeho rezidua nacházím mezi Romy, se kterými se cítím tak dobře.

Harry Potter

Už jsem studovala na vysoké škole, když jsem po návštěvě filmu Harry Potter a kámen mudrců otevřela doma stejnojmenný první díl série o Harrym Potterovi. Přečetla jsem ho za noc, další den jsem četla druhý díl a pak třetí. Čtvrtý díl mi vydržel tři dny. Pak už jsem musela čekat, až Rowlingová napíše další.

Absolvovala jsem řadu debat o tom, jestli je ta kniha plochá, zda přináší nějaké posleství a má vůbec nějaký etický rozměr. Intelektuálních odsudků jsem vyslechla celou řadu. Kromě toho, že jsem přesvědčená, že má mnoho rozměrů a etický náboj jí rozhodně nechybí, vděčím jí za to, že jsem se v dospělosti znova těšila, až vyjde další díl, znovu jsem prožívala pocity, které jsem naposledy zažívala jako dítě. Opět jsem totiž mohla být ve vybájeném světě, který se mi na posledních stránkách zoufale nechtělo opouštět.

Madynka

Astrid Lindgrenovou není třeba českým čtěnářům představovat. Snad všichni v dětství četli Pipi, Děti z Bullerbynu a Karkulína. Lindgrenová je spisovatelka, která mě provází celý život. Některé v Československu méně známé její knihy jsem objevila až v dospělosti, když jsem někdy už v mírném zoufalství hledala, co zase budu číst dětem.

Kromě knihy Rasmus tulákem mě okouzlil dětský dvoudílný román o dívce Madynce, která vyrůstá spolu se sestrou na malém městě v dobře situované rodině. Madynčin tatínek je novinář a socialista, jak o něm rád říká jeho chudý soused. Madynka vnímá sociální nespravedlnosti a já jsem se, i když jsem knížku četla jako dospělá, mnohokrát rozplakala.

Ještě větší výzvu pro mě představovaly chvíle potom, kdy jsem musela vysvětlovat svým dětem, co mě tak moc dojalo. Nejsilnější pasáž pro mě představuje kapitola, kdy celá rodina jde na dobročinný ples, kam tatínek pozve i jejich děvečku.

Místní honorace však nedokáže přijmout, že by „služebná“ byla na plese s „lepšími lidmi“ a snaží se jí ponížit. Vzpomněla jsem si při tom na Pipi, která dokázala zkazit dobročinnost dobrodějce v jejich městečku. Lindgrenová ze všech spisovatelů dokázala nejlépe vyjádřit, co mi vadí na charitě.