Astrid Lindgrenová: Děti z Bullerbynu

Byla to první knížka, kterou jsem přečetla sama, ale klidně bych mohla napsat „všechno od Astrid Lindgrenové”. V Dětech z Bullerbynu, které pocházejí z roku 1947, jsem se setkala s atmosférou velmi podobnou té, v níž se odehrávalo moje dětství: odlehlý kraj, nikde žádné zvláštní civilizační vymoženosti, a přitom život má naprosto moderního ducha.

Dětem je dovolováno, co je u nás ještě dnes v některých rodinách nemyslitelno, vztah mezi rodiči a dětmi je založený na důvěře a neokázale projevované lásce, je možné si dělat legraci z paní učitelky a tak dál.

Ale hlavně — a to je důvod, pro který považuji dílo Astrid Lindgrenové za jeden z geniálních literárních úkazů 20. století- holky a kluci jsou v jejích příbězích naprosto rovnocenní.

Dětských knížek s dívčí hrdinkou je mnoho, ale u Lindgrenové holky nemusejí dokazovat, že jsou lepší než kluci nebo že dokáží totéž, tady prostě jsou a celé okolí se podle toho chová.

V jejích knížkách se nemusí holka převlékat za kluka, aby mohla dělat něco, co je vyhrazeno mužům (například být loupežníci nebo žít sama v prázdném domě), zde to ty holky prostě s naprostou samozřejmostí dělají a žijí.

Vlastně nevím, kde se ve Švédsku ten zázrak naprosté genderové rovnosti bere historicky a sociálně, ale jsem si jistá, že dílo Astrid Lindgrenové ho nejen odráží, ale pomáhá ho i vytvářet.

Ačkoliv při pozdější četbě jejího životopisu jsem zjistila, že sama to tak samozřejmě snadné vůbec neměla.

Mark Twain: Dobrodružství Huckleberryho Finna

Tuhle knížku (spolu s Tomem Sawyerem) jsem četla asi v deseti letech a vzpomínám na ni i vracím se k ní jako k literárnímu zázraku, který mi otevřel úplně nový svět. Nejen Twainovi hrdinové, společensky zavržený Huck nejhoršího myslitelného původu a černoch Jim, dobrotivý „uprchlý” otrok, ale i charakteristiky jednotlivých míst, lidí, živností, interiérů a charakterů Ameriky 19. století jsou tak vtipné a pravdivě výstižné, že v nich člověk po celý život nachází nové a další polohy pro své zalíbení.

Posledním z překvapení nad Huckleberrym Finnem pro mě bylo, když jsem letos v muzeu výtvarných umění v Detroitu prohlížela expozici amerického umění a našla v ní rekonstrukci obývacího pokoje americké středostavovské rodiny, udělanou přesně podle popisu domácnosti plukovníka Grangeforda z Huckleberryho Finna — včetně uhlokresby s unylým námětem, jaké v románu vytvářela nedávno zemřelá sestra Emílie („ve vlasech měla hřeben, připomínající opěradlo od židle, a na nohou malinké střevíčky jako dlátka”).

Oceňuji i stručnost a humoristickou zkratku, i když dnes bych si přála, aby plavba dvojice Jim a Huck po Mississippi byla delší a obsahovala ještě víc zastávek a prostředí. Ale i to patří k formátu Marka Twaina, že svůj úspěch nenastavoval.

Emily Brontëová: Na Větrné hůrce

Esence anglického romantismu, fascinující krajina, kterou si v době, kdy knížku čtu a je mi asi čtrnáct let, jen představuju, neznám žádný film, který by se odehrával na anglickém vřesovišti a samozřejmě nemám šanci se tam podívat.

Fascinuje mě dům, Větrná hůrka, a vidím ji jako vilu, v níž jsme kdysi v Tachově bydleli a mrzli, a tak dlouho si představuji Heathcliffa, až ho jednoho dne potkám a během několika let společného života pochopím, že některé příčiny a projevy lidského jednání se časem nemění.

Větrná hůrka je pro mě kniha doslova osudová. Postava nalezence a společenského vyvržence, který se mstí za své ponížení, ale uchovává v srdci i životní lásku, a ženské hrdinky, jištěné inteligencí a odvahou — to bylo přesně to, co mi zaťalo osten do srdce. Je tam stále, jen už se zapouzdřil léty dospělosti a přestal bolet.

Jordan Radičkov: Skalní kresby a Střelný slabikář

V 70. letech za normalizace přestali ve Světové literatuře vycházet západní autoři, které tak milovala moje maminka, a nahradily je texty autorů „socialistického bloku“.

Světovku jsem četla dál a našla v ní povídky bulharského autora, mně tehdy neznámého, odehrávající se v horách Balkánu za partyzánského odboje, v nichž vystupují různí vesničané, ale také zvířata, a kde dochází k událostem, které rozumem vysvětlit můžeme, ale nikdy to tak úplně nesedí.

Tehdy jsem ještě neznala pojem „magický realismus“, myslím, že se dokonce ještě ani nepoužíval. Z povídky Chléb ze Střelného slabikáře jsme s naším amatérským divadlem Dominik vytvořili inscenaci, s níž jsme v roce 1974 vyhráli hlavní cenu na Wolkerově Prostějově: já vím, je to bezvýznamné ocenění, ale pro mě představovalo několik rozhodujících bodů v životní orientaci.

Jednak, že se má člověk dívat nejen ve směru hlavního proudu, ale i do všelijakých zátočin. A za druhé, že cena a sympatie publika tehdy znamenaly i ocenění toho, že jsme se nevzdali, nepodlehli ani rezignaci, ani nezačali prospěchářsky podlézat novému panstvu, ale že dovedeme najít a sdělit novou naději.

Nebo co, vlastně to přesně nevím, ale vděčím za to bulharskému spisovateli Jordanu Radičkovovi, s nímž jsme se jednou i setkali v Praze (měl u nás výbornou překladatelku), ale do Bulharska nás za ním nepustili. Takoví byli ti naši cenzoři socialističtí internacionalisté.

Ludvík Vaculík: Český snář

Jsem na počátku 80. let 20. století a čtu si jednoho léta, kdy nikam nejedu, protože nemám peníze ani pas, na tetině zahradě na stráni nad Davlí samizdaty z Petlice. Čtu je v oslnivém červencovém slunci, ležíc na břiše na dece v polední siestě, kdy teta, s níž zavařujeme celý měsíc višně, odpočívá, a převracím tenké stránky průklepáku, na němž je napsána asi tak osmá kopie.

Jednou, když položím hlavu, abych ulehčila šíjovým svalům, najdu pak na otevřené stránce vyhřívajícího se slepýše. Ty knížky: Bohumil Hrabal: Obsluhoval jsem anglického krále a Ludvík Vaculík: Český snář.

Nemůžu se rozhodnout, která pro mě znamenala víc, s Hrabalem mám už starší zážitek s jeho Legendou o Kainovi, existencialistickým předobrazem Ostře sledovaných vlaků, který mě pokoušel k sebevraždě, jako kdysi pokoušelo Utrpení mladého Werthera, ale Vaculíka jsem předtím nečetla.

Nakonec tedy vybírám Český snář jako knížku, která mi zjevila, že nic většího, zajímavějšího a cennějšího než vlastní život k umělecké inspiraci nemáme a „sám sebe psát“ nemusí znamenat „vytržen z poezie“, jak píše František Halas, ale že to může být naopak i „být vržen do poezie“.

K intenzitě působení toho textu, jehož postavy, dnes všeobecně známé, jsem tehdy vůbec neznala, přispěla jistě i zahrada, pro moji tetu podobně významný a zásadní životní a duchovní prostor, jako je v Českém snáři zahrada v Dobřichovicích. A také fakt, že jsem tou četbou tlumila tetin i svůj žal nad předčasnou smrtí mého sedmnáctiletého bratrance.

Olbrachtovy prózy a reportáže

Šestá kniha se těžko hledá, jako se mi těžko odpovídá na otázku, co čtu, protože čtu pořád něco, ale málokdy jen tak pro radost. To už patří k údělu profesionála. A tak mám hluboké zážitky nejčastěji z knih, které už z dřívějška znám a při vzácné příležitosti je znovu vezmu do ruky a čtu jinak, než kdysi poprvé.

Tak třeba Bohuslava Reynka díky jedné inscenaci nezávislých divadelníků ve staré tvrzi na Chrudimsku, anebo Ivana Olbrachta díky návštěvám Zakarpatí a závazku natočit rozhlasový dokument o Užhorodu.

Olbrachtovy prózy a reportáže patří k tomu nejlepšímu z moderní české prózy, jsou jazykově svižné, netrpí žádnou literární manýrou, jsou přesné v postižení společenských jevů a k tomu ještě poetické.

Novela Nikola Šuhaj loupežník je v literární podobě mnohem méně sentimentální než její filmová a divadelní zpracování a také mnohem kritičtější i empatičtější k místním poměrům.

Reportáže z knížky Hory a staletí jsou přesným vystižením procesu vnitřní kolonizace oblasti. O poměrech po 1. světové válce na Podkarpatské Rusi, tak zbídačelé a přitom tak krásné zemi, je tam víc pravdy než v oficiálních zprávách guvernéra Aloise Rozsypala, který tam dohlížel na československé investice do infrastruktury.

Škoda, že se Olbracht tak blamoval Annou proletářkou, byl to vynikající spisovatel suverénního názoru i výrazu a měli bychom mu ji už odpustit, jako jsme Durychovi a Demlovi odpustili jejich antisemitismus a Karlu Čapkovi oficiální hradní pozici.