Kdyby Česká republika chodila na základku, dostávala by pořádné kapky. Je malá a moc toho neumí. Hodně chlastá, pořád mluví o sportu a všechno svádí na ostatní. Ve svém dýchavičném patlalství si ale uchovala jednu ctnost. Knihy.

Nedávno byla vyhlášena zemí s nejhustší sítí knihoven. Skromný počet obyvatel si může vybrat z 5 408 poboček. Ročně do nich zavítá kolem čtyřiceti procent populace a jen do Národní knihovny přišlo v roce 2013 skoro tři čtvrtě milionu návštěvníků.

Jak se to podařilo?

Začalo se zgruntu: zákon z roku 1919 požadoval knihovnu v každé obci. Měla se tak zvýšit gramotnost a podpořit veřejné vzdělávání. Takový systém ovšem počítal s nepsaným pravidlem: s důvěrou v knihovníky. V jejich rozhled a sociální cítění. Měli vybírat knihy rozvíjející demokratické myšlení a půjčovat je bez rozdílu — vyfintěné smetánce i pohublé chudině.

Dějiny a vlády učinily mnohé pro likvidaci tohoto plánu. Přesto znám člověka, který setrval.

Průvodce chaosem