Kdyby Česká republika chodila na základku, dostávala by pořádné kapky. Je malá a moc toho neumí. Hodně chlastá, pořád mluví o sportu a všechno svádí na ostatní. Ve svém dýchavičném patlalství si ale uchovala jednu ctnost. Knihy.

Nedávno byla vyhlášena zemí s nejhustší sítí knihoven. Skromný počet obyvatel si může vybrat z 5 408 poboček. Ročně do nich zavítá kolem čtyřiceti procent populace a jen do Národní knihovny přišlo v roce 2013 skoro tři čtvrtě milionu návštěvníků.

Jak se to podařilo?

Začalo se zgruntu: zákon z roku 1919 požadoval knihovnu v každé obci. Měla se tak zvýšit gramotnost a podpořit veřejné vzdělávání. Takový systém ovšem počítal s nepsaným pravidlem: s důvěrou v knihovníky. V jejich rozhled a sociální cítění. Měli vybírat knihy rozvíjející demokratické myšlení a půjčovat je bez rozdílu — vyfintěné smetánce i pohublé chudině.

Dějiny a vlády učinily mnohé pro likvidaci tohoto plánu. Přesto znám člověka, který setrval.

Průvodce chaosem

Ve vesničce, kde jsem vyrůstal, stále a překvapivě živoří místní knihovna. Co si pamatuji, vždy se o ni starala paní Věrka, architektka v důchodu. Bydlela na konci vesnice, každé úterý a sobotu nasedla na autobus a svezla se jednu zastávku na náves. Vyrazila do zákoutí u pošty, vyšla křivolaké schody až do podkroví hasičárny a odemkla dveře knihovny. Začala úřadovat. Štítkovala nové tituly, objednávala vzácnější kusy z Benešova, chystala červenou knihovnu pro babči a řadila čísla Světa motorů pro chlapy.

Zároveň dokázala trudným čtenářům nenápadně podsunout humoristický román. Těm, kteří byli se vším jednoduše hotoví, zkomplikovala pohled historickým příběhem o složitosti světa. A mně se samozřejmou benevolencí odpouštěla dluhy za ukrutně přepálená zpoždění: půjčoval jsem si horory a sebrané hry Osvobozeného divadla.

Dostal jsem se tak díky ní k autorům zpívajícím, že „svět patří nám, pro všechny dosti místa, jen za to vzít a plivnout do dlaní.“ Nabídla mi protiváhu individualistického pravidla „ostrých loktů“. To nám tloukli do hlav učitelé na základce stojící hned na protější straně návsi. Pomohla mi pochybovat o dravčím zákonu světa. A to jak knihami, tak svou nechutí vymáhat dluhy za zpozdné. Šlo jí o víc.

Byla průvodcem. Jak píše Borges ve slavné povídce: člověk je dílem náhody a zlomyslných demiurgů a knihovna je nekonečná. V zoufalém bludišti informací je proto snadné se ztratit. A ještě snazší je svou beznaděj obehnat zdí faktů a čísel a prohlásit ji za dobytou pevnost rozumu. Jak píše klasik: lidé nechtějí znát pravdu, chtějí slyšet, že oni mají pravdu.

Fakta proto nestačí. Je s nimi ta potíž, že ve své chladné objektivitě jsou ochotna sloužit každému režimu. Vždycky se najde dostatek statistik, které podloží i tu nejzrůdnější tezi. Je tedy třeba podlomit vychýlené perspektivy, které je skládají dohromady. A někdy stačí jediná venkovská knihovnice, která vyhrabe potřebný svazek. Která hledá spolu s ostatními. Která ruší propast mezi „elitou a masami“.

Čtenáři totiž důvěřují svým knihovníkům. Existují dokonce knihovnické služby doporučující čtivo a webové odkazy nabízející orientaci v džungli novinek.