Kdyby Česká republika chodila na základku, dostávala by pořádné kapky. Je malá a moc toho neumí. Hodně chlastá, pořád mluví o sportu a všechno svádí na ostatní. Ve svém dýchavičném patlalství si ale uchovala jednu ctnost. Knihy.

Nedávno byla vyhlášena zemí s nejhustší sítí knihoven. Skromný počet obyvatel si může vybrat z 5 408 poboček. Ročně do nich zavítá kolem čtyřiceti procent populace a jen do Národní knihovny přišlo v roce 2013 skoro tři čtvrtě milionu návštěvníků.

Jak se to podařilo?

Začalo se zgruntu: zákon z roku 1919 požadoval knihovnu v každé obci. Měla se tak zvýšit gramotnost a podpořit veřejné vzdělávání. Takový systém ovšem počítal s nepsaným pravidlem: s důvěrou v knihovníky. V jejich rozhled a sociální cítění. Měli vybírat knihy rozvíjející demokratické myšlení a půjčovat je bez rozdílu — vyfintěné smetánce i pohublé chudině.

Dějiny a vlády učinily mnohé pro likvidaci tohoto plánu. Přesto znám člověka, který setrval.

Průvodce chaosem

Ve vesničce, kde jsem vyrůstal, stále a překvapivě živoří místní knihovna. Co si pamatuji, vždy se o ni starala paní Věrka, architektka v důchodu. Bydlela na konci vesnice, každé úterý a sobotu nasedla na autobus a svezla se jednu zastávku na náves. Vyrazila do zákoutí u pošty, vyšla křivolaké schody až do podkroví hasičárny a odemkla dveře knihovny. Začala úřadovat. Štítkovala nové tituly, objednávala vzácnější kusy z Benešova, chystala červenou knihovnu pro babči a řadila čísla Světa motorů pro chlapy.

Zároveň dokázala trudným čtenářům nenápadně podsunout humoristický román. Těm, kteří byli se vším jednoduše hotoví, zkomplikovala pohled historickým příběhem o složitosti světa. A mně se samozřejmou benevolencí odpouštěla dluhy za ukrutně přepálená zpoždění: půjčoval jsem si horory a sebrané hry Osvobozeného divadla.

Dostal jsem se tak díky ní k autorům zpívajícím, že „svět patří nám, pro všechny dosti místa, jen za to vzít a plivnout do dlaní.“ Nabídla mi protiváhu individualistického pravidla „ostrých loktů“. To nám tloukli do hlav učitelé na základce stojící hned na protější straně návsi. Pomohla mi pochybovat o dravčím zákonu světa. A to jak knihami, tak svou nechutí vymáhat dluhy za zpozdné. Šlo jí o víc.

Byla průvodcem. Jak píše Borges ve slavné povídce: člověk je dílem náhody a zlomyslných demiurgů a knihovna je nekonečná. V zoufalém bludišti informací je proto snadné se ztratit. A ještě snazší je svou beznaděj obehnat zdí faktů a čísel a prohlásit ji za dobytou pevnost rozumu. Jak píše klasik: lidé nechtějí znát pravdu, chtějí slyšet, že oni mají pravdu.

Fakta proto nestačí. Je s nimi ta potíž, že ve své chladné objektivitě jsou ochotna sloužit každému režimu. Vždycky se najde dostatek statistik, které podloží i tu nejzrůdnější tezi. Je tedy třeba podlomit vychýlené perspektivy, které je skládají dohromady. A někdy stačí jediná venkovská knihovnice, která vyhrabe potřebný svazek. Která hledá spolu s ostatními. Která ruší propast mezi „elitou a masami“.

Čtenáři totiž důvěřují svým knihovníkům. Existují dokonce knihovnické služby doporučující čtivo a webové odkazy nabízející orientaci v džungli novinek.

„Fašismus — řekne více než tisíce slov“

Jenže v roce 2002 nastala změna. Knihovní zákon přestal platit. Počet knihoven tak klesl o celých jedenáct procent. Chloubu, o které píší v The New York Times, doma pohřbíváme lhostejností.

Postupně se nejspíš prohloubí současný marast: informacím bude ještě hůře rozuměno. Budou se jen vršit ve jménu kdejakého fašismu. Navíc internetu vévodí manipulující weby a dokonce i seriózní noviny nahání čtenost bulvární vatou. Důležité spisy se přesouvají do digitálních archivů, kde se ovšem vyhledávače řídí obchodními preferencemi. Bývalý čtenář je tak odsouzen k zacyklení do vlastních zákaznických tužeb. Moc nového se nedozví, ale parádně si užije.

Přitom právě lidé jako paní Věrka mohli drolit samotná podloží, na kterých by jinak hajlovaly davy. Malinko, zdola a pomalu, ale přece jen drolit. Podpora jejich činnosti by alespoň trochu ospravedlnila radost z „naší sečtělosti“. Také díky nim bychom mohli s nadějí pronést větu, kterou Voskovec s Werichem adresovali tehdejšímu nacismu: „My v Československu takovým věcem nevěříme.“

Jenže my jim věříme. A čím více čteme, tím více věříme.

Knihy nakonec vyrovnáme, roztřídíme podle jejich barvy a národnosti a rasy. Kapitoly budou pochodovat na náměstích a skandovat o bílých listech a bílých slovech. Příliš pozdě si uvědomíme, že bílé věty na bílém podkladu nedávají smysl. Neříkají nic. Jsou jen zhutnělými vlákny celulózy. A ty děsivě snadno hoří.

Na počátku je totiž vždycky slovo. A je jen na nás, jaké slovo to bude.