Ministr kultury Oto Klempíř se rozhodl zastavit, respektive nevypsat, dlouhodobý program Česká knihovna. Ten po desítky let podporoval nákup kvalitní české literatury do veřejných knihoven a byl vnímán jako účinný nástroj podpory nekomerčních titulů i menších nakladatelů. Jeho výpadek podle kritiků neznamená jen administrativní změnu: může ohrozit dostupnost současné české literatury, zejména v regionech, a narušit fungování literárního ekosystému. Ministerstvo svůj krok vysvětluje rozpočtovým provizoriem a potřebou systém přehodnotit, zpřehlednit a vyhodnotit jeho efektivitu.

Reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. Kritické hlasy zazněly napříč politickým i mediálním spektrem — od politiků, jako jsou Michal Kučera či Ivan Bartoš, přes komentátory různých médií až po profesní organizace typu Svaz knihovníků a informačních pracovníků České republiky. Kritika zazněla dokonce i z prostředí, odkud obhajobu podobných institucí neslýcháme tak často: například z médií Forum24 či Info.cz. Zdálo by se tedy, že o obranu knihoven je postaráno.

A přece tu něco chybí. Argumenty, které se opírají o podporu národní kultury či drobného podnikání, jakkoli třeba v jádru relevantní, zdaleka nevystihují, proč jsou knihovny důležité. Míří spíše na jejich vnější funkce než na jejich podstatu. Snaží se jejich emancipační potenciální a schopnost dělat život žitelnější zahalit do konzervativních rámců národa a vyprávění o drobných podnikatelích. Budeme-li si však cenit tohoto, dokážeme ubránit to, co je na knihovnách skutečně cenné?

Konzervativní argumenty především nedokáží nakonec vzdorovat rétorice efektivity, do níž se halí argumentace samotného ministerstva. To změny zdůvodňuje mimo jiné tím, že stát sice dlouhodobě nakupuje knihy centrálně, ale nedisponuje dostatečně přesnými daty o tom, jak jsou tyto tituly skutečně využívány: kolik mají výpůjček, zda nezůstávají ležet v regálech, zda vynaložené prostředky vedou k „reálnému čtení“.

Odhlédněme na chvíli od paradoxu, že měnit systém „pro nedostatek dat“ není rozhodnutí založené na datech, nýbrž spíše rozhodnutí, které si slovo „data“ bere jako rétorickou oporu. Samotná představa, že čtení — natož jeho smysl — lze adekvátně zachytit v tabulce, převést do grafu a následně vyhodnotit jako dostatečné či nedostatečné, je přinejmenším problematická. Ještě problematičtější je pak širší rétorika sběru a vyhodnocování dat, která často pod zdánlivou neutralitou čísel skrývá snahu o disciplinaci: třídit, co má mít hodnotu, a co se naopak jako „neefektivní“ může vytratit.

Knihovna je totiž — z hlediska běžných měřítek efektivity — poněkud nešikovný koncept. Nevydělává, neřídí se logikou maximalizace, neprodukuje snadno kvantifikovatelné výstupy. Nabízí prostor, zázemí, infrastrukturu, přístup.

A právě zde se dostáváme k jádru věci: to, co se jeví jako slabina, může být ve skutečnosti její největší předností. Jedno současné jezuitské podobenství o kávě říká, že člověk zvyklý na hořkost tradiční české kávy může být zklamán, když poprvé ochutná skutečně dobrou, z jeho pohledu zvláštně kyselou, kávu. To však není vada, ale vlastnost. Nechutná nikoli proto, že by byla horší, ale proto, že nesplňuje očekávání. Podobně mohou knihovny působit jako špatně vynaložené prostředky: nevracejí to, co jsme se naučili považovat za „výsledek“. Jenže právě v tom spočívá jejich hodnota. To však také není vada, to je vlastnost.

Knihovny jistě nemají zůstat neměnné, uzavřené samy do sebe a imunní vůči proměnám světa kolem. Naopak: každá živá instituce se musí proměňovat, hledat nové formy, reflektovat vlastní limity. Jenže rušit to, co dlouhodobě funguje, a nahrazovat to neurčitými zaklínadly o efektivitě, datech a „nutné změně“, není reformou. Je to spíše gesto — a gesto, které míří špatným směrem.

Takový krok totiž nezasahuje jen konkrétní program či rozpočtovou položku. Dotýká se samotné povahy knihoven jako prostoru, který uniká jednoduchým měřítkům užitečnosti. Knihovna je totiž — v jistém, a vlastně podstatném smyslu — skutečně neefektivní.

Teprve čas ukáže, zda celá kauza byla typické „plácnutí do vody“ — epizoda poháněná spíše logikou politického střetu, kulturních válek a mediální pozornosti — nebo zda půjde o skutečný zásah do fungování a vybavenosti českých knihoven.

Ministr Klempíř se po vlně kritiky začal stylizovat do role milovníka knihoven. Pokud by však toto nově deklarované nadšení nemělo hlubší oporu, případně by se nepropsalo do konkrétní kulturní politiky, stálo by za to připomenout si něco podstatnějšího: čím knihovny skutečně jsou. Ne jako položka v rozpočtu ani jako nástroj podpory trhu, ale jako jedinečný veřejný prostor. Prostor, jehož smysl se nedá beze zbytku změřit — a který právě proto stojí za to hájit.

K čemu je knihovna dobrá?

Při obhajobě knihoven se obvykle sahá po dvou osvědčených argumentech: po jejich statutu kulturních institucí a po jejich roli při utváření a kultivaci národa či národní kultury. Na obou tvrzeních je bezpochyby kus pravdy. Jakmile se však zahalí do nacionalistického hávu nebo se opřou o lacinou opozici „buranství“ a „kultivovanosti“, začínají spíše ztrácet než přesvědčovat. Knihovna je totiž něčím podstatně zajímavějším než pouhým strojem na produkci národního vědomí či službou poskytující iluzi vlastní kulturnosti.

Knihovna je především prostorem sdíleného a zároveň hluboce svobodného experimentování. A to v obou významech tohoto slova: jako striktní postup ověřování a vyvracení hypotéz, ale i jako otevřený pokus se sebou samým — s tím, kým jsem a kým bych mohl být.

Způsob, kterým toto experimentování probíhá a co která knihovna umožňuje, se samozřejmě liší. Moje zkušenost knihovníka na univerzitě je jistě specifická. Intenzivním způsobem se na ní však ukazuje cosi, co platí obecně.

V prvním, přísnějším smyslu experimentu — jako systematického ověřování — plní knihovna pro humanitní vědy roli, kterou v přírodních vědách zastává laboratoř. Není jen doplňkem, ale podmínkou jejich existence, jejich konkrétní sociální realitou. Tak jako se přírodovědecký text opírá o záznamy měření či soubory odebraných vzorků, stojí humanitní poznání na poznámkovém aparátu, jehož skutečným zázemím je právě knihovna.

Spolehlivost poznání přitom nespočívá v iluzi, že věrně a bezezbytku zachycuje realitu — kdo z nás by si ostatně mohl nárokovat pohled „z Boží perspektivy“, který by to umožňoval. Jeho síla spočívá jinde: v transparentnosti vlastních východisek. V tom, že své závěry opírá o zdroje, k nimž se lze vrátit, jejichž původ lze dohledat a jejichž relevanci lze znovu prověřit. Poznání je tak spíše než hotovým obrazem světa otevřeným procesem, v němž je každé tvrzení vystaveno možnosti návratu, kontroly i zpochybnění. A právě tuto možnost knihovna zajišťuje.

Jak popisuje filozof Bruno Latour, vědění vzniká, udržuje se i zpochybňuje skrze neustálý pohyb odkazů — řetězec referencí, které se navzájem podpírají. Každý odkaz však předpokládá možnost návratu: možnost „přinést zpět“ (re-ferro) to, k čemu se odkazuje, a ověřit, zda tvrzení skutečně obstojí. Není náhodou, že slovo reference v sobě nese právě tento význam návratu. Má-li mít poznání nárok na pravdivost, musí být možné rekonstruovat sled operací a znovu se podívat na předchozí krok.

Jak taková snaha dostopovat referenci v knihovně vypadá, myslím dobře ilustruje drobná příhoda z naší knihovny. Dva zahraniční studenti přišli s prosbou: chtěli si ověřit odkaz, který jejich vyučující použil na podporu výkladu Augustinova pojetí svobody. Mělo jít o pasáž z díla O obci Boží, označenou jako „Augustine, De civitate Dei 312b3—10“. Studenti správně předpokládali, že nepůjde o stránkování konkrétního vydání, ale o standardizovaný způsob citace, jaký známe třeba od Platóna.

Problém byl v tom, že ve francouzském vydání, které měli k dispozici, takové členění chybělo. Přišli proto do knihovny. Následovalo hledání: česká, anglická i latinská vydání — bez výsledku. Teprve při vyhledávání online se ukázalo, že existuje článek, kterým tímto způsobem odkazuje nikoli k Augustinovi, nýbrž k Tomáši Akvinskému, který Augustina interpretuje. Odkaz tedy nevedl tam, kam měl. Řetězec reference byl zpochybněn. To, co mělo tvrzení podepřít, jej naopak zpochybnilo.

Studenti tedy došli k tomu, že se budou muset vyučujícího zeptat. To, co mohlo vzniknout jako komunikační šum, mohlo být také leností či chybou vyučujícího při podpoře svých argumentů. A právě knihovna je tím místem, kde lze přezkoumat zdroje, na nichž stojí tvrzení druhého, dokonce i když jde o někoho v pozici autority.

Mohlo by se zdát, že pokud nakonec rozhodující roli sehrály digitální nástroje, byla knihovna vlastně zbytečná. Jenže dnešní knihovna už dávno není jen skladištěm knih. Je také bránou k databázím, článkům a elektronickým zdrojům — a také místem, kde se člověk učí tyto nástroje používat. Prostorem, kde lze získat orientaci, osvojit si dovednosti potřebné k vyhledávání. Ať už metodou pokus omyl, či s knihovnickou asistencí.

Z hlediska měřitelných ukazatelů je epizoda selháním: žádná kniha nebyla půjčena. A přesto právě zde knihovna fungovala přesně tak, jak má. Možnost projít různé edice, nic nenajít, a přesto odhalit, že odkaz neplatí — a tuto skutečnost sdílet — je jednou z podmínek existence společného, veřejně přístupného vědění. Bez knihovny jako demokraticky přístupného prostoru by si vědění sotva mohlo nárokovat společenskou platnost.

Motiv „cenného nenalezení“ však dalece přesahuje akademické prostředí. Sáhnout po špatné knize, nedočíst ji, najít něco nečekaného, nebo naopak nenajít nic — to vše jsou zkušenosti, které si člověk nemusí vyčítat. Právě tyto zdánlivé neúspěchy činí z knihovny prostor, kde lze experimentovat se sebou samým: s vlastními zájmy, preferencemi i budoucími možnostmi.

Když se ministr vysmívá titulům jako Úvahy o literárních reflexích metafyzična či Obraz Žida v písňovém folkloru českých zemí jako zbytečným, má možná pravdu — ovšem pouze tehdy, pokud smysl knihovny redukujeme na co nejvyšší cirkulaci knih. Jenže hodnota knihy se nevyčerpává tím, kolikrát je půjčena. Smysl má i ta, která čtenáře teprve nasměruje k jiné, pro něj podstatnější. Stejně tak i ta, na jejímž základě člověk zjistí, že tudy jeho zájem momentálně nevede.

Předem však uzavírat možné cesty čtenářského zájmu — na základě falešně lidového odporu k jazyku intelektuálů a akademiků — znamená ochuzovat samotný prostor, v němž se tento zájem může utvářet. Pokud by měla současná antisystémová pravice skutečně obavy o svobodu slova či hrozbu cenzury, sotva by mířila právě na knihovny: instituce, které poskytují zázemí pro svobodné formování názorů jako málo co jiného.

Hledat knihy, hledat sebe, hledat druhé

Nejde však jen o vědění, které přece jen u specializovaných knihoven hraje disproporční roli. Knihovny zdaleka nenabízejí pouze možnost „spolu vědět“, ale možná ještě podstatnější možnost „spolu cítit“. Možnost setkávat se s tím, jak se prožívá svět, jak se o něm sní a jak se dnes píše — a nebýt přitom omezen na to, co si člověk může a chce koupit nebo jinak individuálně obstarat — je pro možnost společného života klíčová.

Lynn Huntová v knize Inventing Human Rights například upozorňuje, že při formování moderního konceptu lidských práv nehrály zásadní roli pouze filozofické traktáty Jean-Jacquese Rousseaua, ale také román Julie aneb Nová Heloisa. Ten ve své době vyvolal mimořádný ohlas a podílel se na utváření nové senzibility — nového způsobu „sou-cítění“ ve dvojím smyslu: jako empatie s osudy druhých, kteří jsou vzdáleni mému sociálnímu prostředí, i jako sdílený, kolektivní prožitek, který může nabýt podoby politické síly a postupně se institucionalizovat v demokratičtějších formách uspořádání.

Samozřejmě by bylo nepřiměřené tvrdit, že četba jedné knihy způsobila revoluci nebo že literatura má takto přímou a jednoznačnou kauzalitu. Přesto tyto historické souvislosti ukazují něco podstatného: že způsoby, jakými čteme o druhých a spolu s druhými, nejsou vedlejší kulturní epifenomén, ale jeden ze základních předpokladů demokratického cítění. A knihovna je jedním z míst, kde se tato sdílená citlivost může vůbec začít tvořit.

Knihovna je totiž prostorem, kde člověk může prostě být — zvlášť tehdy, když se jinde necítí doma. Édouard Louis ve své knize Jak se stát jiným popisuje, jak zásadní roli hrály knihovny v jeho vlastní proměně: ze syna z chudého prostředí v mezinárodně uznávaného autora. Školní knihovna pro něj byla útočištěm, obecní knihovna pak místem, kde se mu — mimo jiné díky knihovnici — otevíral jiný pohled na svět a kde bylo možné snít, jakkoli naivně, o vlastní budoucnosti.

Podobnou zkušenost vystihl i jeden z pravidelných návštěvníků naší knihovny, když ji popsal jako „bezpečný prostor“. Takové označení se nedá snadno převést do statistik ani vyjádřit počtem výpůjček. Přesto právě tato neuchopitelná kvalita — možnost být, hledat, zkoušet a někdy i nenacházet — patří k tomu nejcennějšímu, co knihovny nabízejí.

Jsou místem, kde člověk nachází knihy, které nehledal, jen proto, že stály vedle těch, pro něž si přišel. Místem, kde si může půjčit knihu, kterou nikdy nedočte, aniž by měl pocit, že promarnil peníze. Místem, kde může být, aniž by si cokoli půjčil. Kde lze strávit hodiny bez „výstupu“, bez produkce i bez spotřeby, která by se dala převést na zisk a vykázat jako produktivní.

A právě v tom spočívá hodnota knihovny.

Nejde tedy jen o knihy ani o knihovny. Jde o infrastruktury, které umožňují sdílené vědění, tiché soustředění i nenápadné proměny lidských životů. O prostory bezpečí a svobody, které nás — právě tím, že nejsou podřízeny okamžité užitečnosti — činí méně zranitelnými.