Mám podivnou úchylku účastnit se mezinárodních seminářů věnovaných různým oborům, například zenovému vaření (kecám), mazlení (nekecám), psaní scénářů, osvětě dětí co se historie jejich národa týká anebo… překládání. Popisy těchto setkání působí famózně a v programu se často skví jména tzv. velkých zvířat. A tak se mi přihodilo, že jsem takhle někam jela, nadšená, že budu reprezentovat svoji vlast, v níž už několik let nežiju, ale jejímž jazykem myslím, překládám, píšu, dýchám, žiju.

Třicet šest překladatelů z celého světa, kteří překládají německou literaturu, se tedy sjelo do Berlína, aby ve vile u Wannsee — ne, nekonalo se to v domě, kde byla ta slavná konference, jejímž cílem byla koordinace konečného řešení židovské otázky — probírali nové perspektivy německé literatury, sdělovali si zkušenosti s překládáním toho a tamtoho a taky si dávali různé tipy, co se finanční podpory překladů týká.

Někteří dokonce povyprávěli o svém pobytu v překladatelském domě ve Švýcarsku, kde můžete pobýt a v klidu si zapřekládat s výhledem na zasněžené vrcholky švýcarských horských velikánů a máte možnost odběru čerstvých vajíček a mléka od superšťastných švýcarských krav, které jsou víc než „bio“. Jsou prostě „Natur pur“.

A jaké jsou tedy ty nové perspektivy německé literatury? Tento rok je fikce out a trendy je tzv. rodinný román. Zástupci třetí či čtvrté generace po nacistech brázdí sklepy a knihovničky za tajemným závěsem a ptají se babiček, maminek, tatínků a dědečků, tetiček a strýčků, co že je to za zajímavé artefakty, které nacházejí... Cesta je cílem. Přestože největším exportním artiklem německé literatury posledních let je sympatický Vídeňák Daniel Kehlmann a jeho vyměřování světa, výraznou ikonou nadále zůstává W. G. Sebald, a to mícháním fikce a autobiografie.

V Americe jej zpopularizovala Susan Sontagová a svým psaním ovlivnil i americké autory. Taky vlastně jakési „Natur pur“, příběhy autentičtější než autentické, tak trochu vintage a hlavně mající patinu odžitého rodinného prožitku, náležitost k „wir“ a touha po společenství, ve kterém máme své místo a mají nás tam rádi takové, jací jsme. Nedostatek napínavé zápletky v této literatuře lze pak zdůvodnit tím, že „to“ přece napsal sám život, nic víc, nic míň.

Autoři zpracovávají vybledlé pocity viny za druhou světovou válku a její konsekvence, ono břímě 20. století, realitu lehce fikcionalizují, aby vydání knihy pro rodinu bylo jakž takž snesitelné a doufají, že se temné události druhé čtvrtiny 20. století nebudou opakovat, bude-li si lidstvo dostatečně často připomínat, že má-li někdo black out v hlavě a začne vyvádět, je nutné zamezit tomu, aby měl prostor své fantasmagorie realizovat.

Zklamáním bylo setkání s literárním kritikem z týdeníku Zeit, který nám měl povyprávět o tom, jak vidí současnou německou literaturu. Musí to být velmi smutný život, který žije, protože schémata, dle kterých přemýšlí, byla ryze ekonomická a marketingová: jaká literatura je schopná v cizině generovat profit? Jaké knihy jsou v tomto smyslu našimi exportními artikly? Jaké knihy jsou schopné uspět v globalizovaném světě? Globalizovaný svět je pro něj pak světem témat.