Zabývám se literaturou i politikou, ale současná diskuse o angažované literatuře jde mimo mě. Připadá mi, že se v ní leckdy plete páté přes deváté.

Kupříkladu nedávný skandál s veřejně uštědřenou fackou možná nějak souvisí s „angažovaností“, ale s literaturou vůbec. Literáti, dobří i špatní, se stejně jako jiní lidé občas poperou. No a?

Jeden příklad z tisíce: v roce 1935 si prý Wallace Stevens při rvačce zlomil ruku o čelist Ernesta Hemingwaye. To je bezpochyby barvitá historka. Ale s tím, že Stevens patří k nejlepších básníkům a Hemingway k nejlepším prozaikům 20. století, nemá žádnou spojitost. Na tom by se nic nezměnilo, ani kdyby rvačka dopadla opačně. Naopak grafoman může třeba roztloukat čelisti spisovatelů jako ořechy, a stejně to s jeho grafomanstvím nepohne ani o píď.

Diskuse o literatuře a o politice se totiž nedá vést souběžně — pokud nechceme, aby vznikl galimatyáš. Honem (než od někoho dostanu ránu do čelisti) dodávám, že tím neprohlašuji literaturu za apolitickou. Literatura samozřejmě může pojmout cokoliv, tedy i politiku — stejně jako politika může pojmout cokoliv, tedy i literaturu. Východisko i směr debaty by ale u literatury a u politiky měly být odlišné.

Například odpověď na otázku, jak se účinně politicky angažovat, je jasná: vstoupit do nějaké rozumné strany. Odpověď na otázku, jak psát dobré angažované básně, je také jasná, ale úplně jiná: učit se od mistrů.

Stojí za povšimnutí, že odpověď na první otázku se liší podle historické situace a politického zřízení; naopak odpověď na druhou otázku zůstává pořád stejná — a to pro jakékoliv básně, nejen angažované.

Tím nechci uniknout do zjednodušení, že básně se dělí jen na „dobré“ a „špatné“. Angažované básně, dokonce i dobré angažované básně, samozřejmě existují. Jen nám jich zastánci angažované literatury zatím mnoho neukázali.

↗

W. B. Yeats. Foto nl.wikipedia.org

Udělám to tedy za ně a upozorním na báseň „Velikonoce 1916“ („Easter, 1916“) od největšího irského básníka, W. B. Yeatse (1865—1939); její text lze najít například na theatlantic.com.

V této básni — stejně jako v řadě dalších — se Yeats vyrovnává s Velikonočním povstáním (24. 4. 1916) irských republikánů proti britské nadvládě. Povstání bylo po několika dnech poraženo a patnáct jeho vůdců popraveno.

Úmyslně volím takto odlehlý příklad, aby vyniklo, že „Velikonoce 1916“ jsou skvělá angažovaná báseň, že to však vůbec nesouvisí s vnějšími okolnostmi jejího vzniku: Velikonoční povstání bylo naprosto zpackané; mnoho irských vlastenců (včetně Yeatse samotného) s ním nesouhlasilo; a jeho bezprostřední dopad byl nulový.

Brutální britská reakce sice přispěla k postupné proměně irského veřejného mínění a nakonec i k dosažení samostatnosti Irska (1922); ovšem vzniklý stát — provinčně nacionalistický a úzkoprse katolický — by levicoví či liberální zastánci angažované literatury těžko pokládali za žádoucí politický cíl. Ani Yeats sám nebyl vzor politické prozíravosti; jednu dobu koketoval i s fašismem.

„Velikonoce 1916“ jsou vynikající básní z čistě literárních důvodů. Zde je několik z nich.

Yeats — mimo jiné génius sloganů — dokázal drtivý dojem z průběhu Velikonočního povstání postihnout působivým refrénem „a terrible beauty is born.“ Doslovný překlad („zrodila se strašlivá krása“) je přirozeně mnohem horší: je nerytmický; chybí v něm trojí dunivé b; a v češtině nelze přesně napodobit anglický neurčitý člen „a“ — jím básník vyjadřuje, že se zrodila jakási strašlivá krása; cosi, čemu se nedá uniknout, ale přitom to nelze přesně pojmenovat.

Na literárním účinku se podílí i jednoduchá (a přitom mistrná) písňová forma nebo barevná symbolika. Středostavovský Dublin, v němž povstání vypuklo, básník charakterizuje nudnou šedí domů a povrchní, šaškovskou „strakatinou“ (motley) duchaplnůstek tehdejší intelektuální společnosti.

Z tohoto prostředí pocházejí i sami revolucionáři, ale svým činem se z něj dokázali vymknout: dublinskou šedí probleskují jejich „živé tváře“; a proti plytkým intelektuálním řečem staví Yeats v závěru básně jednoznačnou „zeleň“ — vojenskou barvu a zároveň národní barvu Irska.

V běžném životě měl Yeats k takovému fangličkaření odpor; dokonce ani nechtěl, aby jeho vlastní knihy měly zelené obálky. V básni tedy nejde o politickou propagandu, nýbrž o autoritativní gesto, jímž platonik Yeats Velikonočnímu povstání přiřkl výsostný, nadčasový význam.

Jasně to vyjadřuje třetí sloka, působivé podobenství, jímž básník přerušuje líčení průběhu povstání: revolucionáře, spojené „jediným záměrem“, přirovnává k nehybnému kameni uprostřed říčky. Tok říčky a vše v ní i kolem ní — poletující a potápějící se ptáci nebo kůň, který kopytem vystříkne vodu — patří do světa proměn a platonských stínů. Kámen trvá.

Jádrem básně jsou ovšem Yeatsovy postoje k jednotlivým revolucionářům. V tehdejším Dublinu znal každý každého — podobně jako v Dantově Florencii. A Yeats (podobně jako Dante v Pekle) dokázal vytěžit nesmírný umělecký účinek z toho, že mnozí aktéři dějů, které líčí, byli jeho osobní přátelé či nepřátelé.

Paradoxní spojení vášnivého prožitku s monumentalizujícím odstupem se nejvýrazněji projevuje ve verších věnovaných Johnu MacBrideovi. MacBride se roku 1903 oženil s oslnivou Maud Gonne(ovou), Yeatsovou femme fatale, jíž se básník mnoho let marně dvořil. Manželství Maud Gonne s MacBridem ovšem bylo nešťastné.

Ve „Velikonocích 1916“ Yeats píše, že MacBridea pokládal za „nadutého opilce, jenž krutě ublížil lidem, kteří jsou mi drazí“. Přesto ho „zahrnuje do písně“, neboť MacBride se spolu s ostatními revolucionáři „vzdal role v plytké komedii“. Yeatsova osobní zášť nemizí; avšak básníkovým velkodušným gestem se proměňuje jen v jakousi vlnku na zčeřené hladině říčky — zatímco MacBride se z trapné figurky stává kamenně vznešenou postavou.

Ve druhé sloce Yeats MacBridea i další revolucionáře popisuje, ale nejmenuje. K tomu dospívá až na samém konci básně: „MacDonagh and MacBride/ And Connolly and Pearse.../ Are changed, changed utterly:/ A terrible beauty is born.“ („MacDonagh a MacBride/ a Connolly a Pearse.../ se naprosto proměnili;/ zrodila se strašlivá krása.“)

Jméno po jménu jako výstřely z děla — ale zároveň tuto litanii básník něžně přirovnává k intimní chvíli, kdy dítě unavené divočením konečně usne a matka si pro sebe šeptá jeho jméno. A zároveň je jedno z těch jmen MacBride! Jaká podivuhodná směsice emocí v těch několika verších!

Velikonoční povstání je jen sto let stará epizoda ve vzdálené zemi. Ale Yeatsova báseň o něm mě při dalších a dalších čteních bere za srdce víc než celá současná diskuse o angažované literatuře.