Zabývám se literaturou i politikou, ale současná diskuse o angažované literatuře jde mimo mě. Připadá mi, že se v ní leckdy plete páté přes deváté.

Kupříkladu nedávný skandál s veřejně uštědřenou fackou možná nějak souvisí s „angažovaností“, ale s literaturou vůbec. Literáti, dobří i špatní, se stejně jako jiní lidé občas poperou. No a?

Jeden příklad z tisíce: v roce 1935 si prý Wallace Stevens při rvačce zlomil ruku o čelist Ernesta Hemingwaye. To je bezpochyby barvitá historka. Ale s tím, že Stevens patří k nejlepších básníkům a Hemingway k nejlepším prozaikům 20. století, nemá žádnou spojitost. Na tom by se nic nezměnilo, ani kdyby rvačka dopadla opačně. Naopak grafoman může třeba roztloukat čelisti spisovatelů jako ořechy, a stejně to s jeho grafomanstvím nepohne ani o píď.

Diskuse o literatuře a o politice se totiž nedá vést souběžně — pokud nechceme, aby vznikl galimatyáš. Honem (než od někoho dostanu ránu do čelisti) dodávám, že tím neprohlašuji literaturu za apolitickou. Literatura samozřejmě může pojmout cokoliv, tedy i politiku — stejně jako politika může pojmout cokoliv, tedy i literaturu. Východisko i směr debaty by ale u literatury a u politiky měly být odlišné.

Například odpověď na otázku, jak se účinně politicky angažovat, je jasná: vstoupit do nějaké rozumné strany. Odpověď na otázku, jak psát dobré angažované básně, je také jasná, ale úplně jiná: učit se od mistrů.

Stojí za povšimnutí, že odpověď na první otázku se liší podle historické situace a politického zřízení; naopak odpověď na druhou otázku zůstává pořád stejná — a to pro jakékoliv básně, nejen angažované.

Tím nechci uniknout do zjednodušení, že básně se dělí jen na „dobré“ a „špatné“. Angažované básně, dokonce i dobré angažované básně, samozřejmě existují. Jen nám jich zastánci angažované literatury zatím mnoho neukázali.