Dětská představa o obyvateli Austrálie jako člověku stojícím na hlavě a vidícím svět vzhůru nohama může fungovat coby vstupní metafora. Ta má postihnout základní slabinu současných, vlekoucích se už debat o literatuře, ideologii a angažovanosti. Jsou jakoby postaveny „vzhůru nohama“, a proto jim uniká jedna důležitá perspektiva, která by mohla poskytnout určité východisko.

Cíl tohoto textu je následující: 1) nejprve poukážu na paradoxní rysy diskuse na příkladu rétoriky jednoho z textů; 2) pokusím se rozložit a vzájemně kriticky osvětlit dichotomii angažovanosti a autorské svobody; 3) předložím vlastní alternativu v podobě obrácení perspektivy „z hlavy na nohy“.

Hrozba sociokulturního regresu

Jedním z průvodních znaků probíhajících debat je vytváření „bojových front“ — jmenných řad osobností, případně publikačních platforem, které spolu (údajně) mluví či nemluví, souhlasí nebo nesouhlasí. Tato válečnická tendence vyvrcholila vulgárním výpadem Karla Dolejšího „Kecy a teologie“ (Britské listy, 25. 9. 2013) — dosud nejviditelnější ukázkou žalostné úrovně kulturního (ne)dialogu u nás.

Diferencovanější pohled nabídl Bruno Solařík. Avšak problematičnost jeho článku „K hledisku v umění“ (Britské listy, 20. 9. 2013) se ohlašuje nepřehlédnutelně citátem z Neumannova Anti-Gida, na který si prý Solařík vzpomněl během četby textu Jana Bělíčka a Marty Svobodové „Ideologie a literatura“ (A2, 17/2013).

Co k tomu uvést? Nepřestává udivovat, nakolik je český veřejný prostor — politický, mediální, kulturní — nasycen historickými odkazy (obvykle účelově deformovanými) na dobu před rokem 1989. Svědčí to o přetrvávající nenormálnosti společenské, a tedy i kulturní situace.

Do této nenormálnosti zapadají hysterické reakce na práci redaktorů A2; reakce, jež ve jménu obrany proti ideologizaci umění neváhají mobilizovat ty nejostřejší nástroje ideologického jazyka. A tak dochází k tomu, že v obhajobě tvůrčí svobody a neideologičnosti umění zaznívá falešný, zcizující tón hrozby návratu stalinismu, doktrinářského socrealismu a podobně.

Je to výmluvné, v jistém smyslu (a pro jisté adresáty) působivé a také velmi pohodlné: nerozhodnutý chaos přítomné chvíle se domněle zpřehledňuje tím, že jej umisťujeme do perspektivy minulosti, kterou se domníváme znát a která je z pohledu vítězů i poražených přece dávno rozhodnuta.

Rétorika hrozby sociokulturního regresu, jak bychom tento trik mohli nazvat, poznamenává zejména druhou polovinu Solaříkova textu. Ačkoli na teoretické úrovni se autor od vulgárního evolucionismu, pohybujícímu se v binárním schématu progres — regres, distancuje, v nekryté rovině ideologické mu nekontrolovaně podléhá.

Již doprovodná ilustrace s tváří Klementa Gottwalda je tak trapně instruktivní, že nemůže nechat čtenáře na pochybách, „o co se tu hraje“. Citátem z Neumanna se Solaříkův text rozlamuje a kvapem ztrácí na přesvědčivosti. Vítězí v něm historické resentimenty. Je opravdu nutné připomínat Ždanovův odsudek Mandelštama, Achmatovové a Zoščenka? O čem to má vypovídat?

Nebylo by adekvátnější vzít Bělíčkův a Svobodové text vážně a zabývat se autory, jichž se přímo dovolává? Nepochybně ano. Ale díla Antonia Gramsciho a Waltera Benjamina jsou natolik komplexní a čtenářsky nesnadno přístupná, že by Solaříkovu zjednodušující rétoriku rozvrátila.

V tomto teoreticko-poznávacím ohledu představuje Solaříkův text autorský ústup. Vzdává se pracné polemiky s řečeným, a namísto toho pohodlně manipuluje s ideologickými obrazy. Přichystal sám sobě past, neboť skončil v náručí postkomunistického diskursu, který houževnatě ideologizuje kdeco tím nejbrutálnějším způsobem. [1]

Angažovanost a/versus umělecká svoboda

Všimnu si nyní dvou protikladných názorů, jež na jedné straně prezentovali Bělíček se Svobodovou ve zmíněném článku v A2 a na straně druhé Jaromír Typlt — jednak v rozhovoru „Literatura je pro mě pohybem na tom nejosobnějším území“ (Deník Referendum, 9. 7. 2013), jednak v hutné poznámce na svém blogu („O tom, co potírají kritici“, www.typlt.cz, 20. 9. 2013).

Široce pojatý pojem ideologie slouží Bělíčkovi a Svobodové k tomu, aby napadli iluzi básníkova, respektive kritikova „vlastního názoru“, tj. hlediska vyvázaného z působnosti sociálních procesů. Tento skepticismus, napadající fetiš autentičnosti, vypadá nadějně — diskurzy (včetně literárně uměleckého) je nutno vnímat vždy podezřívavě, praktikují se ve stínu ideologií. Otázkou nicméně zůstává, zda přílišné rozšíření pojmu ideologie nezakládá past tautologie.

Je-li ideologie všudypřítomná, jak ji identifikovat jakožto ideologii? [2] V panideologickém vesmíru zaniká rozdíl mezi ideologií a teorií, předsudky a kritikou, dogmatem a hodnotou. Bělíček a Svobodová vnímají potřebu zespolečenštění literatury jako úkol spisovatele, jenž je svázán zastřešující ideou, cílem, společenským směřováním. Přijměme na chvíli tento teleologický model (jakkoli ho pokládám za problematický).

Co by se stalo, kdybychom — hypoteticky — do jeho půdorysu dosadily slova jako „globální kapitál“ nebo „svobodný trh“? Odpovídala by služba spisovatele těmto zastřešujícím idejím koncepci, o níž Bělíček se Svobodovou hovoří? Souhlasili by s ní jako se zespolečenštěním literatury, nebo by takový autorský postoj hodnotově odmítli?

Jinak řečeno, nevrací se nám tudy předtím „neviditelná“ ideologie ve své konkrétní, velmi zřetelné podobě — že totiž Bělíček a Svobodová akceptují jen takové hledisko, jež zahrnuje ideu emancipace, sociálního vzestupu atd.? Pak ale jde skutečně o ideologizaci literatury v užším smyslu, předchozí rozšíření pojmu ideologie příliš nepomohlo.

A mění se rázem i úloha kritiky. Ta se stává prostorem pojmového upevňování a potvrzování vazeb mezi literaturou a světem. Tudíž přestává být kritikou a scvrkává se v proklamaci a suché programářství.

Obrat spisovatele ke společnosti rezolutně odmítá Jaromír Typlt. Tvorba je pro něj osobní zkušeností, prvotně vycházející z hranice mezi snem a bděním a následně vyzápasená mezi intuicí a racionálním výběrem. Je pochopitelné, že takové pojetí i prožívání tvorby se musí s koncepcí Bělíčka a Svobodové střetnout.

Střetává se tu však jedna jednostrannost s jednostranností jinou. V blogovém záznamu se Typlt dovolává stati Romana Jakobsona „Co je poezie?“, kde je řeč o autonomnosti estetické funkce. A svou poznámku končí zvoláním: „Básník si v každé době dělá, co chce.“ Naivita této věty není o nic menší než naivita článku Bělíčka a Svobodové.

Už zběžné studium dějin literatury nás totiž nutně vede ke znepokojivému tázání, proč si básníci v různých dobách právě nedělali, co chtěli. Dějiny dokládají, jak byli autoři různých věků vázáni různými nadosobními normami a hodnotovými systémy (na švu přijímání nebo odmítání) — přičemž stále jasněji se ukazuje, že oddělovat estetické a společenské by bylo jen iluzí.

Proti formalisticky vyhraněnému Jakobsonovi lze citovat Mukařovského, který estetickou funkci a hodnotu chápe právě jako skutečnost společenskou. Ani sebeuzavřenější autorské gesto se neodehrává bez vztahu ke společnosti.

Tvorba není autochtonním pohybem. Typlt se dovolává autonomnosti, aniž by se vůbec pídil po tom, odkud se vzala, a není-li společenskou konstrukcí, která podléhá historickým změnám. Mluvíme-li o autonomii literatury, mluvíme vždy a nevyhnutelně o společnosti.

Vidíme tedy, jak se obě stanoviska zevnitř rozkládají; jak v nich klíčí a rostou rozpory. Zároveň však v nich lze zahlédnout pravdivé momenty. Bělíček a Svobodová odhalují literaturu jako společenský proces, a tím přispívají ke kritice představy autonomie jako transcendentální (ahistorické) kategorie. Na straně druhé Typlt zvýznamněním role intuice a snu v tvorbě vzdoruje redukci umění na pojem, který by živé umění, jedinečné literární dílo, umístil do mramorového chrámu idejí.

Obrácení perspektivy

Za určující hledisko se v aktuálních debatách jaksi automaticky bere pól produkce textu, čili hledisko autorské. To však, jak jsme viděli, vždy končí u metafyzických rozporů. Hrozí dominance pojmového a potlačení ironických ambivalencí (humoru!) či mnohoznačností.

Vzpomeňme si však na úvodní metaforu protinožce a obraťme toto hledisko z hlavy na nohy. Podle mého názoru je třeba zohlednit ještě další perspektivu, která by dosavadní jednostrannosti pomohla překonat. Je to perspektiva textu a jeho čtenářské recepce.

Z perspektivy textu a jeho historicky proměnlivého, vždy kontextuálně zakotveného čtení je vcelku jedno, s jakým záměrem autor k textu přistupoval — autorskou intenci v úplnosti zrekonstruovat nelze, a dokonce platí, že čím víc text záměr přerůstá, tím je významově bohatší, interpretačně otevřenější.

Dostojevský prý začal psát Běsy jako politický pamflet. Vytvořil však geniální text, který původní ideu přesáhl: netýká se zdaleka pouze politiky, ale zasahuje do nejhlubších rovin existenciální zkušenosti, v níž politické tvoří jeden z aspektů. V tom má Typlt pravdu, když v tvorbě zdůrazňuje nezastupitelnou roli snu, intuice nebo — dodejme — prvku nevypočitatelnosti, prostě inspirující náhody.

Z hlediska recepce rovněž ztrácí význam absolutizovaná opozice mezi autonomií a (politickou) angažovaností. Abychom se vrátili k příkladu, který uvádí Bruno Solařík. Texty Achmatovové nebo Mandelštama mohly v dobovém kontextu prosyceném politizací působit „angažovaně“ právě svou nepolitičností. Jejich estetická čistota uprostřed světa zpotvořeného jazyka a byzantinských ikon sovětských funkcionářů mohla znamenat (a také znamenala) určitý postoj.

Prizmatem dějinně proměnlivého čtení neznamená „angažovanost“ autorské usměrňování textu, není něčím esenciálním, co buď je, nebo není. Představuje možnost, která vyrůstá ze situace textu a jeho vnímání v čase. To, že pojem angažovanosti uzavírám do uvozovek, je záměrné.

Chci tím vyznačit jeho problematičnost a též jeho nestálost. Z roviny autorského postoje se přechyluje do roviny textu a čtenářské aktivity. Mohl bych proto hovořit spíše o účinku, který nezůstává omezen jen na sféru estetična a který může být výraznou politickou hodnotou.

Ta se v dějinách recepce textu vynořuje i pohasíná. Cožpak nevybízela situace reálného socialismu k tomu, aby některé výsostně umělecké texty byly čteny jako politické alegorie? Důrazem na hledisko recepce uniká mé pojetí abstraktnímu esencialismu tím, že počítá s pohledem jedinečného čtenáře.

Je bezesporu necitlivé vybírat či hodnotit literární texty podle autorského postoje (neblaze známého světonázoru) nebo nepolapitelného záměru, podle jejich „politické orientace“ a podobně.

Žádná vnější kritéria neuplatňuji a uplatňovat nehodlám. Napadám polaritu autonomie a heteronomie tím, že kladu důraz na neuzavřenost kontextu, jeho dynamičnost, protože kontext nelze násilně omezovat; pak se stává tuhým rámcem, na jehož území je každé čtení manipulativní. [3]

Otevřenost literatury vůči světu nevidím jako autorský „úkol“, nýbrž jako nečekaná sousedství, protože svět je nečekaný — stýká se v něm umění s politikou, estetické s psychologickým, pojmy s nepojmenovatelným, člověk se společností.

Literaturu naštěstí nedokážeme beze zbytku prosvětlit teoretickými pojmy, natož ideologickým úkolováním nebo neméně ideologickou absolutizací autorského pohledu (jakýmsi „autorským fundamentalismem“).

Nelze ji ani spolehlivě vysunout mimo společensko-historický horizont. Autor netvoří z „ničeho“ ani jen „ze sebe“. Literární už je společenské — v prvé řadě tím, že jej společnost jakožto literární vůbec vymezuje, přičemž do procesu tohoto vymezování je neodmyslitelně vepsána nezadržitelnost historické chvíle.

Vzdorná literatura všechny spletité diskuse o ideologii, angažovanosti, svobodě či sociohistorických regresech jistě ve zdraví přežije. Zůstává určitá i záhadná, časová i nadčasová. Člověk a svět jsou její součástí a ona sama je součástí člověka i světa.

AR-SA">[1] Stejně Solařík postupuje také v následujícím článku „Návod a kouzlo. Ke sporům o úkolování tvorby“ (Britské listy, 27. 9. 2013), který reaguje na stať Adama Borziče „Slovo a svět“ (Britské listy, 25. 9. 2013). Je to metoda vytrhávání citátů, jež má dokázat onu hrozbu sociokulturního regresu, ovšem ve skutečnosti jen dokazuje autorovu neochotu vnímat původní historické souvislosti citovaných míst.

AR-SA">[2] Když jsem psal tuto pasáž textu, nevyšel ještě článek Onřeje Slačálka „Zachraňte literaturu, jde si pro ni Stalin!“ (A2larm, 27. 9. 2013), kde na úskalí rozšíření pojmu ideologie rovněž upozorňuje. Zajímavý pokus o vymezení pojmu ideologie před časem podnikl rakouský teoretik, pražský rodák Peter V. Zima v knize Ideologie und Theorie. Eine Diskurskritik (Tübingen, Francke Verlag 1989).

[3] Jako příklad této manipulativnosti zmiňuji Typltovy citáty a parafráze André Bretona, v nichž je dokonale potlačen jeden historicko-politický detail: že totiž Breton byl členem Francouzské komunistické strany.