Dětská představa o obyvateli Austrálie jako člověku stojícím na hlavě a vidícím svět vzhůru nohama může fungovat coby vstupní metafora. Ta má postihnout základní slabinu současných, vlekoucích se už debat o literatuře, ideologii a angažovanosti. Jsou jakoby postaveny „vzhůru nohama“, a proto jim uniká jedna důležitá perspektiva, která by mohla poskytnout určité východisko.

Cíl tohoto textu je následující: 1) nejprve poukážu na paradoxní rysy diskuse na příkladu rétoriky jednoho z textů; 2) pokusím se rozložit a vzájemně kriticky osvětlit dichotomii angažovanosti a autorské svobody; 3) předložím vlastní alternativu v podobě obrácení perspektivy „z hlavy na nohy“.

Hrozba sociokulturního regresu

Jedním z průvodních znaků probíhajících debat je vytváření „bojových front“ — jmenných řad osobností, případně publikačních platforem, které spolu (údajně) mluví či nemluví, souhlasí nebo nesouhlasí. Tato válečnická tendence vyvrcholila vulgárním výpadem Karla Dolejšího „Kecy a teologie“ (Britské listy, 25. 9. 2013) — dosud nejviditelnější ukázkou žalostné úrovně kulturního (ne)dialogu u nás.

Diferencovanější pohled nabídl Bruno Solařík. Avšak problematičnost jeho článku „K hledisku v umění“ (Britské listy, 20. 9. 2013) se ohlašuje nepřehlédnutelně citátem z Neumannova Anti-Gida, na který si prý Solařík vzpomněl během četby textu Jana Bělíčka a Marty Svobodové „Ideologie a literatura“ (A2, 17/2013).

Co k tomu uvést? Nepřestává udivovat, nakolik je český veřejný prostor — politický, mediální, kulturní — nasycen historickými odkazy (obvykle účelově deformovanými) na dobu před rokem 1989. Svědčí to o přetrvávající nenormálnosti společenské, a tedy i kulturní situace.

Do této nenormálnosti zapadají hysterické reakce na práci redaktorů A2; reakce, jež ve jménu obrany proti ideologizaci umění neváhají mobilizovat ty nejostřejší nástroje ideologického jazyka. A tak dochází k tomu, že v obhajobě tvůrčí svobody a neideologičnosti umění zaznívá falešný, zcizující tón hrozby návratu stalinismu, doktrinářského socrealismu a podobně.

Je to výmluvné, v jistém smyslu (a pro jisté adresáty) působivé a také velmi pohodlné: nerozhodnutý chaos přítomné chvíle se domněle zpřehledňuje tím, že jej umisťujeme do perspektivy minulosti, kterou se domníváme znát a která je z pohledu vítězů i poražených přece dávno rozhodnuta.

Rétorika hrozby sociokulturního regresu, jak bychom tento trik mohli nazvat, poznamenává zejména druhou polovinu Solaříkova textu. Ačkoli na teoretické úrovni se autor od vulgárního evolucionismu, pohybujícímu se v binárním schématu progres — regres, distancuje, v nekryté rovině ideologické mu nekontrolovaně podléhá.

Již doprovodná ilustrace s tváří Klementa Gottwalda je tak trapně instruktivní, že nemůže nechat čtenáře na pochybách, „o co se tu hraje“. Citátem z Neumanna se Solaříkův text rozlamuje a kvapem ztrácí na přesvědčivosti. Vítězí v něm historické resentimenty. Je opravdu nutné připomínat Ždanovův odsudek Mandelštama, Achmatovové a Zoščenka? O čem to má vypovídat?

Nebylo by adekvátnější vzít Bělíčkův a Svobodové text vážně a zabývat se autory, jichž se přímo dovolává? Nepochybně ano. Ale díla Antonia Gramsciho a Waltera Benjamina jsou natolik komplexní a čtenářsky nesnadno přístupná, že by Solaříkovu zjednodušující rétoriku rozvrátila.

V tomto teoreticko-poznávacím ohledu představuje Solaříkův text autorský ústup. Vzdává se pracné polemiky s řečeným, a namísto toho pohodlně manipuluje s ideologickými obrazy. Přichystal sám sobě past, neboť skončil v náručí postkomunistického diskursu, který houževnatě ideologizuje kdeco tím nejbrutálnějším způsobem. [1]

Angažovanost a/versus umělecká svoboda