Spisovatel a moc
Alena ZemančíkováReakce Martina Šimečky na udělení Nobelovy ceny za litaraturu čínskému spisovateli Mo Jenovi je hloupá. Dobrých spisovatelů kolaborujících s pochybnými režimy byla celá řada a z literatury je to nevyřazuje.
Z tvorby Mo Jena v českém překladu jsem měla možnost toho přečíst jen málo. (Kolegyně Vlaďka Bezdíčková před časem připravila povídku Kluci ze železa do vysílání Českého rozhlasu Vltava, už ji stačilo jen zreprízovat, a v Respektu vyšly ukázky z povídky Vyschlá řeka, kterou do devátého ročníku soutěže pořádané Česko-čínskou společností přeložil sinolog František Reismüller.)
I z těch ukázek je ale patrné, že to je literatura zvláštní a strhující. Při četbě ukázek v Respektu jsem si zpočátku říkala „proč tolik banálních, souřadně řazených adjektiv, co to je za archaický styl,“ než jsem pochopila, že ty věty, které v rychlé zkratce evokují i v Evropě známé klišé čínské tušové krajinokresby, uvozují surový příběh, v jehož středu je dítě (o děti jde i v povídce, kterou vysílal rozhlas). Chtěla bych číst víc.
Jak jsem tak hledala ukázku na stránkách Respektu, padl mi do oka komentář Martina Šimečky, kde se píše:
„Jakmile dostal čínský spisovatel Mo Jen Nobelovu cenu, přestal jsem se o něj zajímat, přestože jsem o jeho existenci neměl předtím ani tušení.
Spíše uvažuji nad tím, co to znamená, že nějaký autor směl za normalizace "psát a vydávat"? Některým mezinárodně známým spisovatelům vyšla, vesměs po patřičné politické ulitbě režimu, kniha.
Jenomže opravdu lze říct, že takový Hrabal směl vydávat, když mu -- při jeho psavosti -- vyšlo pár útlých knížek typu Harlekýnových miliónů, zatímco dílo Obsluhoval jsem anglického krále kolovalo jen v samizdatu? Co kromě Seifertova Morové sloupu (zaštítěného čerstvou Nobelovkou) u těch vydávaných sneslo srovnání s jejich přednormalizačními díly? A to včetně knih Ladislava Fukse -- co z jeho za normalizace vydaných knih snese srovnání s Theodorem Mundstockem anebo Spalovačem mrtvol?
možná jste si Brechty půjčoval v divadelních knihovnách, ale já mám osobní zkušenost ze 70. let, že když jsme chtěli Brechta uvést, museli jsme psát jako překladatele Rudolfa Vápeníka, Kundera by neprošel. To neznamená, že všude, ale v zásadě.
Dlouho jsem přemýšlela, jestli je Hrabal tím příkladem, o který mi jde, a nakonec jsem ho neuvedla, protože o Hrabala se přece samizdaty vydatně ucházely ( Anglický král ostatně vyšel v Petlici). Případ by se dal vztáhnout i na Vladimíra Párala, jehož Generální zázrak vyšel za normalizace a je to podobně analytické dílo jako Milenci a vrazi, ale Páral vsadil na komerční kartu, tak se mi nechtělo ho do toho tahat.
Z díla Ladislava Fukse kromě toho zbytečného úlitbového románu o Juliu Fučíkovi obstojí všechno, v normalizaci vyšla Variace pro temnou strunu a zejména Vévodkyně a kuchařka. On je také příkladem toho lidsky dost vratkého spisovatele.
A je tu ještě jedno hledisko - u spisovatelů, kteří zazářili před rokem 1968, jde později už o potvrzování pověsti, a ještě později o zralá, svým způsobem už klasická díla, kde se ani nemůže zopakovat senzační efekt, který nastává po prvním objevení se nového autora. Ale to je jiný příběh, i když ne tak docela, protože Nobelova cena se uděluje vždycky autorům už při nejmenším zralým.
Zloděj třešní, též uveden Kundera, výbor sice pochází z roku 1967, ale byl to první Brecht, kterého jsem kdy četl a půjčil jsem si ho v MLK Praha 8, odd. mládeže (to jest bylo mi přes dvanáct, v mém případě roky nejhorší normalizace)
Ale k těm autorům: Předpokládal jsem, že máte na mysli: "....mohli publikovat v oficiálních nakladatelstvích". Pak je případ Hrabal mimořádně zajímavý, ony věci jako Postřižiny nebo Městečko u vody určitě nejsou špatné, jen vedle nich ten Anglický král ukazuje, jak silně tu působí kombinace idyly a autocenzury.
Nejde o senzační efekt, ale Obsluhoval jsem anglického krále, Morový sloup anebo Český snář patří k velkým dílům příslušných autorů. Zátimco -- ale to je věc vkusu a člověk by to neměl napsat bez velmi podrobného výkladu - ani Generální zázrak, ani Vévodkyni a kuchařku bych nejmenoval souřadně s Milenci a vrahy nebo s Panem Theodorem Mundstockem.
Vážená paní kolegyně, zajímavý text na téma "úlitba, abych směl". - Ono jde začasté i o řekněme mravní vztah onoho "ústup od osobního mínění, abych mohl". V dějinách je takových příkladů hodně: Goethe, někteří němečtí romantikové - Eichendorff třeba a další - atd. Občas ten ústup převáží arci tak, že je neúnosný: Leni Riefenstahlová.
Ona ta taktika za normalizace byla i taková, že ten a onen psal a překládal pod půjčeným jménem; ale to je trochu jiná kapitola. (Půjčoval jsem se takhle a hledal další půjčovatele, tehdy i pro Vápeníka a Kunderu.)
S tím Brechtem to bylo ještě i jinak; dramatikovi dědicové, významní činitelé tehdejšího Berliner Ensemblu a tedy kulturní scény nejen NDR, výslovně zakázali uvádět v Československu jiné překlady než dvojice Vápeník-Kundera, neposkytli tedy copyright nikomu dalšímu; vím, že neslavně takhle dopadl Neffův překlad Galileiho - Vladimír Neff tehdy také přičinlivě přiskočil a - pravilo se, že za nadstandardně tučnou odměnu - vyrobil českou verzi, jenže z uvedení nic nebylo.
Zdraví a děkuje za téma Hanuš Karlach