O Respektu a naději

Jan Černý

Autor pokračuje v nedávno otevřené diskusi šéfredaktora Respektu Erika Taberyho s lidmi kolem Deníku Referendum a snaží se prozkoumat specifika ideových východisek psaní v týdeníku Respekt.

Vstup šéfredaktora Respektu Erika Taberyho do diskuse na stránkách Deníku Referendum považuji za velmi pozitivní úkaz a vítám jej, jakkoliv je jasné, že diskursy obou médií jsou hodně odlišné a domluva mezi nimi není snadná. Původně jsem chtěl napsat jen diskusní příspěvek, abych vyjádřil svůj nesouhlas s Taberyho hodnocením politických stran a s tím, jak Respekt on sám vnímá, ale text se rozrostl natolik, že by jako (sedmdesátý či kolikátý) diskusní příspěvek působil značně bizarně. Přestože se v něm o Respektu vyjadřuji často hodně kriticky, jsem přesvědčen, že tato diskuse má dobrý smysl a jejími obtížemi bychom se neměli dát zastrašit.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Zaprvé nesouhlasím se stížnostmi Erika Taberyho na to, že u nás není žádná pořádná levice ani pravice. V České republice se odehrává stejný politický střet jako v celé Evropě (a vlastně už v celém světě) a je stejně jako v Evropě reprezentován politikami konkrétních pravicových či levicových stran — v postkomunistických zemích se ten konflikt naopak odehrává ještě vyostřeněji a obnaženěji než ve zbytku Evropy, což je asi jedním z důvodů, proč si pravice vystačí s „jednou učebnicí ekonomie“, jak píše Erik Tabery, a levice se zase dosud obešla bez hlubší pozornosti k tématům lidskoprávním a ekologickým, jak si stěžuje o kus dále.

Čtvrt milionu lidí, kteří v sobotu pochodovali Londýnem, prožívá ten stejný střet, a také k formulaci svého postoje nijak podstatně nepotřebují lidskoprávní a ekologické hledisko, a také mohou mít oprávněný pocit, že druhá strana (britská vláda) se řídí jedinou učebnicí ekonomie, resp. několika neoliberálními poučkami, které by se vešly na dvě strany textu. Způsob, jakým dokázala globální neoliberální ofenzíva posledních několika desetiletí obnažit onen základní konflikt mezi kapitálem a prací a trhem a státem, který dělení na levici a pravici kdysi dávno způsobil, je fascinující. Nic na tom nemění fakt, že v zemích s pokročilejší politickou kulturou jsou programy levicových i pravicových stran skutečně ekologičtější a celkově košatější — ve zmíněné Velké Británii lze myslet na komunitaristický program „rudého konzervativismu“, který doplňuje základní neoliberální východisko konzervativců, u západoevropských levicových a zelených stran třeba na podporu intelektuálů, umělců a aktivistů, která se odráží v prohloubení sociálního programu o jeho explicitně formulovaný kulturní a civilizační rozměr.

Nemůžu se ubránit dojmu, že způsob, jakým pan Tabery traktuje stěžejní témata svá i Respektu (lidská práva, problematika menšin, ekologie) a jak jim rozumí Respekt obecně, má dosti blízko k fetišismu. Tahle témata slouží spíše jako fetiš, nástroj pro potvrzení toho, že „my“ máme správný názor a že se pozvedáme nad obecný kal české politiky — a jakožto fetiš se také stávají měřítkem správnosti té které strany a politiky bez větší pozornosti k širším ideovým východiskům, z nichž by ony politiky měly vycházet. Podobné, ba snad ještě silnější je to v zahraničněpolitické linii Respektu, kde z globálních sociálních souvislostí vytržené pojmy „terorismus“, „demokracie“, „Rusko“, „Kuba“, „Bělorusko“, „Barma“ fungují jako vykřičníky a identifikační znaky správného, resp. nesprávného postoje, jako jakési kategorické mravní imperativy, které nepotřebují žádný širší kontext, situovanost, dějinnost. (Nebo přesněji — až donedávna tak fungovaly; že se v poslední době podle mého názoru Respekt proměňuje, zmíním až na konci svého příspěvku, protože teď mi jde o vystižení pozice, se kterou je Respekt na levici dlouhodobě spojován a jejíž dědictví naši diskusi zatěžuje.)

Tím nijak neumenšuji význam demokracie, lidských práv, ekologie... ani to, že by tyto položky měly být v programech a především praktické politice českých stran zastoupeny zřetelněji a věrohodněji. Ale právě ne jako „položky“, nýbrž jako organická součást jejich ideového podloží.

Tedy: v České republice nepochybně máme pravici i levici (stranickou i obecně diskursivní) a není radno čekat, až bude řádně „čistá“ či Respektu vyhovující — tím se jenom utvrzujeme v (nepatřičném) pocitu mravní nadřazenosti. Úroveň levice i pravice u nás odpovídá úrovni společnosti, novinářů, nás všech. Zlepšovat se to může jedině společným úsilím všech — to úsilí ovšem předpokládá zrušení oné distance, v níž říkáme: „Nás se ten český rybník netýká, my v něm neplaveme.“

A s mravní nadřazeností souvisí druhá věc, o které chci psát, zvláštní sebeklam autorů Respektu, že vytvářejí jakousi mediální alternativu, něco odlišného a vzácného — ve skutečnosti ovšem tvoří, zdá se mi, spíše specifickou vrstvu uvnitř mediálního a politického mainstreamu (což jistě není nic zavrženíhodného, problém vidím v tom sebepojetí).

Je to myslím dáno tím, jak Respekt vznikal: od svých počátků (založila jej skupina samizdatových novinářů během listopadových událostí jako samostatnou tiskovou agenturu) se profiloval jako médium „odjinud“, z jiné roviny náhledu a mnohem hlubšího založení své novinářské pravdivosti, jako tribuna listopadových změn, jako hlas „pravdy“. Převrat ze samizdatového ve vítězný režimní orgán jako by byl vepsán do jeho další činnosti: z Respektu má promlouvat jakási svobodnější („undergroundová“) a tím i pravdivější pozice, jejíž pravdu zároveň potvrdily samotné dějiny. Tato pravdivost je přitom úzce vázána na porážku komunismu — antikomunismus se stal pilířem identity Respektu a postupně celého polistopadového režimu, přestože v průběhu listopadových událostí to tak rozhodně nevypadalo. Respekt v čistější podobě a s časovým předstihem provedl legitimizační operaci charakteristickou pro celý nový režim.

Antikomunismus jako by předurčil podobu novinářství Respektu — názorovou, polárně vyhrocenou žurnalistiku, v níž jsou jasně identifikovány póly dobra a zla. To se nejpřímočařeji realizovalo v zahraničněpolitické publicistice, kde jsou oba póly snadno obsaditelné: demokracie versus „totalita“, USA versus „terorismus“, Rusko versus americký radar v Brdech apod. Zalíbení „liberálního“ týdeníku v amerických válkách a zbrojení šlo také do detailů — tak např. Jaroslav Spurný si v referátu o konfliktu Gruzie s Ruskem pochvaloval, že na gruzínské straně bojovaly i české zbraně.

Z domácích témat se toto manichejské schéma přirozeně nejlépe uplatňuje při psaní o minulém režimu — ten je v Respektu pojat jako v zásadě homogenní prostor zla bez vnitřních diferencí. Kupř. v rozhovoru Jaroslava Formánka s Hanou Müllerovou, bývalou herečkou HaDivadla, znějí otázky takto:

JF: Komunisté vám povolili hrát jinak než jinde. Za jakou cenu?

HM: Naším zřizovatelem bylo Městské kulturní středisko, a ne KSČ.

JF: Jistě, ale to tehdy přece nebyla nezávislá agentura. Jak jste snášeli to, že divadlem, byť odlišným a provokativním, svým způsobem pro režim pracujete a tím mu mimo jiné poskytujete image, že podporuje svobodu projevu?

Řeč byla o 80. letech 20. století. Černá a bílá, dobro a zlo — nic mezi tím. V článku o prezidentské kandidatuře Jana Švejnara byl zase jako jedna z největších Švejnarových předností vyzdvižen fakt, že v osmnácti letech z Československa emigroval a dále dospíval už na Západě — jako by fyzické pobývání v prostoru vymezeném komunistickým režimem člověka znehodnocovalo a naopak dýchání svobodnějšího vzduchu na Západě vytvářelo člověka kvalitnějšího. A navazování na myšlenková schémata studené války se odráží i ve výběru výrazových prostředků: Nápis na titulní straně jednoho z vydání Respektu ohlašující článek uvnitř čísla zněl: „Hledají se lovci estebáků“.

Manichejské schéma potom rozvrhuje i hodnotovou osu, kolem níž je organizována asi nejkvalitnější část publicistiky Respektu, reportáže o české i světové každodennosti, články věnované lokálnímu rozměru demokracie, civilizačním trendům zkoumaným na konkrétních jevech, lidech, místech, problémům menšin, především etnických; to vše v kadlubu liberálního pohledu na svět: I tato profilová tematika je hodnotově jasně rozvržena v opozicích nový — starý (často přímo ve variantě mladý — starý, v níž mladý reprezentuje nezkaženost starým odcházejícím světem, minulým režimem, nepružností atd; také čtenáři Respektu jsou převážně mladí a s těmito hodnotovými osami se tak mohou snadno identifikovat), svoboda — útlak, modernizace — zaostávání (do navýsost pozitivních konotací slova „modernizace“ se v Respektu skryla též nejedna neoliberální ekonomická agenda; ostatně na stejném principu funguje slovo „reforma“, refrén Topolánkovy a Nečasovy vlády), tvořivost — autorita (to je nejzřetelnější na psaní o problémech školství). Články Respektu jako by především zkoumaly, do jaké míry se popisovaný fenomén posunuje žádoucím směrem od negativního pólu k pólu pozitivnímu.

K takto pólovému vidění má jistě sklon liberalismus obecně, díky svému emancipačnímu nasazení, díky víře v pokrok, změnu, osvobození, novost. Ale v Respektu dostal tento rozvrh navíc onu mravní sankci, vědomí nadřazenosti potvrzené samotnými dějinami, téměř metafyzické zarámování politiky do schématu boje dobra se zlem. A právě v tomto bodě je Respekt nikoliv alternativou vůči mediálnímu mainstreamu, nýbrž daleko spíše jeho významným tvůrcem. Média hlavního proudu nastolila relativně brzy po Listopadu nadvládu právě takového metafyzického principu, morální pojetí politična, v němž nejde na prvním místě o střet zájmů, nýbrž o prosazení jediné správné možnosti, o diskursivní režim „there is no alternative“. V otázce amerického radaru nešlo o to zjišťovat demokratickou vůli lidu — šlo čistě o to, jak vytrvalý odpor lidí zlomit. V otázce „potřebných reforem“ nejde o to brát do úvahy dalekosáhlé dopady reforem na životy lidí — „potřebné“, tedy neoliberální (žádné jiné jako by ani neexistovaly) reformy „musejí bolet“; cílem politického života země je pouze najít vládu dostatečně odvážnou, energickou, silnou tyto reformy provést. Ekonomická krize, zaviněná působením neoliberálních politik v předcházejícím období, tento tlak zcela absurdně ještě posílila.

Veřejnou politiku tak po Listopadu zcela ovládl neoliberální diskurs ekonomický a neokonzervativní diskurs zahraničněpolitický. Jakákoliv alternativní pozice je a priori podezřelá a je často nahlížena jako mravně závadná — jako kdyby se nechtěla poučit z dějin, jako by bránila žádoucímu pokroku. Sebeporozumění Respektu jako média „alternativního“, svobodného, elitního... je, jak se aspoň domnívám, založeno na odhlížení od tohoto neoliberálního a neokonzervativního základu, který se stal natolik samozřejmým a bezpříznakovým, že jej vlastně ani není nutno brát v potaz a vlastní identitu lze odvozovat od několika specifických vybraných témat, jako jsou práva menšin či ekologie. Ale právě tohle odhlížení od faktického základu politického myšlení a fixaci na několik dílčích témat pokládám za fetišistický přístup.

Do specifiky oněch vybraných témat se patrně promítlo undergroundové či alternativněkulturní podloží, z nějž rozhodující autoři Respektu vyšli. Jde vlastně o témata menšinová, u české veřejnosti nepříliš oblíbená — odsud pak ono vysoké sebehodnocení autorů Respektu: náležitý mravní postoj se nerealizuje pouze v základním (bezpříznakovém) ideovém nastavení, ale též v příznakovém výběru nesnadných témat. A interakce této dvojí identity, „velké“, bezpříznakové a „malé“, příznakové, alternativní, je patrně kořenem onoho zvláštního jevu, jehož jsme v polistopadové společnosti svědky: téměř všechna místa, z nichž tradičně vychází alternativní pohled na svět (studentské a umělecké prostředí, zelené hnutí, občanské iniciativy), byla až donedávna obsazena pravicovou, tedy po Listopadu mainstreamovou politickou představivostí a pohybovali se zde lidé s pravicovým přesvědčením. Sebepojetí Respektu je paradigmatem této tendence.

V poslední době se ovšem tato situace začíná měnit a s ní se mění i Respekt. Vše výše napsané je pokusem o (ideálně zjednodušující) průřez ideologií, na níž bylo vystavěno psaní Respektu přibližně v prvním dvacetiletí jeho existence. Těžko říci, zda k jistému změkčení ideologie Respektu došlo v souvislosti se zvolením Obamy prezidentem USA, s ekonomickou krizí a díky vlivu anglosaských novin na čele s The Economist na redakční politiku, nebo je lze připsat více domácím vlivům politickým i redakčním (Erik Tabery uváděl v diskusi pod svým článkem v DR odchod konzervativněji naladěné části redakce — nevím ovšem, kdy přesně to bylo). Respekt se v každém případě v posledních několika letech posunul blíže k politickému středu, díky proměně americké zahraniční politiky zdá se už nevnímá světovou politiku především jako souboj dobra a zla, ekonomická krize u něj — na rozdíl od ostatních mainstreamových médií — vedla k aspoň částečnému zpochybnění věrohodnosti neoliberálních manter.

Do článků v Respektu jako by vstoupilo to, co nadřazená, na morálně sankcionovaných protikladech vystavěná pozice dříve tolik neumožňovala: vědomí nejednoznačnosti skutečnosti. Z článků už méně promlouvá „pravda“, většího prostoru se dostává hledání. Tato měkčí pozice může snad také dát více vyniknout oné „malé“ identitě, pozornosti ke každodennosti, barevné různorodosti (jistého výseku) světa podaného v liberální perspektivě. Snad je výrazem této proměny i sympatická potřeba šéfredaktora diskutovat na odlišných názorových fórech.

Samozřejmě zůstává otevřené, kam tento nový vývoj Respekt povede, zda se např. bude „velká“ identita, ideové podloží dále posouvat a otevírat, a stávat tak reflektovanější, zda třeba v návaznosti na to se pojetí „malých“ témat ještě dále uvolní pro víceznačnost skutečnosti a nevyzpytatelnost důsledků lidského jednání. To už se musíme nechat překvapit. Nově otevřená diskuse mezi šéfredaktorem Respektu a lidmi z okruhu Deníku Referendum zatím myslím narážela na nedůvěru na té straně, která byla po dvacet let v českém prostředí v ideové defenzívě, na rozdíl mezi sebepojetím a vnímáním druhé strany a asi ještě na další překážky, přesto je nadějným jevem v čase všeobecného zhrubnutí a polarizace politik i diskursů.

    Diskuse
    et
    March 30, 2011 v 16.4
    Drobná reakce
    Vážený pane Černý, chci Vám moc poděkovat za velmi zajímavý text. Ve velké míře nesouhlasím s Vašimi vývody, ale protože se tu jedná o analýzu Respektu, nebudu s tím polemizovat. Vždy působí divně, když "tvůrce" reaguje na recenzi. Chci jen, abyste věděl, že jsem si to přečetl a děkuji za Vaši pozornost.
    March 30, 2011 v 17.23
    Vážený pane Tabery, děkuji za reakci. Já tedy bych neváhal bránit MDA nebo ČSSD, kdyby je někdo takhle protivně napadal, ale vy v Respektu jste holt všichni Dušíni :-)
    Vaše důvody samozřejmě chápu.
    et
    March 30, 2011 v 19.42
    Tak tedy

    Dušínové rozodně nejsme, ale zkuste si představit, jak by vypadalo, kdyby třeba Hřebejk psal do novin polemiky o tom, jak se novináři pletou, že jeho film je skvělý.
    Ale nechci zase působit nevychovaně, tak aspoň rámcově. 

    Zaujala mě zmínka o fetišismu. Tak se přece dívá pravice na levici: vybírá si líbivá témata, aby ukázala, jak je idealistická, ale ve skutečnosti... Kritika zleva mě proto překvapuje, ale budiž. 
    Jen nevím, co si s tím počít. Máme tato témata opustit, aby někdo nemohl říkat, že tím jen něco kamuflujeme? A může se něco kamuflovat dvacet let? Není to naopak srozumitelný pilíř časopisu? 

    Zajímavá je úvaha o pocitu mravní nadřazenosti. Myslím, že je to téměř nejslabší část Vašeho textu, protože ji nedokazujete. Je to jen dojem, který vyplývá z toho, že Respekt má nějaký názor. A když se někdo názoru drží, vyvolává to v lidech dojem nadřazenosti. To je ale problém na přijímači a nikoli vysílači. Uvozovat to z otázky vzniku Respektu je pak jen psychologizování. Nic víc. Já u vzniku časopisu nebyl a nevím, jak by mě mohl ovlivnit. Není ani pravda, že bychom viděli svět v rovině dobro a zlo. Už vůbec bych to nepřisuzoval liberalismu, to vnímám spíše jako problém levice.

    Otázka antikomunismu je věčné téma. Měl bych prosbu, jak ten antikomunismus definujete? Nejde mi o to polemizovat s tím, že Respekt komunismus odmítá. Přijde mi to jako správá a důležitá věc. Proto jsem také měl velké uznání pro Vladimíra Špidlu, který byl antikomunističtější než pravice. Jde mi ale o to, že bych rád pochopil, co je na něm špatného. Nejdříve moje definice: Jsem odpůrcem každé ideologie, která je nenávistná, útočí na skupinu obyvatel, terorizuje lidi... Odmítám tedy nacismus a komunismus. Je to tak překvapivé? A v čem Respekt provedl: "legitimizační operaci charakteristickou pro celý nový režim"?

    Zmiňujete pana Švejnara. Důležité je zmínit kontext. Panu Švejnarovi bylo často vyčítáno, že je cizák. Jinak pro mě ale je výhodou, když má někdo zahraniční univerzity, ovládá jazyky, má kontakty, nebyl vychováván v režimu, kde se museli lidé hrbit. Nesnižuje tu lidi, kteří tu žili, ale dává výhodu lidem "z venku". Ne každý tu výhodu využil, pan Švejnar ale rozhodně. 
    Rozhodně je ale nesmyslné jiné tvrzení, že nějak upřednostňujeme mladé na úkor starých. 

    U zahraniční politiky se lišíme (zajímavé je, že ČSSD má tradičně velmi podobný názor s V. Klausem). Když Rusko napadne malou zemi, přijde mi správné, že se postavíme na její stranu. Kolega Spurný psal o českých zbraních v té souvislosti, že Rusko uvalilo embargo na země, které Gruzii prodávají zbraně. Samozřejmě proto, aby se tato země nemohla bránit. Proto mi přijde dobré pochválit Česko, že se toho nezaleklo.

    Myslím, že v Respektu k žádnému obratu v posledních letech nedošlo, tím méně v souvislosti se zvolením Obamy. Řekl bych jen, že si snad lidé více všímají odlišnosti jednotlivých médií. To, že se některé deníky zesměšnily svou trapnou kritikou Obamy, ukázalo jinakost ostatních. 
    Mohl bych tu ocitovat desítky příkladů, kdy Respekt řešil stejná témata před rokem, dvěma či pěti. Také jsem už dávno odmítal útoky na levici a když jste zmínil USA, tak i v době, kdy vyhrál Bush a pan Roman Joch brutálně zaútočil na Demokraty. Na moji kritickou reakci napsal:
    "Tedy na otázku, k čemu a komu je americká (tj. konzervativní křesťanská) Amerika dobrá, odpovídám: vám, Eriku Tabery, levicovým liberálům, a vašemu přežití, jakož i přežití vaši svobody. Kdyby celá Amerika byla jen zrcadlovým obrazem západní Evropy, jak si to teď krátkozrace přejete, pak vy, vaše přežití a vaše svoboda nebudou mít v islámské Evropě naší blízké budoucnosti dlouhého trvání." Šlo o rok 2004 a doporučuji pozornost zmínce o mé levicovosti.

    Doporučoval bych při hodnocení Respektu ubrat na psychologii. Jsme normální časopis, který má radost z toho, že se může účastnit toho strhujícího vývoje této země.

    P.S. Trochu mě zlobí počítač, tak se omlouvám za případné překlepy apod.
    ráda bych poděkovala za výbornou analýzu nejen respektu. Jinak nemám co dodat.
    U zmínky o Vaší levicovosti, pane Tabery, doporučuji pozornost tomu, že ji pronesl zrovna Roman Joch :-)
    et
    March 30, 2011 v 21.29
    No právě
    Dal jsem to jen jako vtipný příklad.
    PM
    March 30, 2011 v 21.40
    Jistě Vás pane Tabery zajímá
    teze pana Černého - Způsob, jakým dokázala globální neoliberální ofenzíva posledních několika desetiletí obnažit onen základní konflikt mezi kapitálem a prací a trhem a státem, který dělení na levici a pravici kdysi dávno způsobil, je fascinující.
    Jak se vám zmíněný konflikt jeví?
    et
    March 30, 2011 v 22.21
    PM
    Na to se nedá v krátkosti odpovědět. Tržní prostředí je velmi důležité a myslím, že nějaká forma konfliktu tu bude neustále. Ideální systém neexistuje. Přijde mi, že velmi dobře to funguje v Německu, kde jsou podle mě nejdále v hledání cesty, jak kombinovat "soutěž" a "sounáležitost".
    Ekonomická krize byla cenná lekce, že je nutné nastavovat pravidla, a že regulace jsou potřeba. Jejich cílem přece nemusí být bránit obchodu, ale naopak ho zprůhlednit.
    PM
    March 30, 2011 v 22.41
    kombinovat "soutěž" a "sounáležitost".
    Kdyby jste dal sounáležitosti prioritu, tak jste velmi zdařile vyjádřil opozit neoliberalismu, pro které je slovo sounáležitost tabu.
    March 31, 2011 v 0.4
    Potěšení z diskuse
    Rozbor kolegy Černého, pěkná odpověď pana Taberyho a věcná diskuse při zachování odlišných pozic i respekt vůči ideovému protivníkovi - nevím, zda-li se mi to nezdá, ale možná se opravdu blýská na časy a začíná se u nás rodit demokratická kultura.
    + Další komentáře