Spisovatel Milan Kundera prý zrovna dostává vyčiněno v nějaké knize, kterou zrovna dali na pulty. Psaní o Kunderovi mě z českých zdrojů zajímá od Sylvie Richterové nebo od Petra Fischera.

Docela se mi líbil i jeden text o Kunderovi od Václava Bělohradského, kde psal jako pamětník, což se mi zdá od tohoto autora snesitelnější, než když, byť vždy s erudicí a pointou, toporně naskakuje na témata, co probíhají kolem. Připadá mi při tom naskakování jako tatrman, ale nemám recept na to, co by měl dělat člověk jeho věku a vzdělání, který si chce udržet kontakt s živým děním ve společnosti v zemi, která tiše zrušila instituci veřejného intelektuála.

Knihu, která zrovna vychází, nikdo ze jmenovaných nenapsal a co do autorského typu se jim ani nepodobá. A tak to nebudu číst. Jako otevřený šuplík kartotéky se mi ale v paměti objevilo pár motivů, jež mám spojeny s Milanem Kunderou. A pocítil jsem něco jako vděčnost.

Sylvie Richterová v textu o svém životě napsala: „A opravdu je to jiný svět, ve kterém už jakoby literatura měla menší význam. Já ani nevěřím, že má menší význam. Ale jsme hodně rušeni, když se jí chceme věnovat.“

Číst Kunderu, zvláště jeho texty o literatuře a hudbě, znamená nenechat se rušit. Kundera vypráví o evropském románu od šestnáctého století výše jako o výzkumné cestě ducha, který se ptá. Román v Kunderově vidění musí něco nového prozkoumat, pokud má mít právo na to, aby žil.

Když otevřu Kunderu, přicházejí i lidé, které bere vážně, interpretuje, řadí, charakterizuje pár větami a zapojuje do systému, ze kterého můžete něco pochopit. Má k nim, k jejich textům, zvláštně intimní vztah. Umí rychlé charakteristiky, za kterými má cenu jít.

Podle citátu z eseje „Zneuznávané dědictví Cervantesovo“ se dá snad i na střední škole učit literatuře: „Svým vlastním způsobem, svou vlastní logikou odhaloval román jednu po druhé různé stránky existence: se současníky Cervantesovými se ptá, co je to dobrodružství; se Samuelem Richardsonem začíná prozkoumávat, „co se děje uvnitř“, odhalovat tajný život citů; s Balzakem objevuje vkořenění člověka do dějin; s Flaubertem zkoumá až dotud neznámé území všednodennosti; s Tolstým se sklání nad zásahy iracionálna do lidského rozhodování a jednání. Sonduje čas: neuchopitelný okamžik minulosti s Proustem; neuchopitelný okamžik přítomnosti s Jamesem Joycem. Táže se s Thomasem Mannem na roli mýtů, které z dáli času řídí naše kroky…“

Nenechat se rušit a promýšlet stavby ze slov v době spamu, je hodně těžká disciplína. Milan Kundera prý pro český překlad doporučil knihu Pierra Lepapeho Země literatury, kde se ukazuje sepětí literárního slova a francouzské země.

Je to dobré čtení, a zároveň návod, podle kterého si v českém kontextu na sebe můžete skládat knihy od Stránského, Balbína, Jungmanna, k Máchovi, Němcové a dál. Má to u nás díry, je to nedořečené, nejeví se to jako pevná stavba, na rozdíl od té francouzské. Ale jestli někdo po celá desetiletí uměl podstrkávat české autory a také osudy do světového kontextu, byl to Milan Kundera.

Když před dlouhým časem vyšlo najevo, že existuje podezření, že Milan Kundera udal agenta chodce Dvořáčka, napsal jsem do Literárních novin, že pan Dvořáček byl statečný chlap a moc rád jsem ho poznal. Trvám na tom i po letech.

Domnívám se, že dřívější statečnost si obnovila v současné české společnosti místo, jsem rád, že ti, kdo byli mučeni a zavřeni o tom pravidelně mluví v rádiu. Chci ale připomenout právo rádio vypnout, nenechat se rušit, a věnovat se literatuře. Zvláště u vědomí, že dřívější statečnost to sice dotáhla do rádia a na plakáty, v běžném provozu se ale proti nepravostem ozve málokdo a zem kvete řepkou.

Možná právě Kunderovi vděčíme za to, že Václav Havel, méně talentovaný než on, zamířil do role prezidenta osvoboditele, v pořadí druhého. Místo prvního spisovatele už bylo obsazené. Havel nezapřel literaturu, proto vše polistopadové převyšuje. Havel se přimkl k dění, Kundera dění zkoumá.

Chce se mi poděkovat Milanu Kunderovi do jeho pracovny v době, kdy se z internetu dovídám, že jeho portrét s domalovanými motivy vláčí po nárožích. Když Kundera pozdravil diskusi o jeho díle, které se nezúčastnil, a kterou svolal Jiří Dienstbier starší, zmínil se o rozdílu mezi diskusí a polemikou.

Kundera umí iniciovat diskusi. Na závěr svého poděkování píše: „Drazí přátelé, končím. Jaká je to radost diskutovat, aniž bychom chtěli jeden druhému dokazovat, že je vůl. Děkuji vám za tento výjimečný okamžik…“

Zdá se mi, že je čas v naší zemi vyžadovat výjimečné okamžiky. Okamžiky diskuse, protože ve zdejší schopnosti udělat vola prakticky z kohokoli, už to dál dotáhnout nejde. To by snad mohlo být malé poučení z aktuální kunderiády.