V evropských učebnicích dějepisu se o českých zemích vyskytují jen dvě zmínky. O pražské defenestraci roku 1618 a o Pražském jaru roku 1968. Pro Evropu i pro české země defenestrací začala třicetiletá válka. Poslední náboženská válka našeho kontinentu. Bojující strany provozovaly peklo na zemi kvůli rozdílné interpretaci způsobu, jak se dá dostat do nebe. Až do úplného vyčerpání a patu. Výsledný mír podřídil náboženství tomu, kdo vládne.

U vzpomínání na dobu tak vzdálenou hodně záleží na tom, co považujeme za nejdůležitější. Pokud je to živá společnost, měli bychom se věnovat zvláštnímu času českých zemí mezi Basilejskými kompaktáty z roku 1436 a defenestrací. Kompaktáta povolila Čechům kalich, byl to kompromis s Římem, který Češi brali vážně, na rozdíl od Říma.

V evropském měřítku byly v době mezi kompaktáty a defenestrací české země jedinečné, protože v nich vedle sebe existovala řada vyznání. Staroutrakvisté, novoutrakvisté, katolíci, luteráni, bratrská církev…

Rádi se neměli, ale neúnavně vyjednávali kompromisy, soutěžili s ostatními a dobře věděli, co se u konkurence děje. Český stavovský stát patřil v dané době k nejprogresivnějším společenským zřízením v Evropě. Těžko si představit, jak bychom dnes mluvili a mysleli, kdyby obrozenci v 19. století nemohli těžit ze zlaté intelektuální žíly tohoto času smíru mezi rozdílnými.

Kdyby se mě někdo zeptal, proč jsem ochoten být Čechem, při tom všem, co tady musí člověk dnes zažívat, ukázal bych mu prasamizdat ze sedmnáctého století. Knihu Pavla Stránského O státě českém. Vyšla v holandském exilu, formát špalíčku — kolibříka je zvolen tak, aby se dala pašovat. Text je psán latinsky.

Je to pomník českému stavovskému zřízení, oslava politické svobody českých zemí, hold přednosti práva před násilím. Stránský vyšel k národní posile třeba v roce 1940 v Evropském literárním klubu, hned po válce zas. Na konci šedesátých let ho ve slavné polemice citoval Milan Kundera.

Stránského reflexe náboženských poměrů v českých zemích dává důraz na vývoj a zrání. Je to opak rigidity. Stránský vyložil také omezení moci krále: „Chce-li král, opakuji, rozhodnouti něco nového ve všech těchto nebo ostatních důležitějších záležitostech, musí dříve věc přednésti buď veškerým stavům na sněmě nebo nejvyšším úředníkům zemským shromážděným v jeho kanceláři a nežádati jenom jeho rady, nýbrž také souhlasu.“

Český stavovský stát byl schopen vyvažovat zájmy a udržovat smír v zemi dvou jazyků a mnoha náboženských směrů. Permanentní vyjednávání oživovalo společnost a vyvolávalo tvůrčí pohyb.

Z dnešního pohledu to byl i lobbing provázený lstí a úplatky, tak ale velely dobové mravy. Hlavně že se držel prostor k životu. Činilo se i podzemí. S prvoligovými výsledky v disciplíně samizdatu. Čím bychom byli bez Bible Kralické (poslední vydání 1613, první 1579)! A jak zdejší je příběh toho, jak vznikla!

Kvalitě a zralosti tehdejší české společnosti byli cizí bigotní a těžkopádní Habsburkové stejně jako fanatici kalvínského střihu. Smír byl zranitelný, a to se celou dobu vědělo. Stránský píše, že než z okna na Hradě vylétli místodržící i s písařem, přečetli jim prohlášení - „před devíti lety ve sněmovně slavnostně proslovené, že se budou mstíti ničitelům pokoje náboženství uděleného, a prohlásili je za rušitele obecného klidu.“

Příběh z Hrobu

Defenestrace byla politickou potyčkou. Mělo by se o ní vyprávět zároveň s líčením dějů v Hrobu u Teplic. Až pak vyvstane, proč se defenestrace stala.

V Hrobu si měšťané evangelického vyznání postavili kostel. Pražský arcibiskup, který pobýval v nedalekém klášteře v Oseku, nechal kostel zapálit, a pak dozbourat. S poukazem na to, že se jedná o državu kláštera.

Teroristický čin soud shledal jako bezpráví. Zasáhl ale Habsburk z Vídně a řádění arcibiskupovo legalizoval. Vzal to na sebe, a když něco na sebe vzal panovník, bylo to nad soudem. Defenestrovaní Slavata s Martinicem byli asi právem podezíráni z toho, že intriky s panovníkem dělají oni.

Základy evangelického kostela v obci Hrob u Teplic našli a obnažili tehdy ještě němečtí obyvatelé Hrobu až počátkem dvacátého století. Dnes je to málo připomínaná Národní kulturní památka. Třicetiletá válka ale začala tady.

Když církevní hodnostář naložil s posvátným místem jiných lidí jako s chlívem, ze kterého se šíří prašivina. Zničení kostela v Hrobu je projevem bytostné neúcty. Bylo to tak vnímáno tenkrát, a můžeme to tak vnímat i dnes. Posloupnost — bytostná neúcta - válka, má trvalou platnost.

Defenestrací skončil jeden příběh českých zemí. Pavel Stránský ho oslavil ve svém prasamizdatu. Se Stránským si ruku podávají až lidé jako Dobner nebo Dobrovský. Jsou jiné víry, z jiného století, ale podobného formátu a rozhledu.

Když defenestraci vnímáme jako násilný konec dlouhého kompromisu, můžeme si doby kompromisu vážit jako předstupně občanské společnosti. Ke kompromisu přispívalo hodně lidí a namáhali si při tom mozky.

Habsburský reakcionář ve Vídni a fanatik s divnou manželkou vysmívaný jako Zimní král jsou postavami mimo nejdůležitější příběh. Určitě pro nás, kdo v minulosti hledáme inspiraci pro živou společnost, ne nějaké fetiše.

Nakonec - Poučení z defenestračního příběhu pro lidi se zálibou v lehčích žánrech:

1. Písař Fabricius by mohl být i dnešním patronem kariéristů. Do dějin se připletl. Dotáhl to na šlechtice s přídomkem volně přeložitelným jako Zvejškyžuch. Líznul si ze zabraného majetku.
2. Po třicetileté válce se zjistilo, že se české země dají docela dobře ždímat. Přeživší lid vcelku bez větších vzpour do úmoru robotoval. Tehdejší příchozí by mohli být patrony těch, kdo z našich zemí do zahraničí odčerpávají oněch více než tři sta miliard ročně.
3. Ať žije svoboda by Pavel Stránský volat neuměl. Ale hodně a natrvalo svým dílem pro českou věc svobody udělal.