V evropských učebnicích dějepisu se o českých zemích vyskytují jen dvě zmínky. O pražské defenestraci roku 1618 a o Pražském jaru roku 1968. Pro Evropu i pro české země defenestrací začala třicetiletá válka. Poslední náboženská válka našeho kontinentu. Bojující strany provozovaly peklo na zemi kvůli rozdílné interpretaci způsobu, jak se dá dostat do nebe. Až do úplného vyčerpání a patu. Výsledný mír podřídil náboženství tomu, kdo vládne.

U vzpomínání na dobu tak vzdálenou hodně záleží na tom, co považujeme za nejdůležitější. Pokud je to živá společnost, měli bychom se věnovat zvláštnímu času českých zemí mezi Basilejskými kompaktáty z roku 1436 a defenestrací. Kompaktáta povolila Čechům kalich, byl to kompromis s Římem, který Češi brali vážně, na rozdíl od Říma.

V evropském měřítku byly v době mezi kompaktáty a defenestrací české země jedinečné, protože v nich vedle sebe existovala řada vyznání. Staroutrakvisté, novoutrakvisté, katolíci, luteráni, bratrská církev…

Rádi se neměli, ale neúnavně vyjednávali kompromisy, soutěžili s ostatními a dobře věděli, co se u konkurence děje. Český stavovský stát patřil v dané době k nejprogresivnějším společenským zřízením v Evropě. Těžko si představit, jak bychom dnes mluvili a mysleli, kdyby obrozenci v 19. století nemohli těžit ze zlaté intelektuální žíly tohoto času smíru mezi rozdílnými.

Kdyby se mě někdo zeptal, proč jsem ochoten být Čechem, při tom všem, co tady musí člověk dnes zažívat, ukázal bych mu prasamizdat ze sedmnáctého století. Knihu Pavla Stránského O státě českém. Vyšla v holandském exilu, formát špalíčku — kolibříka je zvolen tak, aby se dala pašovat. Text je psán latinsky.