Od druhé pražské defenestrace uplynulo 23. května okrouhlých 400 let. Povstání českých protestantských stavů proti panovníkovi stálo na počátku krvavé třicetileté války o nadvládu v Evropě. Ta přišla starý kontinent nejen na obrovské finanční a materiálové prostředky, ale i na spoustu lidských životů a přinesla i dalekosáhlé politické důsledky. A spor v tehdejším českém království představoval jen určitou zmenšeninu evropského kolbiště.

Stavové nabyli v roce 1609 majestátem císaře Rudolfa náboženských svobod a s tím usilovali o rozšíření svých pozic politických. Česká šlechta neřešila jen spory mezi katolíky a protestanty, ale i svůj letitý spor s centralizačními snahami rakouských Habsburků. Prohrou v tomto zápase se naše země stala de facto provincií vůči Vídni jako sídlu habsburského dvora. Následovaly majetkové konfiskace, ztráta náboženské tolerance a masové odchody do exilu.

Konflikt politických a ekonomických zájmů byl v těch časech pochopitelně prezentován jako konflikt náboženský. Čeští katolíci sice také nejásali z autokratismu Habsburků (zákon o češtině z roku 1615 byl společným dílem katolíků a evangelíků), ale protestantskou šlechtu vnímali jako sílící konkurenci. A v roce 1617 na návrh císaře Matyáše přijaly české stavy za krále silně protireformačního štýrského arciknížete Ferdinanda.

Spouštěčem aktivního odboje stavů se stalo zavření protestantského kostela v Broumově a rozboření protestantského kostela v Hrobě. Sjezd protestantských stavů svolaný na 6. března 1618 do pražského Karolina pak zaslal císaři žádost, aby byly kostely obnoveny. Ten ve své písemné odpovědi žádost tvrdě odmítl a zakázal i další sněmování. Impuls k tomuto rozhodnutí se přičítá zejména královým místodržícím, podporovaným katolickou církví.

Sjezd stavů byl přes přísný zákaz svolán znovu 21. května 1618 do Prahy. Radikálové se sešli na tajné schůzce 22. května ve Smiřickém paláci (dnešní budova Poslanecké sněmovny). Byl zde Albrecht Smiřický, Václav Budovec a také Jindřich Matyáš z Thurna. Zde se ustavily základní požadavky a postup, který měl vyprovokovat váhavce.

Ono květnové ráno dorazili vůdcové protestujících na Pražský hrad. Zpočátku nešlo o protest proti novému králi, ale proti jeho „nehodným služebníkům“. Z oken hradní kanceláře byli za trest nakonec vyhozeni pánové Vilém Slavata z Chlumu, nejvyšší sudí zemský, a Jaroslav Bořita z Martinic (s nimi i písař Filip Fabricius). Jen náhodou pád z výšky přežili. Papežská diplomacie a její přední katoličtí příznivci pak utekli do Vídně.

Následujícího dne stavovský sjezd pokračoval. Ustavil odbojnou vládu 30 direktorů, paritně za všechny tři stavy. Na základě artikulu o defensi nařídili svolání zemské hotovosti a začali s verbováním vojska. V jeho čele stanul Jindřich Matyáš z Thurna. Direktorium dostalo právo disponovat s berněmi, ty se ale vybíraly opožděně a liknavě. 27. května rozeslal sněm apologický spis do měst i do zahraničí, aby informoval o svých cílech.

Povstalci počítali hlavně se zahraniční pomocí. Do konfederace s nimi vstoupili stavové slezští a lužičtí. Přes sympatie v řadě zemí ale nezískali potřebnou podporu. Saský kurfiřt ani anglický král či nizozemští stavové tehdy neměli zájem. Sjezdováním a diplomatizováním se jen ztrácel čas. Když na olomouckém sněmu v červnu 1618 nepodpořili účast na tažení proti Vídni ani moravští stavové, povstalci ztratili šanci na silný počáteční úder.

Ani na české půdě nezískal boj za stavovská privilegia významnější podporu obyvatelstva. Najatí žoldnéři nemohli nahradit absenci potřebné společenské podpory. A tak se české stavovské povstání nakonec sesypalo jako domek z karet. Spory historiků o pobělohorské temno či o přínos období baroka nic nemění na faktu násilné rekatolizace Čech a ztráty samostatnosti po další staletí. Vše přitom začalo jen jednou defenestrací nehodných služebníků…