Dne 26. března 2013 padlo rozhodnutí Rady hl. města Prahy, jímž schválila projekt rekonstrukce Staroměstského náměstí včetně obnovy mariánského sloupu. Podrobnosti o termínu a způsobu realizace se postupně dovíme. Od začátku devadesátých let byli iniciátory obnovy sousoší legitimističtí monarchisté (stoupenci obnovy říše pod vládou habsbursko-lotrinské dynastie) a radikální ultrakonzervativci z římskokatolického prostředí. Církevním činitelům, měli-li si zachovat tvář, nezbylo, než jejich plán podpořit.

Tento zájem reprezentuje Společnost pro obnovu mariánského sloupu. Jako jeho vlastní cíl lze odhadnout to, co na její webové prezentaci říká Milan Knížák: Pokud chceme vrátit na Staroměstské náměstí atributy, jako byl Mariánský sloup, je nutné ho především zbavit Husova pomníku … Náměstí s Mariánským sloupem a Krocínovou kašnou bude určitě důstojnějším historickým centrem hlavního města Prahy (a tím pádem i celé země) než to současné, ucpané proporčně nadměrnou sochou.

Magistrát zpočátku reagoval na pokusy sousoší obnovit odmítavě, a přistoupil na to, že se na dlažbu náměstí umístí nápis ve čtyřech jazycích, informující, že zde stál mariánský sloup. Stoupenci sloupu nedodrželi to, na čem se s úřadem dohodili, a umístili tam nápis, že zde mariánský sloup stál a bude stát.

Město pak nápis upravilo tím, že část tvrdící, že sloup bude stát, nahrubo zalilo betonem, takže výsledek je obzvlášť ohavný. Magistrát tehdy špatně odhadl vývoj svého stanoviska v dalších letech, i když jeho politické zabarvení se příliš nezměnilo.

V českých zemích, podobně jako ve velké části střední a západní Evropy, oživují krajinu a lidská sídla vedle kostelů a kaplí Boží muka (znázornění Ježíšova spásného utrpení), sochy znázorňující někdy (v rozporu se starými církevními kánony) dokonce i Boží Trojici, a pak sochy světců. Často mosty střeží patron české země Jan Nepomucký, shozený v Praze z Karlova mostu v důsledku konfliktu krále Václava IV. s arcibiskupem Janem z Jenštejna ohledně jmenování biskupů a zejména opata v Kladrubech.

Před požárem chrání obce svatý Florián. Častý je národní patron, svatý Václav, nejslavnější se čtyřmi doprovodnými postavami z českého nebe je v Praze na náměstí pojmenovaném po něm.

Bez konkurence přednost přede všemi postavami má Maria, Ježíšova matka, tradičním křesťanstvím označovaná jako Bohorodička či Matka Boží. Znázorňuje laskavou, mateřskou tvář nebes v kontrastu s přísným a spravedlivým Bohem Otcem.

V pozadí je tradice božské Moudrosti zachycené již v Bibli včetně pozdních částí Starého zákona, jako je kniha svým názvem Moudrosti přímo věnovaná. Moudrost nikdy nebyla dogmatizována. V přirozené zbožnosti i u některých křesťanských mystiků stojí kdesi na půl cesty mezi Tvůrcem a tvorstvem. Bez mariánského symbolu by byla země ochuzena.

Jiná atmosféra se však spojuje se čtrnáct metrů vysokým sousoším, které bylo vztyčeno na Staroměstském náměstí roku 1648 a jemuž vévodila dvoumetrová pozlacená socha Marie stojící na poraženém drakovi. Stín sloupu v poledne sleduje 15. poledník, podle nějž se počítá středoevropský čas a který je dnes ve dlažbě náměstí označen.

Ke sloupu se tradičně vztahovaly ukazatele vzdálenosti do Prahy umístěné na silnicích. Dodnes je někdejší místo sloupu pražským bodem 0. Postavu Marie doplňovali čtyři andělé bojující s ďábly způsobujícími válku, mor, hlad a kacířství. Autorem všech soch byl raně barokní německý sochař Johann Georg Bendl. Podstavec sloupu obsahoval vnitřní prostor se starším obrazem Panny Marie Rynecké, o kterém se mělo za to, že chránil Prahu při obléhání.

Sloup posvětil 26. dubna 1650 iniciátor krvavé etapy rekatolizace českých zemí, pražský arcibiskup, kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu za přítomnosti císaře Ferdinanda III. Sousoší mělo vyjadřovat dík za ochranu Prahy v závěru třicetileté války při švédské invazi. Na jedné straně tohoto ozbrojeného konfliktu byla císařská moc, která po porážce českých stavů pokořila České království.

Sídlem českých panovníků se stala Vídeň, relativní náboženská svoboda nedávno garantovaná Rudolfem II. byla pošlapána, příslušnost k římské církvi byla násilím vnucena obyvatelům království, 27 představitelů šlechty a měšťanů bylo potupně popraveno 21. června 1621.

Na druhé straně bylo švédské vojsko, do něhož vkládal naděje Jan Ámos Komenský sídlící do roku 1648 ve Švédsku a podle dostupných zpráv akci Švédů podporoval. Se ztracenou nadějí na svobodu víry a národního života se loučí po porážce Švédů a uzavření vestfálského míru spisem Kšaft umírající matky Jednoty bratrské. Mariánský sloup zpřítomňoval konflikt motivu dobrotivé Matky Boží se symbolem pohany a pokoření českého obyvatelstva nepřátelskou mocí. Jako symbol pokoření byla vnímána.

Roku 1915, u příležitosti pětistého výročí upálení Mistra Jana Husa v Kostnici se pražští konšelé pokusili vyvážit tento symbol sousoším k jeho poctě na stejném náměstí nedaleko mariánského sloupu. Jeho autorem byl český secesní sochař Ladislav Jan Šaloun. Dílo bylo obhájci habsbursko-lotrinského mocnářství a římské církve od prvních dní haněno. Jejich přání dnes vyslovil z důvodů uměleckých či snad politických citovaným výrokem Milan Knížák.

Dne 3. listopadu 1918 umístil shromážděný dav kolem krku sochy smyčku a sloup se sochou porazil. Pádem se sloup a socha rozbily na několik částí. Části jsou dnes zachovány v kostele Panny Marie Královny míru v Praze Lhotce (hlava) a v lapidáriu Národního muzea.

Stržení sloupu je snadné hodnotit jako barbarství. Jsou země, které berou sochy na veřejných prostranstvích především jako výtvarná díla, a vůči jejich politickému či náboženskému významu nejsou tak citlivé. Jako příklad se uvádí Itálie. Památky různých režimů zůstávají v klidu vedle sebe.

U nás se po každé politické změně sochy vyjadřující novou ideologii vztyčují a staré se odstraňují. První republika některé sochy znázorňující minulé poměry zbořila a zaplavila zemi přečetnými vypodobeními Husa, Komenského a Masaryka, někdy nevalné kvality. Ty pak byly odstraněny za nacistické nadvlády.

Další zmizely a byly nahrazeny oslavou vůdců komunistického hnutí po únoru 1948. Mohutné sousoší Otakara Švece v čele se Stalinem zlikvidoval minulý režim sám již po sedmi letech existence. I poslední politická změna na konci roku 1989 má za oběť sochy příliš připomínající minulost.

Sochám na veřejných místech sotva lze připsat jen umělecký význam. Mají symbolickou sílu. Slouží oslavě myšlenek, událostí nebo historických postav. Umělecky skvostná díla někdy oslavují potupné a násilné události nebo všemožné tyrany a despoty. Vzhledem k historické roli sousoší na pražském Staroměstském náměstí je třeba i skácení sloupu připsat symbolickou roli.

Násilným obrazoboreckým činem se shromážděný dav symbolicky vyrovnal s nedávno poraženou monarchií. Jeho obsahem bylo vyjádření plebejského, sekulárního, demokratického rázu nového státu.

A je nutno zdůraznit, že právě takový stát je zárukou dodržování občanských svobod a lidských práv, včetně svobody vyznání. Náboženství v sekulárním prostředí může prokázat svou skutečnou sílu a někde ji osvědčuje, jinde strádá její absencí. Ale rozhodně má všude, ovšem bez rozdílu konfesí, plnou svobodu projevu.

Nezávislí umělci a historici umění, kteří pokládali za potřebné podpořit sloupovou iniciativu, budou nezávisle na svých náboženských nebo nenáboženských postojích trvat na tom, že čin davu byl barbarstvím. Ušlechtilí a otevření příslušníci protestantských církví, kteří se vyslovili ve prospěch obnovy sloupu, mají na mysli koexistenci dvou podob zemské či národní symboliky, dvou koncepcí dějin zhmotněných dvěma uměleckými díly.

Nad rozhodnutím pražských radních však zůstává pochybnost, čeho symbolem bude obnova sloupu. Kam se chceme ještě vracet, co vše ze svých dějin ještě chceme dál smazat, pokud budeme takto křísit minulost. Chtějí dnešní většinou sekulární mocipáni angažovat církev, aby (podle jejich pojetí) zaostalejší část populace smiřovala s jejich vládou? Zavděčují si jí miliardovými úplatky schválenými v den 392. výročí porážky českých stavů na Bílé hoře a teď zase obnovou symbolu národní a náboženské potupy?