Má být sloup obnoven?

Ivan Štampach

V naší zemi mají sochy na veřejných prostranstvích často velký symbolický význam — odstranění mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze bylo lidovým výrazem porážky habsburské monarchie. Co bude znamenat jeho obnovení?

Dne 26. března 2013 padlo rozhodnutí Rady hl. města Prahy, jímž schválila projekt rekonstrukce Staroměstského náměstí včetně obnovy mariánského sloupu. Podrobnosti o termínu a způsobu realizace se postupně dovíme. Od začátku devadesátých let byli iniciátory obnovy sousoší legitimističtí monarchisté (stoupenci obnovy říše pod vládou habsbursko-lotrinské dynastie) a radikální ultrakonzervativci z římskokatolického prostředí. Církevním činitelům, měli-li si zachovat tvář, nezbylo, než jejich plán podpořit.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Tento zájem reprezentuje Společnost pro obnovu mariánského sloupu. Jako jeho vlastní cíl lze odhadnout to, co na její webové prezentaci říká Milan Knížák: Pokud chceme vrátit na Staroměstské náměstí atributy, jako byl Mariánský sloup, je nutné ho především zbavit Husova pomníku … Náměstí s Mariánským sloupem a Krocínovou kašnou bude určitě důstojnějším historickým centrem hlavního města Prahy (a tím pádem i celé země) než to současné, ucpané proporčně nadměrnou sochou.

Magistrát zpočátku reagoval na pokusy sousoší obnovit odmítavě, a přistoupil na to, že se na dlažbu náměstí umístí nápis ve čtyřech jazycích, informující, že zde stál mariánský sloup. Stoupenci sloupu nedodrželi to, na čem se s úřadem dohodili, a umístili tam nápis, že zde mariánský sloup stál a bude stát.

Město pak nápis upravilo tím, že část tvrdící, že sloup bude stát, nahrubo zalilo betonem, takže výsledek je obzvlášť ohavný. Magistrát tehdy špatně odhadl vývoj svého stanoviska v dalších letech, i když jeho politické zabarvení se příliš nezměnilo.

V českých zemích, podobně jako ve velké části střední a západní Evropy, oživují krajinu a lidská sídla vedle kostelů a kaplí Boží muka (znázornění Ježíšova spásného utrpení), sochy znázorňující někdy (v rozporu se starými církevními kánony) dokonce i Boží Trojici, a pak sochy světců. Často mosty střeží patron české země Jan Nepomucký, shozený v Praze z Karlova mostu v důsledku konfliktu krále Václava IV. s arcibiskupem Janem z Jenštejna ohledně jmenování biskupů a zejména opata v Kladrubech.

Před požárem chrání obce svatý Florián. Častý je národní patron, svatý Václav, nejslavnější se čtyřmi doprovodnými postavami z českého nebe je v Praze na náměstí pojmenovaném po něm.

Bez konkurence přednost přede všemi postavami má Maria, Ježíšova matka, tradičním křesťanstvím označovaná jako Bohorodička či Matka Boží. Znázorňuje laskavou, mateřskou tvář nebes v kontrastu s přísným a spravedlivým Bohem Otcem.

V pozadí je tradice božské Moudrosti zachycené již v Bibli včetně pozdních částí Starého zákona, jako je kniha svým názvem Moudrosti přímo věnovaná. Moudrost nikdy nebyla dogmatizována. V přirozené zbožnosti i u některých křesťanských mystiků stojí kdesi na půl cesty mezi Tvůrcem a tvorstvem. Bez mariánského symbolu by byla země ochuzena.

Jiná atmosféra se však spojuje se čtrnáct metrů vysokým sousoším, které bylo vztyčeno na Staroměstském náměstí roku 1648 a jemuž vévodila dvoumetrová pozlacená socha Marie stojící na poraženém drakovi. Stín sloupu v poledne sleduje 15. poledník, podle nějž se počítá středoevropský čas a který je dnes ve dlažbě náměstí označen.

Ke sloupu se tradičně vztahovaly ukazatele vzdálenosti do Prahy umístěné na silnicích. Dodnes je někdejší místo sloupu pražským bodem 0. Postavu Marie doplňovali čtyři andělé bojující s ďábly způsobujícími válku, mor, hlad a kacířství. Autorem všech soch byl raně barokní německý sochař Johann Georg Bendl. Podstavec sloupu obsahoval vnitřní prostor se starším obrazem Panny Marie Rynecké, o kterém se mělo za to, že chránil Prahu při obléhání.

Sloup posvětil 26. dubna 1650 iniciátor krvavé etapy rekatolizace českých zemí, pražský arcibiskup, kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu za přítomnosti císaře Ferdinanda III. Sousoší mělo vyjadřovat dík za ochranu Prahy v závěru třicetileté války při švédské invazi. Na jedné straně tohoto ozbrojeného konfliktu byla císařská moc, která po porážce českých stavů pokořila České království.

Sídlem českých panovníků se stala Vídeň, relativní náboženská svoboda nedávno garantovaná Rudolfem II. byla pošlapána, příslušnost k římské církvi byla násilím vnucena obyvatelům království, 27 představitelů šlechty a měšťanů bylo potupně popraveno 21. června 1621.

Na druhé straně bylo švédské vojsko, do něhož vkládal naděje Jan Ámos Komenský sídlící do roku 1648 ve Švédsku a podle dostupných zpráv akci Švédů podporoval. Se ztracenou nadějí na svobodu víry a národního života se loučí po porážce Švédů a uzavření vestfálského míru spisem Kšaft umírající matky Jednoty bratrské. Mariánský sloup zpřítomňoval konflikt motivu dobrotivé Matky Boží se symbolem pohany a pokoření českého obyvatelstva nepřátelskou mocí. Jako symbol pokoření byla vnímána.

Roku 1915, u příležitosti pětistého výročí upálení Mistra Jana Husa v Kostnici se pražští konšelé pokusili vyvážit tento symbol sousoším k jeho poctě na stejném náměstí nedaleko mariánského sloupu. Jeho autorem byl český secesní sochař Ladislav Jan Šaloun. Dílo bylo obhájci habsbursko-lotrinského mocnářství a římské církve od prvních dní haněno. Jejich přání dnes vyslovil z důvodů uměleckých či snad politických citovaným výrokem Milan Knížák.

Dne 3. listopadu 1918 umístil shromážděný dav kolem krku sochy smyčku a sloup se sochou porazil. Pádem se sloup a socha rozbily na několik částí. Části jsou dnes zachovány v kostele Panny Marie Královny míru v Praze Lhotce (hlava) a v lapidáriu Národního muzea.

Stržení sloupu je snadné hodnotit jako barbarství. Jsou země, které berou sochy na veřejných prostranstvích především jako výtvarná díla, a vůči jejich politickému či náboženskému významu nejsou tak citlivé. Jako příklad se uvádí Itálie. Památky různých režimů zůstávají v klidu vedle sebe.

U nás se po každé politické změně sochy vyjadřující novou ideologii vztyčují a staré se odstraňují. První republika některé sochy znázorňující minulé poměry zbořila a zaplavila zemi přečetnými vypodobeními Husa, Komenského a Masaryka, někdy nevalné kvality. Ty pak byly odstraněny za nacistické nadvlády.

Další zmizely a byly nahrazeny oslavou vůdců komunistického hnutí po únoru 1948. Mohutné sousoší Otakara Švece v čele se Stalinem zlikvidoval minulý režim sám již po sedmi letech existence. I poslední politická změna na konci roku 1989 má za oběť sochy příliš připomínající minulost.

Sochám na veřejných místech sotva lze připsat jen umělecký význam. Mají symbolickou sílu. Slouží oslavě myšlenek, událostí nebo historických postav. Umělecky skvostná díla někdy oslavují potupné a násilné události nebo všemožné tyrany a despoty. Vzhledem k historické roli sousoší na pražském Staroměstském náměstí je třeba i skácení sloupu připsat symbolickou roli.

Násilným obrazoboreckým činem se shromážděný dav symbolicky vyrovnal s nedávno poraženou monarchií. Jeho obsahem bylo vyjádření plebejského, sekulárního, demokratického rázu nového státu.

A je nutno zdůraznit, že právě takový stát je zárukou dodržování občanských svobod a lidských práv, včetně svobody vyznání. Náboženství v sekulárním prostředí může prokázat svou skutečnou sílu a někde ji osvědčuje, jinde strádá její absencí. Ale rozhodně má všude, ovšem bez rozdílu konfesí, plnou svobodu projevu.

Nezávislí umělci a historici umění, kteří pokládali za potřebné podpořit sloupovou iniciativu, budou nezávisle na svých náboženských nebo nenáboženských postojích trvat na tom, že čin davu byl barbarstvím. Ušlechtilí a otevření příslušníci protestantských církví, kteří se vyslovili ve prospěch obnovy sloupu, mají na mysli koexistenci dvou podob zemské či národní symboliky, dvou koncepcí dějin zhmotněných dvěma uměleckými díly.

Nad rozhodnutím pražských radních však zůstává pochybnost, čeho symbolem bude obnova sloupu. Kam se chceme ještě vracet, co vše ze svých dějin ještě chceme dál smazat, pokud budeme takto křísit minulost. Chtějí dnešní většinou sekulární mocipáni angažovat církev, aby (podle jejich pojetí) zaostalejší část populace smiřovala s jejich vládou? Zavděčují si jí miliardovými úplatky schválenými v den 392. výročí porážky českých stavů na Bílé hoře a teď zase obnovou symbolu národní a náboženské potupy?

    Diskuse
    MF
    May 6, 2013 v 16.45
    Třeba to nemusí být symbol. Obnovujeme původní uspořádání náměstí. Vrátí se tam sloup a kašna.
    Když se před několika desetiletími otloukla rokoková fasáda domu U zvonu, aby vynikla původní gotická, nebyl to také žádný symbol. Když se před radnicí odstranil asfaltový chodník a obnovila tradiční pražská mozaiková dlažba, nebyl to také žádný symbol. Když se periodicky uvažuje o možné dostavbě zbořené radniční budovy, není to také žádný symbol.
    Jen lidé konfliktní, jen věční remcalové, vymýšlejí, proč je to špatně a jaké hlubší a hlubší důvody k nadávání mohou najít.
    Neblahé české vlastnosti.
    May 6, 2013 v 20.19
    Jak to napsat, aby člověk nebyl označen za militantního ateistu! Ne, že by mi vadily mariánské sochy a mariánský kult vůbec. V Opavě na náměstí konec konců také jedna mariánská socha stojí. Nevadí mi ani Jan Nepomucký. Kde už je, ať tam klidně zůstane. Ovšem pokud pražský sloup byl v jisté době svržen jakožto symbol poroby - což je nepopiratelné (aťsi někdo spekuluje o tom, zda bylo či nebylo správné a oprávněné ho za takový symbol pokládat), pak jeho znovuvztyčení bude zřejmě opět symbolem. Nevím sice čeho - zda přímo nové poroby - to asi ne - ovšem zcela určitě trucu jedné nepříliš početné, ale o to hlasitěji se projevující skupiny lidí. Se sochami může být docela potíž, když se lidé prostě neshodnou na tom, zda někde mohou či nemohou stát...
    Chci uvést jeden příklad, aby bylo vidět, že symboliku, i když nemusí být vždy všem zcela jasná, nelze podceňovat. V Opavě svého času stávala socha Josefa II. Žila tam kdysi velmi početná komunita sudetských Němců (60% obyvatel - z tohoto důvodu například nikdy žádný Čech nemohl být před rokem 1945 ve městě primátorem). Němci pokládali tu sochu Josefa II. za symbol svého odporu proti Čechům. Nevím proč - patrně z toho důvodu, že se pokusil o zavedení němčiny jakožto jednotného vyučovacího jazyka do nižšího školství. Po válce byla socha odstraněna patrně i kvůli poškození, ale hlavně právě kvůli tomu svému symbolickému významu, o kterém čeští obyvatelé dobře věděli. Někdo by si třeba taky řekl, že úplně zbytečně. Vždyť Josef II. byl jinak docela pozitivní postava (zejména pro českého sedláka, který na něho přece kdysi nedal dopustit, o tolerančním patentu nemluvě). Jenže symboly si lidé mohou vykládat různě. A není radno nebrat na jejich výklad vůbec ohledy, i když to třeba někdo vidí jinak. Bylo by dnes rozumné stavět takový pomník znovu, když už je konec konců pryč 68 let? Myslím, že ne. K čemu by to mohlo být dobré? A k čemu bude dobré obnovovat mariánský sloup po téměř celém století? Vždyť říkám - typický trucpodnik.
    MF
    May 6, 2013 v 22.5
    Symbol toho, jak jsme 300 let úpěli pod Habsburky? Po té, co tento národ prožil nacistickou okupaci a pak 40 let komunismu? Věřím, že toto idylické úpění by si i dnes dost lidí rádo zopakovalo. Zkuste se ptát dnes lidí na ulici na národní porobu – asi budou mít na mysli něco zcela jiného, než staré dobré rakouské mocnářství.
    Jinak máte velkou pravdu s tou „nepříliš početnou, ale o to hlasitěji se projevující skupinou lidí.“ Je to pár bigotních protestantů, jedna paní Lenka Procházková a na ní navázaná skupina kverulantů. Nevím, proč zrovna tito lidé by tady měli rozhodovat, co se smí a co nikoli.
    JJ
    May 6, 2013 v 22.6
    Bourání soch považuju za projev nějakého národního mindráku.... Obnovování zbouraných soch, je projevem téhož mindráku na druhou. Politicky nekorektně - z pohledu návštěvníka z vesmíru musíme vypadat jako něco mezi dnešním Turkmenistánem a Irákem... Hlavně mi přijde líto té práce lidí, kteří se s těmi sochami museli srát a za dvacet let se to v lepším případě šoupne do depozitáře... Vždyť i pod toho Stalina se mohla dát mosazná tabulka 100x60 cm s vysvětlujícím textem a možná by to bylo lepší a určitě levnější než celý ÚSTR ("Byli jsme pomýlení.. Dejte si pozor, ať neopakujete naše chyby!" nebo prostě "Tento člověk byl víc gauner než dobrý...")
    Otázka je, jestli to je důsledkem malosti národa jako takové nebo dlouholetého "útlaku". Pan Štambach zmiňuje Itálii, kde se dost možná jedná pokračování římské tradice, kdy se odstraněný císař obvykle prohlásil za boha a konaly se na jeho počest hry v cirku. Kdesi jsem četl, že někde v Jižních Tyrolích stála od dvacátých let jezdecká socha s rysy podobnými Mussolinimu; a stála tam asi do roku 1964, než ji separatisté odstřelili... V Paříži je socha Luvíka XVI. i Maximiliána Robbespiera (na druhou stranu, ve skoro každé předměstské obci je Rue Salvator Allende a nikde není Avenue Pinochet...)
    Každopádně je smutné, že třeba po Josefu II., kterého připomenula paní Hájková, není u nás pojmenována jediná ulice, nestojí jediná socha (omlouvám se obyvatelům Horního Maršova i Slavíkovic u Rousínova kde zrovna ulice i socha jsou).
    May 6, 2013 v 22.28
    Každý pomník je pomníkem doby svého vzniku
    Pár měsíců po svržení Mariánského sloupu, v roce 1919, byla odstraněna socha Františka I. ze své niky v Kannerově kašně. Po roce 1989 se tam bez velkého rozruchu vrátila, ačkoliv to byl také symbol habsburské monarchie. Bralo se to jako obnovení historické památky, ne oslava Habsburků, ale jen přijetí faktu, že do naší historie patří. Až umřou všichni lidi narození řekněme před rokem 1985, málokdo si bude bude pamatovat, že tam nebyla pořád.

    U Mariánského sloupu to tak není. Možná se změnila doba, ale možná také proto, že to není prosté vrácení sochy z lapidária na její místo, ale znovuvytvoření sloupu, ze kterého se uchovala jen malá část.

    Z Betlémské kaple se také uchovala jen malá část obvodových zdí a když její rekonstruovanou podobu vidím, připomenu si hlavně Nejedlého pojetí Husa jako sociálního revolucionáře. To ovšem do naší historie patří stejně tak jako Šalounovo pojetí Husa jako vizionáře předjímajícího husity s pavézami a pobělohorské emgrinannty. Od schválení návrhu do jeho realisace uplynula tak dlouhá doba, že začal být vnímán jako anachronický už v době, kdy byl nový.

    Obávám se, že obnovený Mariánský sloup se stane připomínkou dnešních politických sporů. Je to škoda, protože ten sloup je umělecko historicky významný. Barokních mariánských sloupů je u nás spousta, ale tenhle byl padesát a více let starší než ty ostatní. Ten nový sloup tak brzo starý nebude.
    May 6, 2013 v 22.37
    Byl jsem upozorněn, že astronomicky vzato tzv. pražský poledník, v jehož směru slou vrhal stín, není přesně 15° nýbrž 14°25'17" východní délky.
    MF
    May 6, 2013 v 22.50
    Re: Jiří Kubička
    Možná máte pravdu v tom, že ten nový sloup starým dlouho nebude. Ač se jedná zjevně o pseudoproblém, ač proti němu vykřikuje jen malá skupinka lidí, při vhodné politické konstelaci, třeba před volbami, a s dostatečnou mediální podporou, se z toho může stát velká kauza. Spláchne se to s kritikou vlády, restitucemi, nesympatickým arcibiskupem, a pojede to.

    Češi se nepoučí - jako by vrchovatě nestačil současný antikomunismus, kdy se po letech vytahují různé nikdy neodpustitelné, nikdy nepromlčitelné, nikdy nezapomenutelné prohřešky. Asi nestačí. A tak ještě vytáhneme ze zapomnění a oživíme dávno mrtvé, dávno zapomenuté boje z 19. století.
    Otče Štampachu, někdy je lepší mlčet.
    JV
    May 6, 2013 v 22.51
    Mariánský sloup bych uvítal. V lepších časech.
    Kdyby byl mariánský sloup obnoven z vnitřní potřeby lidí žijících v této zemi, tj. jako přihlášení se ke křesťanství coby duchovnímu řádu, moc bych jej vítal. Také bych jej vítal jako uznání Rakousko-Uherské monarchie za stát dobrý. Rovněž jako symbol zpytování českého svědomí.

    Jako izolovaný čin, byť sebelépe myšlený, nebo dokonce jako trucpodnik, to valný smysl nemá. Nechtěl bych vidět Pannu Marii posprejovanou. Myslím, že Panna Maria je natolik skromná, že se nebude tlačit někam, kde ji nechtějí.

    Zničení mariánského sloupu nebylo ovšem žádným aktem zralého historického povědomí, ale vandalskou akcí ze řetězu utržených žižkovských chuligánů. Cílem bylo ničit a ne historicky hodnotit.

    Ostatně, neměli bychom začít ničit stavby socialismu, když nacházíme tolik porozumění pro zničení posvátného mariánského sloupu? Což takhle zasypávat pražské metro? Byla to přece stavba československo-sovětského přátelství prvního řádu a symbol kontrarevolučního vystřízlivění z roku 1968. Certifikovaných antikomunistů na to přece máme více než dost; k tomu na těch nejvlivnějších místech.

    Dobrou noc, Jiří Vyleťal
    Jak mám jako protestant katolíky ráda, dokážu ocenit jezuitskou misii v Asii nebo Latinské Americe, jsem ochotná dívat se na ta pobělohorská staletí diferencovaně atd., z toho sloupu mě jiná trochu úzkost a jeho obnovení se mi zdá být ponejvíce symbolem bagatelizace tvrdosti protireformace.

    Ale tak věřím, že Maria je jistě taky dobrá máti všech utištěných, všech, jimž se děje bezpráví, všech třeba pro víru pronásledovaných. Ví, jaké to je, když duší meč pronikne. A konec konců, zajisté rozumně drtí hlavu toho velikého draka, dávného hada v každé době obzvláště v jeho aktuálně nejzákeřnějších podobách...
    JK
    May 7, 2013 v 1.54
    proč tam ten sloup vrátit
    Já vidím několik pádných důvodů, proč tam ten sloup vrátit. Především, je to nádherná historická památka. Není pravda, že se zachovaly jen fragmenty - v Lapidariu Národního muzea na Výstavišti je prakticky celý,nebyl by problém vrátit na náměstí originál. Jde o jeden z nejstarších a určitě nejkrásnějších mariánských sloupů v Evropě. Za druhé, na to náměstí patří. Šaloun svůj krásný pomník Jana Husa navrhoval v kontrastu se sloupem v sousedství, z historických fotografií je vidět, jak se vertikála sloupu dokonale doplňuje s horizontálou Husova pomníku. Ten sloup tam stál tři století, měl by se vrátit zpátky.
    Souhlasím s Markem Fraňkem - historie by se ideologizovat neměla. Sloup je prostě sloup. Nicméně, připusťme, že by to mohl být symbol. Proč ale ne symbol toho, že ty nesmyslné náboženské, národnostní a třídní nenávisti minulých staletí jsou už konečně za námi? Není ve 21. století konečně čas brát historii téhle země se vším všudy, a přestat z ní konečně vylučovat ty ostatní? Není konečně čas připustit, že do historie téhle země patří katolíci zrovna jako protestanti, Masaryk a Jan Hus a Chelčický zrovna tak jako Josef Balbín a Jakub Jan Ryba, Antonín Dvořák zrovna jako Gustav Mahler, a Purkyně stejně jako Mendel ?
    + Další komentáře