0/350 000 Kč Podpořte nás trvalým příkazem na cestě k finanční stabilitě ♥︎ Daruji
×

Profil čtenáře:
Petr Uhl

Profese:
Text Petra Pospíchala mě velmi potěšil, především svou pravdivostí. Vhodně doplňuje film Olgy Sommerové nazvaný VONS. Žánr dokumentárního filmu totiž neumožňuje některé věci dostatečně osvětlit. Taková vysvětlení jsou přitom zapotřebí v situaci, kdy neexistuje prakticky žádná studie o činnosti VONS, způsobech práce, pravidlech fungování, spojení s Chartou 77 a dalšími nezávislými iniciativami, o financování jeho činnosti atd., i když všechna sdělení VONS a další dokumenty nezávislých iniciativ byly publikovány. S ideologickým (a nepravdivým) ztotožňováním činnosti Charty a VONS s antikomunismem si nevystačíme.
Jen je to k tomuto účelu trochu dlouhé. Jako Váš volič budu nadále podporovat Vás i Stranu zelených. V dnešní ČR i EU nemám jinou možnost. Přeju více zájmu české společnosti o hodnoty, které máte v programu. A s klasikem: Odvahu, odvahu a ještě jednou odvahu!
vystihuje i moje (dosud někdy jen tušené) postoje a obavy. Zamyšlení nad ní pomůže voliči rozhodně lépe než volební kalkulačka.

Konečně se někdo dotkl i pravicové mantry „identita“; identitární diskurs pěstuje českán(a evropská) pravice už od roku 1990.
V letech 1962 – 1963 jsem zastupoval studentský spolek strojní fakulty ČVUT Mladí okolo kultury (MLOK). Náš MLOK hrál v Olympiku vlastní hry, jejichž autoři byli Vladimír Bystrov, Miloslav Šimek a Jiří Grossman. Zastupoval jsem studentské divadlo před anonymními úředníky mimozákonné a dokonce mimoprávní HSTD. Až když jsem se koncem roku 1969 dostal na dvacet dlouhých let do spárů StB, z toho devět ve vězení, pochopil jsem, že HSTD se do roku 1966 řídila, řečeno slovy Zdeňka Jičínského v deníku Práce z února 1969, stejnou nezákonností a zvůlí jako StB.

Jsem rád, že mě nyní Jan Potměšil ujistil, že po roce 1989 přes všechny nedostatky funguje stát i společnost už jinak než kdysi, a to i co se týče garance ochrany před nezákonnými zásahy státní moci. Jinak bych se totiž mimozákonného varování centra proti terorizmu a hybridním hrozbám bál. Těžko ale lze docílit toho, aby člověk s mou aktivitou proti státní moci v letech 1969 až 1998 a s osobní zkušeností s nezákonnou a navíc utajovanou státní institucí nebyl podezíravý, když ministerský, potažmo vládní orgán bez zákona a jakékoliv vnější kontroly nyní bude umravňovat vydavatele, novináře a soukromé i veřejné osoby ve snaze omezit neurčitým a neurčeným způsobem jejich svobodu projevu. V tradičně přestrašené české společnosti se rychle rozšíří obavy, že při neposlušnosti nebo nedostatečné chápavosti může být omezena jejich svoboda po projevu.

Jiří Kubička tvrdí, že připomenutím amerického FARA (zákona o registraci zahraničních agentů), původně proti nacistické propagandě z roku 1938, a jeho srovnáním s novým ruským zákonem o povinnosti označování nestátní neziskovky slovy „zahraniční agent“ dezinformuju veřejnost. Jiří Kubička mi asi čte myšlenky, já jsem z opatrnosti ty dva zákony vůbec nesrovnával, natož abych je ztotožňoval. Tak jako jsem nesrovnával podle mne zcela srovnatelné nástroje studené války, a to Výbor pro neamerickou činnost a poválečnou sovětskou a třeba i pozdější čs. normalizační propagandu. Prý byl, tvrdí Jiří Kubička, můj údajný omyl několikrát vyvrácen. Argumenty syna Michaila Chodorovského a jejich stoupenců, které mi Jiří Kubička doporučuje, mě upřímně řečeno nezajímají, stejně tak jako měnící se vztahy Chodorkovského s Vladimírem Putinem. Jiřímu Kubičkovi odpověděl už ve své první reakci z 26. ledna Martin Profant. Dodal bych, že Profantovu hypotetickému dotačnímu úředníkovi ani nepřijde na mysl, že by se varováním Centra neměl řídit, Centrum je pro něj stát, tedy směrodatná autorita.

Byl jsem od léta 1989 členem sovětského spolku Memorial a v listopadu 2012 jsem byl na pozvání Memorialu v Moskvě, kde jsem zjišťoval rozsah újmy tohoto spolku a jeho členů, kterou jim působí nový zákon o registraci zahraničních agentech v ruských spolcích. A je to značná újma. Protože jsem za ta léta z Memorialu nevystoupil, ani jsem z něho nebyl vyloučen či vyškrtnut, jsem asi vlastně stále jeho členem.

I já jsem bojácný člověk, a vyděsilo mě upozornění Pavla Kovaříka, že Česká republika je přece členem NATO! A to mě podle Pavla Kovaříka nějak zavazuje, zvláště když jsem v době českého vstupu byl v „aktivní politice“.(Byl jsem zmocněncem vlády Miloše Zemana pro lidská práva.) Tehdy mě nerozladil sám vstup do NATO (který jsem stejně jako český souhlas s bombardováním Jugoslávie nemohl nijak ovlivnit), ale skutečnost, že pokud vím, až na jednoho člena vlády nikdo ani se vstupem do NATO a tím spíše s bombardováním nesouhlasil, prostě to vzali pragmaticky jako geopolitickou nutnost.

Ještě více mě nyní děsí názor Pavla Kovaříka, že přece něco musím přijmout, když se k tomu vláda zavázala. Připomíná mi to argument, že ČSSR je pevnou součástí tábora míru a socializmu, že všichni podporujeme politiku Národní fronty a že republiku si rozvracet nedáme. Už léta tvrdím, že od roku zhruba 1960 (a asi už 1954) tu žádný totalitární, zde-úředním slangem „totalitní režim“, lidově „totáč“, nebyl. Byl to státní socialismus, diktatura KSČ, autoritářský režim. Byly tu ovšem i totalitární záchvěvy, tendence. Ty ale existují i dnes, požadavek Pavla Kovaříka o tom svědčí. Byl jsem vždy svobodný člověk, a proto mě hodně zajímá odpověď na otázku ministra zahraničí Jana Kavana, kterou položil při českém vstupu do NATO, jak se dá z tohoto paktu vystoupit.
Komentář Tomáše Tožičky je cenný tím, že ctí heslo revolucionáře a vězně svědomí Antonia Gramsciho „Dire la verità è rivoluzionario“, což se tu nepřesně překládalo jako „Jen pravda je revoluční“.

Popis Tomáše Tožičky je navíc potřebnou reakcí na český nacionalizmus a jeho mantru „naše xy nám závidí v celé Evropě“, kde xy je cokoliv –třeba porodnictví, ústavní výchova kojenců dětí vůbec, rozvoj jaderné energetiky, hospodářské, otevření velkých samoobsluh o nedělích svátcích nebo turistické využití národních parků.