Česká republika je zchudlý stát
Tomáš TožičkaAčkoli nás média a politici přesvědčují o nízké chudobě v ČR, realita je opačná. Chudí jsme skoro všichni a naše postavení v EU se zhoršuje. Přesto nás kapitáni průmyslu a politici skrze média přesvědčují, že žijeme v nejlepším z možných světů.
Český statistický úřad, politici a nakonec i Eurostat nás pořád ujišťují, jak málo je v České republice lidí ohrožených chudobou. Je to blamáž, která vychází ze špatné metodologie, kterou již mnoho let odborníci kritizují. Celkový index totiž zkreslují dva základní indikátory. Těmi jsou porovnávání počtu lidí žijících pod prahem chudoby podle jednotlivých států a dále pak otázka zaměstnanosti.
Realita je samozřejmě jiná. Česká republika má devátý nejnižší medián příjmů v EU a před nás se dostalo už i Estonsko. Přitom náklady na život u nás nejsou o mnoho nižší, než v sousedních vyspělejších ekonomikách. Je obecně známé, že v příhraničních prodejnách v Rakousku a Německu dostanete levnější a kvalitnější zboží, než v jejich dceřiných pobočkách u nás.
A přitom zaměstnankyně a zaměstnanci v nich dostávají třikrát až čtyřikrát vyšší mzdu za kratší pracovní dobu v lepších pracovních podmínkách. V budování reál-kapitalismu se někde stala chyba. V případě srovnávání chudoby nemůžeme brát příliš vážně ani index parity kupní síly, protože ho z větší části tvoří položky, které jsou pro nižší příjmové skupiny irelevantní. A ještě katastrofičtější je srovnání hodinových mezd, kde se kvůli vyššímu pracovnímu zatížení ve Východní Evropě projevuje rozdíl ještě víc. Podle těchto čísel je medián hodinové mzdy v ČR 4,90 €, v Rakousku 14 € a v Německu 15,70 € za hodinu. Ve Švédsku, které je již dvacet let podle českých ekonomických expertů v neustálém úpadku, je hodinová mzda na 18,5 eur za hodinu.
Ekonomové nás však ubezpečují, že je to přece fajn, protože se blížíme Řecku a Portugalsku — najednou jsou pro ně upadající ekonomiky v dlouhodobé strukturální krizi vzorem.
Plná zaměstnanost novodobých otroků
Svaz průmyslu a dopravy si chválí, jak nízké mzdy umožňují zvyšovat zaměstnanost a vytvářet pracovní místa. Plná zaměstnanost se stala mantrou. Ale skutečně máme usilovat o to, aby klesaly příjmy a stát musel doplácet zbídačelým zaměstnancům sociální dávky a příspěvky na bydlení, aby do té robotárny mohli chodit najezení a měli kde bydlet? Byť v obnošeném oblečení, bez možnosti vyjet někam na dovolenou a s obavou, že neočekávaný výdaj je zničí. To vyplývá také z údajů ČSÚ — z výzkumů materiální deprivace.
Vizí vysokých managerů firem je evidentně Jih USA před rokem 1861. Tam nebyl ani jeden nezaměstnaný černoch! A ještě jich bylo málo a museli je dovážet. A když nebyli dost produktivní, tak je prostě utýrali k smrti. Byli to totiž otroci. A to je to, co si manageři a politici v ČR asi myslí o zaměstnancích v Čechách a na Moravě, že jsou.
Nízké platy nejsou dány nízkou produktivitou, jak se nám snaží namluvit, ale vyššími a nezdaněnými zisky firem, které nakonec stejně v obrovské míře utíkají do zahraničí, protože ministr financí Andrej Babiš neumí a vlastně ani nechce proti černým pasažérům zakročit. Řadový zaměstnanec může produktivitu firmy ovlivnit minimálně, je proto matematický nesmysl říkat, že čtyřnásobně vyšší mzdy jsou dané vyšší pracovní morálkou Němců. Ekonomové, kteří to říkají, prostě lžou. Vinu nesou politici, kteří velkým zaměstnavatelům umožňují, aby platili nízké mzdy a tolerují i porušování zákoníku práce.
S řešením by mohl pomoci paradoxně třeba právě ministr financí. Ve svých firmách by měl zvýšit platy, které jsou tam ostudně nízké, zatímco jeho (ano, pořád je to jeho) zisky rostou o desítky procent. A měl by zajistit, aby velcí hráči danili, jak mají. Místo toho, aby chaoticky pronásledoval živnostníky.
Co průzkumy nevidí
Popis Tomáše Tožičky je navíc potřebnou reakcí na český nacionalizmus a jeho mantru „naše xy nám závidí v celé Evropě“, kde xy je cokoliv –třeba porodnictví, ústavní výchova kojenců dětí vůbec, rozvoj jaderné energetiky, hospodářské, otevření velkých samoobsluh o nedělích svátcích nebo turistické využití národních parků.
Bolestný proto, protože za daného stavu, kdy o všem podstatném rozhodují výhradně síly kapitálu, neexistuje řešení. Navíc, státy jsou zadlužené, takže jejich politické reprezentace nemohou přehlížet nároky věřitelů. Nadto rozhodující ekonomické pilíře jsou buď v rukou zahraničních vlastníků, nebo sice vlastníků domácích, ale ti jsou ve své většině ještě sociálně bezohlednější, než ti zahraniční.
Myslím, že bez systémové změny, která ovšem bude muset být globální, se nic podstatného změnit nemůže. A systémová změna, to znamená konec nadvlády kapitálu. A konec nadvlády kapitálu se neobejde bez znárodnění. A do znárodnění se nikomu nechce. Není divu. Bez násilí a možná i války by se to jen těžko obešlo.
A co potom, až přestane téci krev? Sovětský systém selhal a v duši člověka stále převládá „mít“ nad „být“. Z toho na lepší vyhlídky, které by alespoň trochu vyvážily oběti společenského převratu, usuzovat opravdu nelze.
Někdy se mi zdá, jako bychom byli v pasti. V pasti vlastní namyšlenosti, se kterou jsme si v posledních staletích nalhávali, že my lidé si všechno dokážeme zařídit sami a žádného Boha nepotřebujeme.
Dobrou noc, Váš Jiří Vyleťal
Co se u nás zatajilo je to, že Estonsko od začátku neoliberální ekonomiku odmítlo. Spekuluji, že díky tomu, že Estonci mají finskou televizi a vědí jakým způsobem Finsko, které bývalo chudší než Estonsko, zbohatlo a díky tomu, že S. Reinert svého času vyučoval v Tallinnu.
Možná, že je to také díky radě, které se dostalo Estoncům od neoliberálů (zavřete vysoké školy, vaší konkurenční výhodou by měla být levná práce).
Na rozdíl od ČR se Estonci rozhodli nezaložit svoji ekonomiku na montovnách a levné pracovní síle, je to zřejmě nejméně zkorumpovaný postkomunistický stát a státní byrokracie je tam značně výkonnější. .
Já takovému spoléhání říkám tržní fatalismus.