Za jeden z nejpodstatnějších článků v Deníku Referendum považuji stať Saši Uhlové Jsme společností, která dovoluje přivádět chudáky na mizinu. Změňme to. Argumenty vyvrací mýtus o naší povětšinou bohaté společnosti, která se pyšnívá tím, že patříme k zemím nejméně ohroženým chudobou (jsme druzí za Nizozemskem), což dokládá i průzkum statistického úřadu Evropské unie Eurostat.

Záleží však na tom, jaké ukazatele chudoby volíme, protože její vymezení je relativní, nestačí, že „nikdo hlady neumírá a ani umírat nemusí“. Ukazatel „relativní příjmové chudoby“ neměří chudobu jako takovou, ale jen „nerovnosti v chudší polovině obyvatel“. Podstatnější je podle Uhlové „index parity kupní síly“ a měření „materiální deprivace“.

Ukazuje se, že zásadním problémem není takříkajíc „udržet se nad vodou“, protože tomu pomáhá náš sociální systém, nýbrž mít možnost vyřešit jakoukoli situaci s neočekávaným výdajem. Což může být nejen porouchané auto, ale „pouhá“ rozbitá pračka, lednička či větší nedoplatek za energie. Uvádí se, že za chudého můžeme počítat každého, kdo nemůže vytvořit alespoň devítitisícovou finanční rezervu, nebo „nedosáhne ani na týdenní dovolenou“. A to se týká podle sociologa Daniela Prokopa zhruba čtyřiceti procent našich domácností.

Podle mého jde o to mít možnost (a schopnost) udržet si základní životní úroveň; teze „nemáme na opravu pračky, tak budeme prát na valše“, je nepřijatelná, takže nezbývá, než si půjčit, a splácet nejen dluh, ale zpravidla také úrok, na což ta domácnost už nemá dostatečné příjmy. Pak poměrně banální situace se může zvrhnout v kolotoč různých půjček a vyměřování penále, končících exekucí.

Materiální deprivací je neustálý strach z toho, že člověk neobstojí v obvyklých situacích materiálních nároků spjatých se základní životní úrovní v naší civilizaci. Zadluženost našich domácností se povětšině neváže k potřebě náhle si pořídit něco, co chci a na co jen momentálně nemám (jak nás navádí reklama), ale k řešení běžného provozu domácnosti.

Chudoba je stav, v němž nevíme dne ani hodiny, kdy nás přepadne nouze, a dluh na nás číhá za každým rohem, ačkoli řádně pracujeme a i jinak žijeme skromně. A to je bohužel v naší „bohaté“ společnosti velmi rozšířený jev a stav nesrovnatelný se Západem a příznačný pro postkomunistické země. A to přestože většina chudobou poznamenaných pracuje v nadnárodních podnicích, globalizovaných obchodních řetězcích „západní“ provenience.