Za jeden z nejpodstatnějších článků v Deníku Referendum považuji stať Saši Uhlové Jsme společností, která dovoluje přivádět chudáky na mizinu. Změňme to. Argumenty vyvrací mýtus o naší povětšinou bohaté společnosti, která se pyšnívá tím, že patříme k zemím nejméně ohroženým chudobou (jsme druzí za Nizozemskem), což dokládá i průzkum statistického úřadu Evropské unie Eurostat.

Záleží však na tom, jaké ukazatele chudoby volíme, protože její vymezení je relativní, nestačí, že „nikdo hlady neumírá a ani umírat nemusí“. Ukazatel „relativní příjmové chudoby“ neměří chudobu jako takovou, ale jen „nerovnosti v chudší polovině obyvatel“. Podstatnější je podle Uhlové „index parity kupní síly“ a měření „materiální deprivace“.

Ukazuje se, že zásadním problémem není takříkajíc „udržet se nad vodou“, protože tomu pomáhá náš sociální systém, nýbrž mít možnost vyřešit jakoukoli situaci s neočekávaným výdajem. Což může být nejen porouchané auto, ale „pouhá“ rozbitá pračka, lednička či větší nedoplatek za energie. Uvádí se, že za chudého můžeme počítat každého, kdo nemůže vytvořit alespoň devítitisícovou finanční rezervu, nebo „nedosáhne ani na týdenní dovolenou“. A to se týká podle sociologa Daniela Prokopa zhruba čtyřiceti procent našich domácností.

Podle mého jde o to mít možnost (a schopnost) udržet si základní životní úroveň; teze „nemáme na opravu pračky, tak budeme prát na valše“, je nepřijatelná, takže nezbývá, než si půjčit, a splácet nejen dluh, ale zpravidla také úrok, na což ta domácnost už nemá dostatečné příjmy. Pak poměrně banální situace se může zvrhnout v kolotoč různých půjček a vyměřování penále, končících exekucí.

Materiální deprivací je neustálý strach z toho, že člověk neobstojí v obvyklých situacích materiálních nároků spjatých se základní životní úrovní v naší civilizaci. Zadluženost našich domácností se povětšině neváže k potřebě náhle si pořídit něco, co chci a na co jen momentálně nemám (jak nás navádí reklama), ale k řešení běžného provozu domácnosti.

Chudoba je stav, v němž nevíme dne ani hodiny, kdy nás přepadne nouze, a dluh na nás číhá za každým rohem, ačkoli řádně pracujeme a i jinak žijeme skromně. A to je bohužel v naší „bohaté“ společnosti velmi rozšířený jev a stav nesrovnatelný se Západem a příznačný pro postkomunistické země. A to přestože většina chudobou poznamenaných pracuje v nadnárodních podnicích, globalizovaných obchodních řetězcích „západní“ provenience.

↗

Bez auta se mnozí neobejdou, každá drobná kontrola ale činí ránu do skromného rozpočtu domácností. Foto jalopnik.com 

U nás jsou obecně nižší mzdy, s čímž se střední třída jaksi vyrovnává, ale hned ti pod ní se potýkají s chudobou. Ta je na venkově, jehož zemědělství dávno není nositelem „lidové“ obživy, podstatně větší než ve velkých městech. A to také zvýšenou potřebou provozovat auto, což je hrozná plechová obluda s nevyzpytatelnými nároky, schopná sama sežrat vše, co ve fabrice vyděláte.

To jsem jel se svým středněvěkým a docela lidovým autem na profylaktickou kontrolu, ani nebylo nemocné, a solidní mechanik udělal, co se musí, a ono to stálo deset tisíc. Vyměnit rozvodový řemen a řemenici a dva brzdové bubny… znáte to. Ne že bych ty peníze neměl, ale bylo mně jich strašně líto, na chvíli mě přepadl pocit „materiální deprivace“, že vzhledem k tomu, jak ty peníze obtížně vydělávám, je takový „obyčejný“ výdaj už v kategorii luxusu (překračuje třetinu mých měsíčních příjmů), který si nedopřávám.

A přesuňme tento náhlý výdaj do sociálního prostředí s příjmy jedenáct až patnáct tisíc čistého… Mimochodem (na venkově) platím téměř šest tisíc měsíční zálohu na elektřinu, přestože se co nejvíce snažím topit dřevem a ne elektricky, doma chodím ve svetru a na noc topení vypínám. Plus nájemné, voda, dvakrát ročně vyvážení žumpy…

Sňatky z chudoby

Saša Uhlová uvádí ve svém článku devět ukazatelů — když si čtyři z nich domácnost nemůže dovolit, je těžce materiálně deprivovanou. A mezi ně patří nejen dostatečně vytápěný byt, alespoň týdenní dovolená mimo domov nebo mít pračku, ale také používání osobního automobilu.

K autům mám — a zejména jsem měl — odtažitý vztah, filosoficky i ekologicky zdůvodňovaný. Léta ho propracovávám a výsledkem je paradox — v současnosti se bez auta, přes neutuchající příchylnost k vlakům, opravdu neobejdu.

Má práce ve stavebnictví se k autům přímo vázala, v životě jsem jezdil i s nákladní pragovkou, ávií, multikárou a pořád se vidím, jak měním startér nebo vstřikovací čerpadlo, výfuk (u pragy), u ávie praskaly vstřikovací trubky, člověk si při montáži ve stísněném prostoru krvavě odřel klouby… kdežto život bez auta může být bujarý, na výletě se k němu pak nemusíte vracet. Nikdo vás nepokutuje. A nemusíte se mu starat furt o ty jeho pneumatiky. Dnešní autové pohodlí je zároveň naším neštěstím, zvláště pro lidi s nízkými příjmy, pro něž ovšem auto bývá často jediným potěšením, jediným dosažitelným luxusem.

Vyučený, mladší kvalifikovaný dělník strojních oborů, si vydělá asi sedmnáct tisíc čistého měsíčně (bez přesčasů). Což je i plat středoškoláků v mnohých pozicích a často i nástupní (průměrný) plat vysokoškoláků. Nekvalifikovaný dělník je na dvanácti až patnácti, ženy u pokladen i v leckterých jiných provozech jsou na tom (bez přesčasů) hůř. Mnozí z nás, kteří čítávají tento elektronický list, sice asi ani nemají příjmy o tolik vyšší, ale zato je práce více méně baví, a mají zázemí v rodině, z níž vyšli, nebo do níž se dostali. To je velice důležité a ani to neumíme docenit.

Hůře tomu, kdo vychází z ničeho a to, jak bude, je jenom na něm. Někdy oddávám lidi, na nichž je patrné, že novým sňatkem bláhově chtějí vniknout do lepší existenční situace i lepšího světa. Vlečou za sebou alimenty, častou nezaměstnanost, unikají před úředními obsílkami s modrým pruhem, vytěsňují minulost a tím i starost o své minulé děti. Zabředávají do stále větší chudoby.

Na vyměření alimentů jsou jako metodická pomůcka tabulky, podle nichž na patnáctileté dítě musíte přispívat zhruba dvaceti procenty ze svého čistého příjmu. Což z patnácti tisíc činí tři tisíce. Vlastně vzhledem k potřebám patnáctiletého dítěte opravdu nic moc, na druhé straně na patnáct tisíc čistého docela dost, zvláště když zakládáte novou rodinu. A vaše nastávající na vás hledí s nadějí, že jí pomůžete s obživou jejích dvou předchozích dětí, a vy jste jí vděčen, že konečně po trmácení po ubytovnách máte kde bydlet…

A já je oddávám a cosi jim k jejich případu povzbudivého říkám a zároveň vidím, že jestli tohle jim vyjde, tak to bude zázrak, za který se pak modlím. Protože ona by zejména potřebovala si nechat udělat zuby.

Jsem přesvědčen o tom, že mnohé těžké, nezbytné, nudné a vysilující práce v nevlídném prostředí jsou u nás trvale podhodnoceny jenom proto, že v tom více méně vykořisťovaném prostředí není dostatek mentálních sil na obhajobu lidské důstojnosti a na druhé straně vládne pohrdání sociálně slabým prostředím, v němž není dostatek mentálních sil.

Zároveň jsme svědky i toho, jak v jiné, dosti bohorovné lidské skupině, jejíž výkony v rámci vytváření užitečných hodnot jsou daleko diskutabilnější, se generují platy a odměny na neskutečné výši.

Tři sta tisícové měsíční příjmy za práci pochybné povahy v dobře situovaném prostředí nejsou tak výjimečné, pak ale bacha na to, po rozvodu můžete platit výživné na patnáctileté dítě až šedesát tisíc. Že vy ho tak rozmazlovat nechcete, u soudu neobstojí.