Bylo jedno z teplých listopadových odpolední. Venku svítilo podzimní slunce a v ordinaci doktora Pavla Jaroše, psychologa krizové intervence v Naději — občanské organizaci, která pomáhá lidem na ulici —, na mě měl čekat muž jménem Petr.

Již z dálky jsem zahlédla známou postavu. Pavel Jaroš stál u vchodových dveřích a čekání na mě si krátil povídáním se svými klienty. Přidala jsem do kroku tak, že se mi podařilo zakopnout o kámen a málem jsem spadla. Když jsem opět získala ztracenou rovnováhu, všimla jsem si staršího pána, který mi z dálky mával. Byl to jeden z klientů Naděje.

Čekárna Pavla Jaroše se vyprazdňovala. Hned ve dveřích své ordinace mi oznámil, že Petr se bohužel nedostavil. „Nevím, co ho zdrželo a proč nepřišel,“ konstatoval.

Těžký život

Dvaatřicetiletý Petr je jedním z mnoha klientů Naděje. V osmi letech se mu rozvedli rodiče. Jeho matka byla alkoholička a nezvládala se starat o rodinu. Petr měl jednoho sourozence, který skončil v péči otce. Sám zůstal u matky.

Asi zhruba po roce si matka našla známost a krátce na to se k ní její nový partner přistěhoval. Petra tento muž neměl v lásce. Psychicky i fyzicky ho týral. Zavíral ho na dlouhé hodiny bez jídla a pití do komory. Petr to nevydržel a utekl z domu. „Našla ho policie a rozhodovalo se, zda má skončit v dětském domově,“ vypráví Pavel Jaroš.

Naštěstí k sobě chlapce vzala babička, která ale zanedlouho zemřela. Pomocnou ruku poté Petrovi podala teta, která si jej osvojila ke svým třem dětem. Rodina ale byla sociálně slabá a mladý muž — to už mu bylo sedmnáct — měl stále silnější pocit, že je v domácnosti své tety navíc.

Snažil se být co nejvíc mimo domov. Učil se dobře, ale začal chodit za školu. Po základce pokračoval na učiliště, kde ale sotva dokončil obor zámečník. Stal se z něj náruživý kuřák marihuany, což jeho problémy jen zkomplikovalo.

V osmnácti si našel práci v továrně, takže mohl od tety odejít na ubytovnu. „Začal být nespolehlivý. Párkrát nepřišel na sněmu, tak o práci přišel,“ pokračuje Pavel Jaroš.

Bez zaměstnání nemohl zůstat nadále na ubytovně — to byla podmínka. Petr tedy skončil na ulici. Ze všech sil se ale snažil dostat se zpět do normálního života, našel si spolubydlení a střídavě pracoval. Noví zaměstnavatelé mu ale několikrát nevyplatili mzdu. Na Petra dolehla finanční tíseň. Chtěl si udržet alespoň bydlení, proto sáhl po půjčce v hodnotě zhruba osmdesáti tisíc korun.

Osudová exekuce

Petr neměl rodinu, matka se o něj od malička prakticky nestarala, jeho milovaná babička byla po smrti, teta měla svoje problémy a byla ráda, že mu mohla nějakým způsobem pomoc aspoň do osmnácti let. Prázdné místo v jeho životě zaplňovali přátelé, s nimiž trávil čas a dával jim přednost před zaměstnáním. Svoje finanční problémy řešil tak, že si začal brát i nebankovní půjčky. Zanedlouho mu přišla první exekuce, pak druhá.

Obě dvě vyřizovala stejná kancelář, takže se mu je povedlo sloučit a domluvil si i splátkový kalendář. Bohužel jej nedokázal dodržet.

Začal také hrát na automatech. Poprvé vyhrál asi dvacet tisíc a začal opět žít normálně. V práci se seznámil s dívkou a přestěhoval se k ní. Bydleli spolu dva roky. Petr měl po dlouhé době silnou motivaci zbavit se všech svých problémů. Nehrál, pracoval, splácel své dluhy.

Už to vypadalo, že vše bude v pořádku, že se Petrovi a konečně se daří, když vtom mu přišlo vyrozumění od dalšího exekutora. Psalo se v něm, že má dluh u dopravních podniků za jízdu na černo z doby, kdy byl malý kluk. Částka: skoro sto dvaceti tisíc korun. Následovaly srážky ze mzdy a další nepříjemnosti.

Petr již bydlel se svou přítelkyní dva roky. Jeho adresu znaly úřady a mladá žena byla z exekuce nervózní. Bála se, že dluh dopadne i na ni. Ve snaze ochránit ji se Petr odstěhoval a vztah ukončil.

Vrátil se ke staré partě, kde začal pít a dostal se opět na ulici. „Je z něho mladý alkoholik, který ztratil důvěru sám v sebe. Žije, jak se říká, z ruky do úst, exekuce ho netrápí, je apatický a odmítá cokoliv řešit,“ vypráví zklamaným hlasem pan Jaroš a dodává: „Petr mi řekl, že ho život tolikrát nakopal — dětstvím, peripetiemi s matkou, tetou a exekucí — a ve chvíli, kdy měl konečně pocit, že má pro koho žit, musel svou přítelkyni dobrovolně opustit. Propadl pití a na ulici je již třetím rokem.“

Seděli jsme v ordinaci a na chvíli se kolem nás rozhostilo ticho. Pavel Jaroš popojel na kancelářské židli dozadu a otevřel skříň, v níž byly těsně na sobě naskládané barevné šanony. „Tohle všechno jsou exekuční případy,“ ukázal prstem na velkou hromadu papírů. Osudy mnoha lidí.

Kudy vede cesta na ulici

S přiškrceným hlasem se Pavla Jaroše ptám, jaké všechny příčiny z jeho pozorování způsobují, že člověk skončí s exekucí a posléze na ulici. Je toho dlouhý výčet.

„Člověk dluhy nachytá z mnoha různých důvodů: krach, nesplacené půjčky, ztráta zaměstnání, drogy, alkohol, gambling, mentální zaostalost. S exekucí v zádech se člověk velmi lehce dostane na ulici,“ objasňuje.

Další komplikace často nastávají s rozvodem. Obvyklý průběh je, že manželka zůstane v bytě s dětmi a manžel odejde, aby si našel bydlení a práci někde jinde… „Většinou odcházejí muži, nemáme případy, kdy by na ulici skončila celá rodina. To je opravdu výjimečné,“ dodává.

Strach z exekuce rovněž často přiměje rodiče, příbuzné, přátele nebo partnera dotlačit zadluženého člověka k tomu, aby opustil společné bydlení. Podle exekučního řádu se exekuce může vztahovat na místo, kde se zadlužená osoba zdržuje. „Další problém je, že pokud jsou lidé v manželském svazku, část dluhu padá i partnera.“

„Máme tady také lidi, kteří na ulici skončili po výkonu trestu,“ pokračuje Pavel Jaroš, jen se na chvilku zvedne, aby zavřel okno, kterým nás vyrušuje křik zvenčí.

Z vězení se lidé vrací do „normálního života“ s dluhem za pobyt ve vazbě. Pakliže k tomu něco dlužili i před vazbou, stává se jejich návrat mnohem těžším. Obvyklé také je, že se s nimi během výkonu trestu rozvede partner, takže přijdou o domov. Obdobně to dopadá v situaci, kdy ještě bydlí u svých rodičů.

Další z příčin, které zvyšují riziko ztráty domova, bývá výstup z ústavního zařízení nebo z nemocnice, kde člověk dlouhodobě pobýval. Dnes se již za nocleh v nemocnici neplatí, ale v době, kdy tomu tak ještě bývalo, šlo o častý generátor fatálního dluhu.

Žije-li člověk sám, vrací se z nemocnice s dluhem za nájemné. U soukromého bydlení je většinou ve smlouvě uvedeno, že pokud nájemník nezaplatí jeden měsíční nájem, musí se vystěhovat. Jedná se o takzvané soudní vystěhovaní, které provádí exekutor. „Vystěhování po dlouhodobého pobytu v nemocnici je dalším důvodem, proč někteří lidé skončili na ulici,“ zdůrazňuje Jaroš.

Pro kontext: Cena jednoho pokoje v Praze se dnes pohybuje minimálně okolo čtyř a půl tisíce korun. Hmotná nouze činí asi tři tisíce čtyři sta dvacet korun měsíčně.

Potřebujeme dobrý koncept sociálního bydlení

Na ulici končí i podnikatelé, kteří zbankrotovali a zůstali bez prostředků. „Jsou to vzdělaní a schopní lidé, kteří mají minimálně středoškolské vzdělání. Většinou se z ulice dostanou velmi rychle, ale dluhy mají neskutečné. Nikdy je nesplatí,“ říká Pavel Jaroš. „Exekuce je věčná,“ dodává.

Na mojí otázku zda je tady pro lidi jako Petr vůbec nějaká šance dostat se z ulice odpovídá: „Jakmile tam jsou déle než rok, je to skoro nemožné. Člověk je apatický, nemá již chuť ani snahu se z toho dostat. Insolvenční řízení pro naše klienty je pouze teoretická možnost, prakticky to opravdu nelze provést. Nejsou schopní splnit podmínky.“

Představme si, že stojíme uprostřed ulice. Celý váš život ve dvou igelitových taškách. Nikoho nemáme, nikomu na nás nezáleží. Ztráta důstojnosti a sebedůvěry. Stres…

Pokud lidé jako Petr nemají možnost býti lidmi, mít, kde si složit hlavu, najíst se, uspokojit aspoň základní hygienické potřeby, nikdo je nezaměstná. Nemají šanci vrátit se zpět. Je to koloběh, který se bohužel bude neustále opakovat.

Existuje způsob, jak zabránit, aby se exekuce nestávaly vstupenkou na ulici? Odpovědí na tuto otázku by mohl být koncept sociálního bydlení, který prosazuje myšlenku, že člověk potřebuje důstojné bydlení, aby pak mohl úspěšně řešit své další sociální a ekonomické problémy.

Ohrožení lidé by měli mít možnost obrátit se na sociální pracovníky s tím, že mají problém s placením nájmu a uvést důvody. Sociální pracovníci by pak měli umět kvalifikovaně pomoct. Je třeba nastavit systém tak, aby lidé, kteří se už do situace bezdomovectví dostanou, v ní nezůstali dlouho.

Člověk se může na ulici dostat velmi rychle, ale těžko se dostává zpátky. Čím déle je tam venku, tím hůř.