Bylo jedno z teplých listopadových odpolední. Venku svítilo podzimní slunce a v ordinaci doktora Pavla Jaroše, psychologa krizové intervence v Naději — občanské organizaci, která pomáhá lidem na ulici —, na mě měl čekat muž jménem Petr.

Již z dálky jsem zahlédla známou postavu. Pavel Jaroš stál u vchodových dveřích a čekání na mě si krátil povídáním se svými klienty. Přidala jsem do kroku tak, že se mi podařilo zakopnout o kámen a málem jsem spadla. Když jsem opět získala ztracenou rovnováhu, všimla jsem si staršího pána, který mi z dálky mával. Byl to jeden z klientů Naděje.

Čekárna Pavla Jaroše se vyprazdňovala. Hned ve dveřích své ordinace mi oznámil, že Petr se bohužel nedostavil. „Nevím, co ho zdrželo a proč nepřišel,“ konstatoval.

Těžký život

Dvaatřicetiletý Petr je jedním z mnoha klientů Naděje. V osmi letech se mu rozvedli rodiče. Jeho matka byla alkoholička a nezvládala se starat o rodinu. Petr měl jednoho sourozence, který skončil v péči otce. Sám zůstal u matky.

Asi zhruba po roce si matka našla známost a krátce na to se k ní její nový partner přistěhoval. Petra tento muž neměl v lásce. Psychicky i fyzicky ho týral. Zavíral ho na dlouhé hodiny bez jídla a pití do komory. Petr to nevydržel a utekl z domu. „Našla ho policie a rozhodovalo se, zda má skončit v dětském domově,“ vypráví Pavel Jaroš.

Naštěstí k sobě chlapce vzala babička, která ale zanedlouho zemřela. Pomocnou ruku poté Petrovi podala teta, která si jej osvojila ke svým třem dětem. Rodina ale byla sociálně slabá a mladý muž — to už mu bylo sedmnáct — měl stále silnější pocit, že je v domácnosti své tety navíc.

Snažil se být co nejvíc mimo domov. Učil se dobře, ale začal chodit za školu. Po základce pokračoval na učiliště, kde ale sotva dokončil obor zámečník. Stal se z něj náruživý kuřák marihuany, což jeho problémy jen zkomplikovalo.

V osmnácti si našel práci v továrně, takže mohl od tety odejít na ubytovnu. „Začal být nespolehlivý. Párkrát nepřišel na sněmu, tak o práci přišel,“ pokračuje Pavel Jaroš.

Bez zaměstnání nemohl zůstat nadále na ubytovně — to byla podmínka. Petr tedy skončil na ulici. Ze všech sil se ale snažil dostat se zpět do normálního života, našel si spolubydlení a střídavě pracoval. Noví zaměstnavatelé mu ale několikrát nevyplatili mzdu. Na Petra dolehla finanční tíseň. Chtěl si udržet alespoň bydlení, proto sáhl po půjčce v hodnotě zhruba osmdesáti tisíc korun.

Osudová exekuce

Petr neměl rodinu, matka se o něj od malička prakticky nestarala, jeho milovaná babička byla po smrti, teta měla svoje problémy a byla ráda, že mu mohla nějakým způsobem pomoc aspoň do osmnácti let. Prázdné místo v jeho životě zaplňovali přátelé, s nimiž trávil čas a dával jim přednost před zaměstnáním. Svoje finanční problémy řešil tak, že si začal brát i nebankovní půjčky. Zanedlouho mu přišla první exekuce, pak druhá.