„Tady vidíte případ paní, naší klientky, která si půjčila čtyřicet tisíc od Profi Creditu. Osmnáct tisíc splatila. Pak se dostala do prodlení a nakonec je po ní v exekuci vymáháno dvě stě tisíc,“ říká Daniel Hůle z organizace Člověk v tísni, který se specializuje na problematiku zadlužení sociálně vyloučených, a přejíždí prstem po svém tabletu. „Tady máme další případ. Klientka si půjčila třináct tisíc. Deset splatila. Vymáháno sedmdesát tisíc. A tohle je případ z Komerční banky, která během jednoho dne zahájila čtyři exekuční řízení u jednoho klienta. Výsledkem jsou samozřejmě mnohonásobně vyšší náklady, než kdyby banka ty čtyři pohledávky sloučila v jednu,“ pokračuje dále.

Vloni zahájily soudy v České republice 878 609 exekučních řízení. Více než padesát procent z nich je vedeno pro pohledávky do desíti tisíc korun. „Je absurdní, že tak razantní zásah do života tolika lidí vedeme pro tak malé částky,“ dodává ještě Daniel Hůle.

Je snadné tvrdit, že nejlepším lékem na problémy zadlužení je prevence — tedy naučit chudé lidi nepůjčovat si peníze —, jenomže možnost půjčit si by přece neměla být výsadou těch, co peníze mají. Navíc když často platí, že půjčit si lidé potřebují proto, že nemají čím platit nutné výdaje či dokonce dluhy.

↗

Více než padesát procent exekučních řízení je u nás vedeno pro pohledávky do desíti tisíc korun. Foto archiv DR

Chudé rodiny se do exekučních řízení někdy dostávají například tak, že nemají na pravidelné placení jízdného svých dětí do školy, jak již popsala ve své reportáži Fatima Rahimi. Dítě dostane pokutu, následuje několik nezaplacených upomínek a nakonec je z toho exekuce dvacet tisíc korun. Rozumnější než tvářit se, že se nic neděje a čekat, až dluh naroste do absurdních rozměrů, je půjčit si a zbavit s jej.

Ovšemže ale současně platí, že i chudí lidé — často jde o ty, kteří žijí ve vyloučených lokalitách — si půjčují na věci nikoliv životně nepostradatelné. „Z našeho pohledu jde o ptákoviny, třeba svatební dary,“ konstatuje Hůle. Hned ale dodává, že úvěry máme tendenci posuzovat specificky. „Vezměte si třeba kavárny. Někteří lidé jsou schopní koupit si deci obyčejné sodovky za šestnáct korun. Když si to porovnáte s nákupní cenou, dostanete se třeba do řádů tisíců procent. Ale zatímco v jiných kategoriích se na věc díváme čistě ekonomicky, u úvěrů v kategoriích morálních. Podle mého názoru a zkušenosti by se měly řešit obě. A z praxe také vím, že není nejdůležitější, aby si chudí lidé půjčovali především levně, ale aby nekončili v exekuci.“

Ač to může znít divně a rozporuplně, v praxi to funguje tak, že nejlépe se chudým lidem daří splácet půjčky, které jsou pro ně de facto nejdražší.

Ať je úvěr klidně drahý, ale transparentně

Jednoduše řečeno: v případě klienta se slušným příjmem hrozí relativně malé riziko, že by nesplatil úvěr. Proto se na něj zaměří banky. Na méně bonitní klienty se pak soustředí nebankovní společnosti jako Homecredit, Cofidis nebo Cetelem.