„Tady vidíte případ paní, naší klientky, která si půjčila čtyřicet tisíc od Profi Creditu. Osmnáct tisíc splatila. Pak se dostala do prodlení a nakonec je po ní v exekuci vymáháno dvě stě tisíc,“ říká Daniel Hůle z organizace Člověk v tísni, který se specializuje na problematiku zadlužení sociálně vyloučených, a přejíždí prstem po svém tabletu. „Tady máme další případ. Klientka si půjčila třináct tisíc. Deset splatila. Vymáháno sedmdesát tisíc. A tohle je případ z Komerční banky, která během jednoho dne zahájila čtyři exekuční řízení u jednoho klienta. Výsledkem jsou samozřejmě mnohonásobně vyšší náklady, než kdyby banka ty čtyři pohledávky sloučila v jednu,“ pokračuje dále.

Vloni zahájily soudy v České republice 878 609 exekučních řízení. Více než padesát procent z nich je vedeno pro pohledávky do desíti tisíc korun. „Je absurdní, že tak razantní zásah do života tolika lidí vedeme pro tak malé částky,“ dodává ještě Daniel Hůle.

Je snadné tvrdit, že nejlepším lékem na problémy zadlužení je prevence — tedy naučit chudé lidi nepůjčovat si peníze —, jenomže možnost půjčit si by přece neměla být výsadou těch, co peníze mají. Navíc když často platí, že půjčit si lidé potřebují proto, že nemají čím platit nutné výdaje či dokonce dluhy.

↗

Více než padesát procent exekučních řízení je u nás vedeno pro pohledávky do desíti tisíc korun. Foto archiv DR

Chudé rodiny se do exekučních řízení někdy dostávají například tak, že nemají na pravidelné placení jízdného svých dětí do školy, jak již popsala ve své reportáži Fatima Rahimi. Dítě dostane pokutu, následuje několik nezaplacených upomínek a nakonec je z toho exekuce dvacet tisíc korun. Rozumnější než tvářit se, že se nic neděje a čekat, až dluh naroste do absurdních rozměrů, je půjčit si a zbavit s jej.

Ovšemže ale současně platí, že i chudí lidé — často jde o ty, kteří žijí ve vyloučených lokalitách — si půjčují na věci nikoliv životně nepostradatelné. „Z našeho pohledu jde o ptákoviny, třeba svatební dary,“ konstatuje Hůle. Hned ale dodává, že úvěry máme tendenci posuzovat specificky. „Vezměte si třeba kavárny. Někteří lidé jsou schopní koupit si deci obyčejné sodovky za šestnáct korun. Když si to porovnáte s nákupní cenou, dostanete se třeba do řádů tisíců procent. Ale zatímco v jiných kategoriích se na věc díváme čistě ekonomicky, u úvěrů v kategoriích morálních. Podle mého názoru a zkušenosti by se měly řešit obě. A z praxe také vím, že není nejdůležitější, aby si chudí lidé půjčovali především levně, ale aby nekončili v exekuci.“

Ač to může znít divně a rozporuplně, v praxi to funguje tak, že nejlépe se chudým lidem daří splácet půjčky, které jsou pro ně de facto nejdražší.

Ať je úvěr klidně drahý, ale transparentně

Jednoduše řečeno: v případě klienta se slušným příjmem hrozí relativně malé riziko, že by nesplatil úvěr. Proto se na něj zaměří banky. Na méně bonitní klienty se pak soustředí nebankovní společnosti jako Homecredit, Cofidis nebo Cetelem.

Na rozdíl od bank — které půjčují peníze přímo od svých klientů, a tudíž je mají k dispozici velmi levně — si nebankovní společnosti půjčují na mezibankovním trhu, tedy dráž. To se samozřejmě promítá i do cen úvěrů. Stále ale chtějí konkurovat bankám — přetáhnout část jejich klientů, proto celkové vyšší náklady na úvěr schovávají do sankcí a podobně. Nikoliv do výše splátek. Klienti to často neprohlídnou, takže v okamžiku, kdy se dostanou do platové neschopnosti, mají problém.

Jak popisuje Daniel Hůle, může to vypadat například takto: „Profi Credit například poskytuje revolvingový úvěr, kde je padesátiprocentní sankce z maximální výše úvěru. To znamená, že když si klient půjčí 75 tisíc při úroku 125 tisíc — maximální výše úvěru je součet úroku a jistiny, tedy 200 tisíc. A jestliže pak tento klient pětatřicet dní nezaplatí, dostane sankci 100 tisíc. To se děje běžně.“

↗

Chudí lidé si půjčovat mohou, ale stojí je to víc, než bohaté. Foto archiv DR

Vedle dvou segmentů půjček, které jsme právě popsali, je tady ještě jeden, jenž lze rovněž popsat jako férový — těm neférovým a lichvářům se budeme věnovat v samostatném textu. „Jedná se hlavně o firmu Provident. Ta svůj byznys model postavila úplně jinak než ostatní, přičemž vychází ze své původem anglické tradice mikroúvěrů. Provident se v konkurenci vůbec neohlíží na banky, o jejich klienty mu nejde. Naopak se zaměřuje na ty, kterým banka nepůjčí. Nemusí tedy konkurovat cenou úvěru,“ vysvětluje Daniel Hůle.

Výsledkem je sice dražší půjčka, ale transparentní. Provident půjčuje rizikovým klientům, ale umožňuje jim týdenní a hotovostní splátky. Je flexibilní — nemáte tento týden dvě stě korun, dobře, zaplaťte 150 a zbytek příště… „Převod na účet je u této skupiny klientů nemyslitelný. Často už jsou zadlužení nebo mají exekuce. Složenka je pro ně také velkou bariérou — když naši terénní pracovníci složenky cvičně vyplňovali s klienty, chybovost byla neskutečná. A uděláte-li chybu, vaše platba se nemusí dohledat, čili jako byste nespláceli. Provident zkrátka vychází vstříc možnostem a návykům svých klientů, což banky neumí,“ vysvětluje Hůle.

Podle analýzy Člověka v tísni také platí, že Provident neschovává do smluvních podmínek vysoké sankce a další chytáky. „Naše analýza stavěla na tom, že jsme řekli: je jedno, jak je produkt drahý, ale ať je transparentně drahý. Ať cena za riziko není složitě zakomponovaná do smluvních podmínek, protože většina lidí je nečte. Mají vědět, do čeho vstupují,“ říká Daniel Hůle.

Trh půjček se razantně změní

Dosavadní trh s úvěry se ale brzy dost možná podstatně změní. Ministerstvo financí předloží vládě návrh zákona o úvěru pro spotřebitele, vycházející z evropské směrnice, již máme do naší legislativy zapracovat do jara příštího roku.

„Zákon kromě produktové oblasti rovněž sjednocuje institucionální prvky regulace, tj. mimo jiné stanoví v sektoru úvěrů jednotné podmínky získání podnikatelského oprávnění, upraví proces registrace regulovaných subjektů a výkonu dohledu nad nimi či vymezí jednotná pravidla ověřování odbornosti pro osoby jednající se spotřebiteli,“ stojí na stránkách ministerstva financí.

Konkrétněji to znamená:

• Zákon by měl posílit pozici spotřebitele, který nově získá možnost splatit svůj dluh kdykoli a poskytovatel bude mít právo pouze na takzvaně účelně vynaložené náklady, které mu v souvislosti s předčasným splacením vzniknou. V těžkých životních situacích, například při dlouhodobé nemoci, bude předčasné splacení úvěru na bydlení zcela zdarma. Zákon také omezí sankce za pozdní splátku úvěru.
• Zároveň se posílí odpovědnost věřitele za poskytnutí úvěru, a to s tím cílem, aby se půjčovalo jen lidem, kteří jsou schopni splácet. Pokud tuto schopnost poskytovatel neprověří, bude smlouva o úvěru neplatná a spotřebitel nebude muset platit žádný úrok. Dokonce dostane již zaplacené úroky zpět. Jistinu splatí podle svých možností.
• Nová úprava řeší rovněž závažné a systémové problémy v sektoru nebankovních poskytovatelů a zprostředkovatelů úvěrů. Jedná se zejména o nekalé obchodní praktiky a nízkou odbornost a důvěryhodnost některých distributorů úvěrů. Dosud se jedná o živnost, kterou může vykonávat prakticky kdokoli prakticky bez dohledu. Návrh reguluje vstup do odvětví u zprostředkovatelů a nebankovních poskytovatelů úvěrů a klade vyšší nároky na jejich odbornost.
• Zákon také přesouvá licencování a dohled nad všemi poskytovateli a zprostředkovateli úvěrů na Českou národní banku. Ta již nyní dohlíží na všechny ostatní sektory na finančním trhu a bude vybavena i silnějšími pravomocemi udílet při porušení zákona pokuty a jiné sankce.

„Jelikož se analýzou trhu dlouhodobě zabýváme, myslím, že se moc nespletu, když řeknu, že mezi nebankovními subjekty je řádově pět až deset takových, které nabízejí relativně férový hotovostní úvěr pro spotřebitele. To je výrazný nepoměr k reálnému množství poskytovatelů, který z naší praxe odhadujete asi na tisícovku. Pokud se tento trh povede zredukovat až o dva řády, tedy zůstane na něm maximálně pár desítek nebankovních společností, pak může nový zákon přinést skutečnou změnu,“ dodává Daniel Hůle.

Hlavní výzvou ovšem zůstávají takzvané rozhodčí doložky — to je mechanismus vyvedení majetkového sporu z pravomoci soudu k soukromé osobě. De facto jde o privatizaci spravedlnosti, nejčastěji do rukou kamarádíčků…

Rozhodčí doložky spadají pod působnost ministerstva spravedlnosti. „Pokud by byly společně s novým zákonem o úvěru pro spotřebitele zakázány, šance na pozitivní změnu tu jsou opravdu vysoké,“ dodává Hůle.

Odpovědnost v rukou věřitele, ne klienta

Už nyní nabízí trh s úvěry relativně poctivé produkty bonitním i nebonitním klientům. Vedle nich zde ale legálně působí spousty šmejdů a i ty slušnější firmy — Homecredit, Cetelem, Proficredit — dokážou přivést člověka úplně na dno.

To je odpovědnost, která leží na bedrech státu. V době, kdy byl ministrem spravedlnosti Pavla Němec, v českých zemích vznikla anomálie, kdy se vyplatilo vymáhat korunovou pohledávku. Jenom za vypracování platebního rozkazu, což je práce na pár minut, dostal advokát zaplaceno 6500 korun, a celkově se věřitel mohl dostat k částce osmnácti tisíc. Dnes už v této situaci advokát dostane „pouhých“ 1089 korun. V Německu — pro srovnání — je to ve stejné situaci ekvivalent 675 korun. Bavíme se ještě o spravedlnosti?

Můžeme samozřejmě hovořit o nezbytném zlepšení finanční gramotnosti veřejnosti. Pokud to ale znamená, že by se měl člověk mazaně pohybovat mezi jednou nástrahou za druhou, bylo by to od státu strašlivě nefér. 

„Naprostá většina úvěrů vzniká na základě vědomého rozhodnutí věřitele. Subjekt poskytuje službu a hledá pro ni klienta. Pokud ho najde a půjčí mu peníze, je to jeho odpovědnost. Má přece spoustu možností, jak obsloužit jen toho, koho si dokáže uhlídat. Zatím se ale u nás z věřitelů úplně snímá odpovědnost. Nezdar se svádí na klienta,“ dokresluje Daniel Hůle.

To vše by snad mohlo — a mělo — s příchodem nového zákona změnit.