Do dospělosti s dluhem

Kamila a Kristýna se ocitly na prahu dospělosti s obrovskými dluhy, o které se nijak nezasloužily. Jen se prostě narodily do komplikovaných rodinných poměrů. Fatima Rahimi zjišťovala, jak je možné obdobným situacím předcházet.

Fati_1_

Fatima Rahimi

29.10.2015 08:00

Zlepšovat životní podmínky sociálně vyloučených

Exekuce

Série deseti textů, které vycházejí v těchto týdnech v Deníku Referendum, má společné téma. Dluhy, exekuce a právní prostředí, které zvýhodňuje věřitele, je však likvidační pro dlužníky. Texty upozorňují na nejpalčivější problémy související s dluhovou pastí a hledají východiska, jak současný stav změnit.

Související

Sedíme spolu s devatenáctiletou dívkou Kamilou a s Terezou Dvořákovou, pracovníci organizace Tady a Teď, zaměřené na práci s dětmi a mládeží z vyloučených lokalit, v kavárně nedaleko centra Plzně. „Můžu se zeptat, kolik celkově dlužíte?“ tážu se opatrně a chvíli čekám na odpověď. Kamila obrátí tvář ke zdi, pomalu se nadechne a s lesklýma očima se podívá zpět na mě: „Čtyři sta tisíc korun.“ Mlčím. Žádná rozumná slova útěchy mě nenapadají.

Kamila je menšího vzrůstu a má jasně modré oči. Dětství strávila v jedné malé domácnosti se svou matkou, sourozenci a s nevlastním otcem. Vyrůstala v chudinské čtvrti. Rodina neměla peníze, byla zadlužená a matka i otec brali drogy.

Tehdy Kamila pravidelně dojížděla autobusem do školy a často nedostávala od rodičů peníze na jízdenky. Několikrát ji chytil revizor a udělil jí pokutu, kterou rodiče nezaplatili. „Jednou nám přišlo oznámení, že dlužím asi dva tisíce korun, potom nic. Velmi často jsme se stěhovali,“ vzpomíná.

Po nějaké době rodiče Kamily přestali fungovat úplně a všechny děti skončily v pěstounské péči prarodičů. Kamila u nich žila od čtrnácti do osmnácti let. „Babička o mých dluzích nic netušila. Nechodily nám žádné upomínky. Ani já jsem neměla o ničem ponětí. Pravda vyplynula na povrch až později, když jsem s pomocí sociální pracovnice zajela na soud a požádala o kontrolu, zda nemám nějaké pohledávky,“ říká Kamila a upijí horkou kávu.

Je mi osmnáct a dlužím něco přes milion
Nezaplacená pokuta je jedna věc, jak se ale může vyšroubovat na čtyři sta tisíc? „Samotný dluh za jízdu na černo je jenom malá část, většinu tvoří náklady za předprodej pohledávky advokátním kancelářím, které ji zpracovávají,“ vysvětluje Tereza Dvořáková a dodává, že od prvního ledna letošního roku už ale dopravní podniky vymáhají dluhy samy.

„Máme i další případy klientů dlužících velké částky,“ pokračuje sociální pracovnice. „Za chvilku by měla přijít Kristýna.“

Kamila ani Kristýna za svou situaci nemohou, ale na fotografii nechtějí být poznat. Nepotřebují svoji situaci příliš rozmazávat a možná je za ni i trochu stydí. Foto Fatima Rahimi, DR

V kavárně zavoní čerstvě mletá káva, kterou si objednal někdo od vedlejšího stolu. Kamila vstane, upraví se a milým gestem se rozloučí. Asi deset minut na to se ve dveřích kavárny objeví malá a štíhlá dívka s dlouhými černými vlasy a velkýma modrýma očima.

Sedá si proti mně. „Jmenuji se Kristýna a je mi osmnáct let. Studuji střední školu hotelovou. V patnácti letech jsem začala pracovat v jedné agentuře, která mi chtěla poslat peníze na účet, kam jsem dostávala i peníze ze školní praxe. Jednou mi ale peníze z praxe nedošly. Myslela jsme si, že se opozdily. Nedošly ale ani peníze z té agentury, kde potvrdili, že je poslali a všechno proběhlo v pořádku,“ shrnuje začátek příběhu s nepříjemným rozuzlením.

„Šla jsem tedy do banky a tam mi řekli, že je na mě uvalena exekuce. Podle exekučního čísla jsem zjistila konkrétní kancelář a navštívila ji. Na místě jsem se dozvěděla, že dlužím částku zhruba dvacet dva tisíc za smlouvu s O2, kterou jsem sama neuzavírala,“ pokračuje Kristýna.

Když bylo Kristýně asi deset let, její otec si na její jméno pořídil smlouvu s telefonním operátorem. Uvedl do ní Kristýnino rodné číslo, jméno a sebe jako zákonného zástupce. Veškeré vzniklé dluhy tak jdou dnes na ni.

Kristýna se obrátila na organizaci Tady a Teď, aby s jejich pomocí prověřila, zda na ni náhodou někde nečekají nějaká další nepříjemná překvapení. „Podala jsem žádost u soudu a dozvěděla jsem se, že u O2 to nekončí a že mám ještě jeden mnohonásobně větší dluh. Vznikl, když mi bylo asi osm let a dojížděla jsem do školy. Rodiče mi občas nemohli dát na jízdenku. Párkrát mě chytil revizor… Mám taky pokutu od městské knihovny. Asi jsem zapomněla vrátit nějaký časopis. Už si přesně nevzpomínám.“

Ptám se Kristýny opatrně, kolik její dluhy dělají dohromady. „Milion a něco,“ odpovídá briskně. Wow – to je vše, na co se v daný moment zmůžu.

„Mám taky nedoplatky za nemocnici,“ dodává. V době, kdy byla Kristýna hospitalizovaná, se již za noc v nemocnici platilo devadesát korun. „Maminka na to neměla peníze, a protože jsem tam ležela já, požadují to po mně. Celkovou částku úplně přesně neznám. Musela bych obvolávat různé exekuční kanceláře.“

Jsou v tom nevinně
Z toho, co mi právě převyprávěla Kristýna, jsem byla úplně vedle. Myslela jsem, že částku, kterou dluží Kamila, už nikdo nepřekročí. Abych rozptýlila svůj šok, upíjím rychle z vystydlého černého čaje.

„Jak to budete řešit dál, to už víte?“ ptám se a pokládám na stůl hrníček tak nešikovně, že si poliji nohy. „Potřebuju dodělat školu. Pak si najdu práci, shrnu si veškeré dluhy do jednoho a provedu takzvané oddlužení neboli osobní bankrot. To znamená, že budu muset po dobu pěti let splácet minimálně třicet procent svého dluhu,“ vysvětluje mi klidně.

O svých dluzích se Kristýna dozvěděla úplnou náhodou. Nevěděla ani o tom, že na ni otec zřídil smlouvu s telefonním operátorem. Ve své obtížné situaci je naprosto nevině.

Kristýna bude svůj více než milionový dluh řešit osobním bankrotem. Navzdory své situaci neztrácí chuť bojovat. Foto Fatima Rahimi, DR

„Nechci si nechat zničit život kvůli dluhům. Znám lidi, kteří dluhy měli nebo stále mají, splácejí to třeba už deset let a splácejí to pomalu. Zhruba rok jsem ze své situace byla hrozně špatná, ale pak jsem si řekla, že mám svůj cíl a dluhy mi ho nesmí překazit. Budu to mít těžší, to nepopírám, ale dá se to zvládnout,“ říká rozhodně Kristýna a poposedne si na židli.

Tereza Dvořáková z Tady a teď, která našemu povídání celou dobu naslouchá, doplní, že případů dětí, které nebydlí přímo v Plzni, ale v okolí, a musí tudíž do základní školy dojíždět, není vůbec málo. „Slyšeli jsme i rady, že by děti chudých rodičů mohly chodit do školy pěšky. Ale to osmiletému děcku nevysvětlíte nebo to po něm ani nemůžete chtít. Jediná záchrana jsou teď ‚Tesco busy‘, které jezdí zadarmo a mají docela dlouhou trasu,“ vysvětluje.

Nedostatek prostředků na veřejnou dopravu podle Terezy Dvořákové často trápí matky samoživitelky. Děti samy se pak nezřídka bojí doma přiznat, že dostaly pokutu, a to i když třeba jen zapomněly kartičku. „Dluhy mohou naskakovat velmi rychle a do osmnácti je z toho nečekaně vysoká částka,“ upozorňuje Tereza, jejíž vyprávění přeruší číšnice, která přichází pro prázdné šálky a skleničky.

Všichni máme stejné možnosti? Iluze
Loučím se i s Kristýnou, která spěchá na autobus, a zůstávám v kavárně sama s Terezou Dvořákovou. Mám na ni spousty otázek.

„Je to začarovaný kruh. Kamila s přítelem již velmi dlouho hledají bydlení. I když splňují veškeré podmínky, které pronajímatel uvádí v inzerátu, její přítel pracuje a má připravenou kauci, bydlení stále nenašli. Kamila je totiž Romka. Dokud se domlouvají přes telefon – Kamila mluví bez přízvuku – je vše v pořádku. Jakmile ale dojdou na prohlídku, majitel předstírá, že tam není, zatahuje okna, neodpovídá,“ popisuje hořkou realitu.

Na mou otázku, zda by takovou situaci nevyřešil městský byt, Tereza vysvětluje, že to by samozřejmě šlo. Takové byty jsou určeny pro nízkopříjmové rodiny či mladé páry, podmínkou ovšem je, že nesmíte mít vůči městu žádný dluh. A dopravní podnik spadá pod město rovněž.

Bydlení je základní lidská potřeba, od níž se obvykle odvíjí průběh našich životů. Nejhorší, co se v důsledku špatně fungujícího systému může stát je, že mladý člověk skončí na ulici. Jaké je potom řešení?

„U holek – protože dluží tak velké částky – je jediným řešením oddlužení. Měli jsme klienta, který dlužil osmdesát tisíc. Měl pět nebo šest pohledávek u jednoho subjektu, což lze sloučit a celou částku tak zmenšit o poplatky, které platí za každou pohledávku zvlášť. Stačí podat žádost. Celkovou dlužnou částku tím lze zmenšit například o deset tisíc. Posléze je potřeba obvolat exekuční kanceláře a domluvit se na splátkovém kalendáři a řádně splácet.“

„Před dvěma roky jsme řešili případ studentky hotelové školy, která zjistila, že má dluh. Nebyl tak velký jako v případě Kamily a Kristýny. Sloučili jsme dohromady co šlo a ona to začala splácet z brigád, které měla, a už bude mít brzy splaceno,“ doplňuje Tereza.

Vysoké dluhy u čerstvě plnoletých osob vznikají nejčastěji u již zmíněných dopravních podniků nebo kvůli poplatkům za komunální odpad.

Zákon říká, že neplatí-li rodiče za své děti místní poplatek za komunální odpad, příslušný obecní úřad jej může, jakmile dítě dovrší osmnáctí let, vymáhat přímo od něj. Nic netušící člověk na prahu dospělosti tak přijde k desetitisícovému dluhu a často i exekuci. Pokud navíc úřad nevymáhá nedoplatek sám, ale prostřednictvím exekutora, celková částka může ještě výrazně narůst.

Tento problém se nejčastěji týká dětí v dětských domovech. To se má ale od příštího roku změnit. Poslanci totiž schválili novelu zákona, podle které nebudou muset děti v dětských domovech za komunální odpad platit. Na exekuce čerstvě zletilých také nedávno upozornila veřejná ochránkyně práv.

Na internetových stránkách organizace Tady a teď se píše, že je iluze myslet si, že máme v České republice všichni stejné možnosti. Řadě lidí brání v uplatnění různé překážky, které staví buď okolní svět, nebo si je lidé staví nevědomky i sami.

Je třeba si uvědomit, že ne všichni stojíme na stejné startovací čáře. Jestliže tedy máme přemýšlet o rovných příležitostech, měli bychom se aspoň pokusit tuto čáru posouvat dopředu a zjednodušit tak start i těm, kterým život nepřál.

Cestou zpátky do Prahy jsem přemýšlela, zda existuje možnost, jak tak příšerným situacím, kterými procházejí Kamila, Kristýna a další mladí lidé, kteří se bez svého přičinění narodili do složitých rodinných poměrů, předcházet. Jednoduchá věc: V Praze je hromadná doprava pro děti a mládež do patnácti let zdarma, musí vlastnit Opencard se speciální aplikací „Jízdné zdarma“ za sto dvacet korun, která dokazuje věk držitele karty.

Jestliže největší dluhy často vznikají právě u dopravních podniků, a to především v době, kdy má dítě povinnou školní docházku, proč by nemohlo být jízdné zdarma i jinde než v hlavním městě? Start do samostatného života by se tím těm nejvíc znevýhodněným podstatně usnadnil.


A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Lenka Vytlačilová - metrolog

Čečna pod Šumavou, jak když ji vyšije Pátek, 30.Října 2015, 19:06:56

Zkusit vybrat nějaké peníze přez BL?

Martin Čuma - Salt Lake City

Zodpovednost nezletilych Čtvrtek, 5.Listopadu 2015, 23:55:5

Musim se priznat ze se koukam jako z jara na to co je v Cesku ohledne dluhu mozne. Jak to tady tak diskutuji se znamymi tak ti take nevychazeji z udivu.

Napr. nezletili v USA nemohou uzavirat smlouvy tudiz nejsou ani zodpovedni za dluhy - za ty podle vseho zodpovidaji rodice (asi by pod to spadaly i ty medializovane pokuty za jizdu na cerno nebo nesplacene poplatky za odpady). Smlouva na telefon by na jmeno nezletileho tudiz taky nebyla mozna, pokud chci telefon pro sveho potomka, musim si ho pripojit ke svemu planu pod svym jmenem.

Rad bych vedel proc toto neni mozne v CR? A jestli pri tvorbe takovychto zakonu vubec nekdo posuzuje zkusenosti od jinud, napr. v USA uz od r. 1977 plati Fair Debt Collection Practices Act. Ale to je asi otazka na zakonodarce jejich standardni odpoved, aspon podle me zkusenosti, je ze zakon byl nedavno novelizovan takze nova uprava bude mozna az za urcitou dobu (do kdy na ni pokud mozno volic zapomene) ;-)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.