Sedíme spolu s devatenáctiletou dívkou Kamilou a s Terezou Dvořákovou, pracovníci organizace Tady a Teď, zaměřené na práci s dětmi a mládeží z vyloučených lokalit, v kavárně nedaleko centra Plzně. „Můžu se zeptat, kolik celkově dlužíte?“ tážu se opatrně a chvíli čekám na odpověď. Kamila obrátí tvář ke zdi, pomalu se nadechne a s lesklýma očima se podívá zpět na mě: „Čtyři sta tisíc korun.“ Mlčím. Žádná rozumná slova útěchy mě nenapadají.

Kamila je menšího vzrůstu a má jasně modré oči. Dětství strávila v jedné malé domácnosti se svou matkou, sourozenci a s nevlastním otcem. Vyrůstala v chudinské čtvrti. Rodina neměla peníze, byla zadlužená a matka i otec brali drogy.

Tehdy Kamila pravidelně dojížděla autobusem do školy a často nedostávala od rodičů peníze na jízdenky. Několikrát ji chytil revizor a udělil jí pokutu, kterou rodiče nezaplatili. „Jednou nám přišlo oznámení, že dlužím asi dva tisíce korun, potom nic. Velmi často jsme se stěhovali,“ vzpomíná.

Po nějaké době rodiče Kamily přestali fungovat úplně a všechny děti skončily v pěstounské péči prarodičů. Kamila u nich žila od čtrnácti do osmnácti let. „Babička o mých dluzích nic netušila. Nechodily nám žádné upomínky. Ani já jsem neměla o ničem ponětí. Pravda vyplynula na povrch až později, když jsem s pomocí sociální pracovnice zajela na soud a požádala o kontrolu, zda nemám nějaké pohledávky,“ říká Kamila a upijí horkou kávu.

Je mi osmnáct a dlužím něco přes milion

Nezaplacená pokuta je jedna věc, jak se ale může vyšroubovat na čtyři sta tisíc? „Samotný dluh za jízdu na černo je jenom malá část, většinu tvoří náklady za předprodej pohledávky advokátním kancelářím, které ji zpracovávají,“ vysvětluje Tereza Dvořáková a dodává, že od prvního ledna letošního roku už ale dopravní podniky vymáhají dluhy samy.

„Máme i další případy klientů dlužících velké částky,“ pokračuje sociální pracovnice. „Za chvilku by měla přijít Kristýna.“

↗

 ani Kristýna za svou situaci nemohou, ale na fotografii nechtějí být poznat. Nepotřebují svoji situaci příliš rozmazávat a možná je za ni i trochu stydí. Foto Fatima Rahimi, DR

V kavárně zavoní čerstvě mletá káva, kterou si objednal někdo od vedlejšího stolu. Kamila vstane, upraví se a milým gestem se rozloučí. Asi deset minut na to se ve dveřích kavárny objeví malá a štíhlá dívka s dlouhými černými vlasy a velkýma modrýma očima.

Sedá si proti mně. „Jmenuji se Kristýna a je mi osmnáct let. Studuji střední školu hotelovou. V patnácti letech jsem začala pracovat v jedné agentuře, která mi chtěla poslat peníze na účet, kam jsem dostávala i peníze ze školní praxe. Jednou mi ale peníze z praxe nedošly. Myslela jsme si, že se opozdily. Nedošly ale ani peníze z té agentury, kde potvrdili, že je poslali a všechno proběhlo v pořádku,“ shrnuje začátek příběhu s nepříjemným rozuzlením.

„Šla jsem tedy do banky a tam mi řekli, že je na mě uvalena exekuce. Podle exekučního čísla jsem zjistila konkrétní kancelář a navštívila ji. Na místě jsem se dozvěděla, že dlužím částku zhruba dvacet dva tisíc za smlouvu s O2, kterou jsem sama neuzavírala,“ pokračuje Kristýna.

Když bylo Kristýně asi deset let, její otec si na její jméno pořídil smlouvu s telefonním operátorem. Uvedl do ní Kristýnino rodné číslo, jméno a sebe jako zákonného zástupce. Veškeré vzniklé dluhy tak jdou dnes na ni.