„Potřebuju nutně pět tisíc,“ volá mi večer kamarádka. V jejím hlase zřetelně cítím strach. „Co se děje?“ ptám se s obavami. „Byl tu dneska exekutor a do zítřka musím sehnat pět tisíc, choval se hrozně, řval na mě, vyhrožoval mi, bojím se, musím si někde půjčit,“ přiznává chvějícím se hlasem, nemá daleko k pláči.

Není sama, kdo se ztrácí v dluzích, jeden dluh lepí druhým už řadu let. Všechno to začalo v době, kdy ji opustil partner. Alimenty platil málo, až je přestal platit úplně. Sama připouští, že udělala řadu chyb, tu nejhorší v tom, že využila možnost vzít si rychlou půjčku: když se pak opozdila se splátkami, dluh začal hrozivě narůstat.

Dluhy a exekuce trápí v současné době víc než devět set tisíc lidí v České republice. Důvodů zapříčiňujících, že se ocitli v situaci, kterou nedokážou řešit, je celá řada. Můžeme zkoumat jednotlivé případy z hlediska selhání jedince, ale vysoké číslo zadlužených dává tušit, že problémy jsou především systémové. Exekuce je až poslední článek v dlouhém řetězci příčin zadlužení.

Cest k nápravě je více, neboť první otázka zní: Proč dluhy vlastně vznikají? Problematice se v celé její šíři budeme v Deníku Referendum věnovat v následujících týdnech.

Posledním článkem řetězce, kterým jsou samotné exekuce, se aktuálně zabývá novela zákona občanského soudního řádu, která počítá se zavedením exekutorské teritoriality. Návrh vyšel od senátorů za ČSSD. Pozměňovací návrh původní krajskou územní příslušnost doplnil přiřazováním exekutorů podle předem daného pořadí.

V této podobě návrh podpořila vláda. V následujících týdnech by o něm měla rozhodovat Sněmovna. Zatím to ale vypadá tak, že návrh sněmovnou neprojde. Proti jsou i poslanci sociální demokracie. Co přesně exekutorská teritorialita je a proč by přijetí zákona mohlo změnit situaci zadlužených k lepšímu?

Současný stav nevyhovuje ani exekutorům

V současnosti v České republice působí 156 exekutorských úřadů. Z toho patnáct z nich zpracovává většinu pohledávek. Věřitelé se mohou obracet na jakéhokoli exekutora, byť třeba sídlí na opačném konci republiky než dlužník. Konkurenční boj mezi exekutory vede k tomu, že pohledávky získávají hlavně ty exekutorské úřady, které při vymáhání dluhů používají nevybíravé praktiky.

Většině exekutorů současný stav nevyhovuje, vznikla i Platforma za teritorialitu soudních exekutorů. V roce 2014 přijal sněm exekutorů návrh platformy většinou hlasů, proti bylo jen patnáct ze sto dvou přítomných. V návrhu požadují exekutoři urychlené zavedení územní příslušnosti s rovnoměrným přidělováním exekucí podle místa bydliště dlužníka.

Podle mluvčího Platformy za teritorialitu Petra Kučery je teritorialita nutná proto, aby se eliminovaly dluhové pasti, které vznikají nadužíváním exekucí. Pohledávky vznikají totiž nejen z toho, co si lidé půjčují, ale také vymáháním různých smluvních pokut a tvorbou dalších pohledávek.

K nadužívání vede také to, že exekutoři nabízejí své služby věřitelům zdarma. Nebankovní společnosti tak mají například větší ochotu půjčovat peníze, protože za vymáhací proces nic neplatí. Náklady nese dlužník.

Exekutoři zhusta dokonce platí za to, že si je věřitel vybere, což je podle Kučery vlastně úplatek. „Pokud si exekutoři ty náklady neúčtují, mohou zkrachovat, což se v několika případech stalo. Když se exekutor Juraj Polák z Českého Těšína ocitl v insolvenci, přihlásily se Dopravní podniky Ostrava s požadavkem na splátku za poskytnutí exekučních titulů. Vymáhali tak vlastně peníze za to, že mu dávali zakázky,“ vysvětluje Kučera. Kupování exekučních titulů je přímý důsledek toho, že je mezi exekutory konkurence, tedy že neplatí teritorialita.

Výhoda teritoriality spočívá i v tom, že exekutorům, kteří sídlí v blízkosti dlužníků, umožní využívat mírnější způsoby exekuce a sníží excesy. U dlužníka v bližší vzdálenosti od úřadu je jednodušší zjistit, zda se například v místě skutečně zdržuje. Exekutor musí znát svůj obvod a může mít jen tolik spisů, aby se jim mohl dostatečně věnovat.

Nyní to ale funguje tak, že velké exekutorské úřady mají klienty i na druhém konci republiky. Tím se samozřejmě zvyšují náklady na vymáhání i o cestovné, a vzhledem k velkému počtu exekucí, které řeší, se tyto úřady nemohou ve skutečnosti dlužníkům věnovat.

Jeden dlužník tak má často několik různých exekucí od různých exekutorských úřadů. Podle Kučery by výsledkem teritoriality bylo sloučení všech pohledávek vůči jednomu dlužníkovi, což by přispělo k řádově mírnějšímu zatěžování dlužníků.

Pokud by exekuce dlužníka řešil jeden exekutor, snížily by se náklady za vymáhání a dlužník by mohl mít realistický splátkový kalendář. Všechny své dluhy by měl pohromadě a šance, že by vůbec kdy mohl své závazky splatit, a tak se od dluhů osvobodit, by se zvýšila.

„Rázně odmítáme praktiky drancování povinných osob (dlužníků) způsoby vymykajícími se nejen pravidlům morálky, ale i zákona pro „zalíbení se“ některým oprávněným (věřitelům), tedy k příslibu dalších exekucí,“ píše se na stránkách Platformy za teritorialitu. Exekutoři argumentují také tím, že nyní jsou fakticky závislí na jedné straně — dodavateli exekucí.

Nemohou tak plnit požadavek nestrannosti, který jim ukládá zákon. Jedině výkon funkce spojený s daným územím, a nikoliv s jednou stranou sporu, zajišťuje podle nich nezávislost.

Má-li systém fungovat, je třeba zrušit mezi exekutory konkurenci

Systém, jak je nastavený nyní, zjevně nefunguje — vždyť jej kritizuje i většina exekutorů, kteří si stěžují na kupčení s pohledávkami a korupci i na to, že v důsledku je systém výhodný jen pro ty nejdravější a nejbezskrupulóznější. Jak je tedy možné, že tuto změnu, jež se jeví jako nevyhnutelná, poslanci odmítají?

Proti zavedení teritoriality vystupuje Česká asociace věřitelů, Asociace malých a středních podniků a živnostníků i advokátní komora. Kritici novely zákona argumentují, že sníží vymahatelnost dluhů. Ta ovšem klesá tak jako tak.

Současná praxe podle Daniela Hůleho z Člověka v tísni, který se problematice dluhů dlouhodobě věnuje, totiž nejenže hrubě zvýhodňuje exekutory, kteří se uchylují k drsnějším praktikám, ale v konečném důsledku právě snižuje i vymahatelnost dluhů. To jde podle Hůleho jednoznačně na vrub narůstající nasycenosti exekučního trhu.

„Výrazný nárůst mnohačetných exekucí má přirozeně dopad na vymahatelnost dluhu,“ vysvětluje. Spíš než o nezodpovědnosti dlužníků to ale podle něj svědčí o nezodpovědnosti věřitelů, kteří poskytují služby neuváženě. Současná právní úprava přitom nezodpovědnost podporuje.

Teritorialitu exekutorů již zavedly všechny evropské státy s výjimkou Slovenska, Albánie a Nizozemí, u nějž je to dáno jinými okolnostmi. Má ji i Turecko. Systém exekucí je v každé zemi trochu odlišný, ale teritorialita je v Evropě obecně považována za podmínku toho, aby systém mohl fungovat, aniž by ničil dlužníky, kteří své závazky v konečném důsledku stejně nesplácejí.

Pro zavedení místní příslušnosti soudních exekutorů jsou kromě většiny exekutorů i Notářská komora ČR, Soudcovská unie, občanská organizace Člověk v tísni, Sdružení podnikatelů a živnostníků ČR nebo ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier.

Nepravá teritorialita ničemu nepomůže

Jedno z východisek ze současného sporu o teritorialitu by mohla být takzvaná nepravá neboli falešná teritorialita. Spočívala by v tom, že dluhy u státních institucí by spadaly pod exekutory podle místa bydliště. Dluhy u soukromých subjektů by si exekutoři nadále rozdělovali svévolně, a získávali by je tak stále titíž exekutorští predátoři.

Situace by se tím ale ve skutečnosti příliš nezměnila. Největším problémem jsou totiž u nás soukromí poskytovatelé půjček, kteří svou činností mnohdy záměrně vyrábějí nesplatitelné dluhy a získávají tím věčné dlužníky. Přijetím zákona, který by zavedl nepravou teritorialitu, by se jen oddálilo skutečné řešení problému.

Silný tlak zájmových skupin, jako jsou Česká asociace věřitelů, Asociace malých a středních podniků a živnostníků i advokátní komora, působí i na poslance, kteří nejsou pevně rozhodnutí novelu podpořit. Ze současného stavu nicméně nejvíce profituje patnáct velkých exekutorských úřadů a věřitelé, kteří nemají žádné zábrany ve vymáhání dluhů. Na stávající stav naopak doplácejí nejen dlužníci, ale paradoxně i zbytek exekutorů a věřitelé, kteří nejsou ochotni překračovat jisté meze.

Pro konkrétní představu si vytvořme modelový příklad člověka, který se dostal na čas do finančních obtíží třeba proto, že ztratil zaměstnání. Nakupilo se mu několik dluhů za nájem, energie a další nutné výdaje.

Své dluhy se rozhodl řešit tím, že si půjčí peníze. Obrátil se na nebankovní společnost, která mu poskytla malou půjčku, jíž uhradil část dluhů.

Když se ale opozdil se splátkami, začal mu dluh u této společnosti rychle růst, protože systém sankcí je pro dlužníka často velice nevýhodný. Začal se proto soustředit na splacení tohoto dluhu, protože metody, které volí jimi zvolený exekutor, jsou drsnější než metody exekutorů, kteří vymáhají dluhy ostatní. Z příkladů z praxe je zřejmé, že člověk, který se utápí v dluzích a nedostane reálnou šanci své problémy řešit, nemůže nakonec zaplatit ani ty dluhy, které jsou legitimní.

Novela zákona rozhodně není všespásná. Problémů, kterými trpí česká společnost v souvislosti s dluhy i jejich vymáháním, je mnohem více. Začátkem všech problémů je totiž příčina některých dluhů. Zvolení poslanci však mají nyní možnost podpořit alespoň částečnou nápravu současných poměrů. Pokud tak neučiní, měli by svým voličům umět vysvětlit, proč raději naslouchají zájmovým skupinám zastupujícím ty nejbezohlednější predátory, namísto toho, aby se snažili zlepšit právní prostředí.

Teritorialita v podobě předloženého návrhu by mohla být prvním krokem k nápravě poměrů, jež jsou v konečném důsledku výhodné jen pro velmi malou část lidí. Všechny ostatní poškozuje. A těm, kteří se dostanou do dluhové pasti, ničí — často i doslova — životy.