V České republice vykvetl nový výnosný byznys: exekuce a obchodování s pohledávkami. Současný stav je nepřijatelný a nepřiměřeně tvrdě může zasáhnout v podstatě každého. Aby se zabránilo alespoň těm nejkřiklavějším případům nespravedlnosti, které současná úprava exekucí generuje, připravil jsem coby senátor pozměňovací návrh občanského soudního řádu.

Dva aspekty tohoto návrhu pokládám za klíčové. Především zavedení principu místní příslušnosti exekutorských úřadů (tzv. teritorialita). To znamená, že pohledávky dlužníků budou vymáhat výhradně exekutoři v okrese bydliště dlužníka. Dojde tak k odstranění současného stavu, kdy drtivou většinu exekucí provádí pět velkých exekučních fabrik, které jsou často na druhém konci republiky. Nezapomínejme, že exekutor má pouze vykonávat přenesenou pravomoc státu. Je jakousi prodlouženou rukou státní moci. Exekutoři nemají soutěžit o klienty, tedy věřitele. Je to podobné, jako kdyby soudy mezi sebou soutěžily o jednotlivé kauzy. V jejich případě přece také funguje zákonem zavedená místní příslušnost žalovaného.

Důležité je také uzákonění principu, že u bagatelních pohledávek se automaticky nepřiznává náhrada nákladů za právní služby (tzv. přísudek). Ta u mnoha případů navyšuje dluh o tisíce procent. Konkrétně, má-li dlužník dluh ve výši 1 020 korun nezaplatí jej a dluh je na něm následně vymáhán v exekuci, zaplatí ve finále 17 810 korun. Tento přísudek je právě důvodem pro nemravné obchodování s pohledávkami. V dnešní době je přitom devadesát procent soudních řízení a následně exekucí pouze „formulářových“. Vymahačské firmy nebo dopravní podniky ve velkém vymáhají jen podle kopíráku. Proto by se do exekuce nemělo právní zastoupení započítávat.

Od poslanců ČSSD mám příslib, že mnou navrženou novelu ve Sněmovně podpoří. Je mi však jasné, že existuje jak silná lobby ze strany velkých exekučních společností proti teritorialitě, tak neméně silná lobby advokátních kanceláří proti zavedení hranice bagatelity. Pro obě vlivné skupiny totiž představují exekuce skutečně jednoduchý byznys, především díky automatickému přiznání náhrad. Přehlédnout bychom ale neměli ani velmi silnou lobby ze strany některých politiků a partajních kmotrů, jejichž část je na tento tučný byznys také napojena. Zmiňme například exministra Ivana Langera (ODS), jehož obchodní partneři vesele vymáhají exekuce státní firmy ČEZ a tím profitují na aktuálně nastaveném systému exekucí.

Vládní koalice je v rozkolu, není schopna se dohodnout ani na navýšení DPH, ale obávám se, že v tomto případě bude tahat za jeden provaz.

Jako záminka pro odmítnutí mého návrhu má sloužit to, že prý tím vedu předvolební prezidentskou kampaň. Jenže stejné námitky se mnou vznáší i Člověk v tísni a další nevládní organizace, které nikam nekandidují. Srovnávací analýzy Člověka v tísni například konstatují, že v civilizované Evropě je na rozdíl od nás výše poplatků odvozována od výše samotné pohledávky tak, aby nárůst byl pouze v řádu desítek procent. Například u dluhu 1 020 korun by dlužník v Německu zaplatil místo našich 17 810 korun částku 3 306 korun. Byl by tak zachován princip adekvátnosti, který je klíčový pro každý spravedlivý právní řád. Podobně je v Evropě celkem běžné, že je stanovena hranice bagatelity, pod kterou se neplatí žádné náhrady za právní služby. Ta je navíc stanovena nesrovnatelně vyšší (např. ve Velké Británii v přepočtu 150 000 korun), než je mnou navrhovaná pětitisícová hranice.

Nestavím se do role obhájce dlužníků, jakkoliv se mnozí z nich ocitli v tíživé situaci vinou souběhu nepříznivých okolností. Nevidím však jediný důvod, proč na vymáhání dluhů stavět miliardový byznys s lidským neštěstím. Je nejvyšší čas tuto nemravnost zarazit.