Zabraňme kšeftování s lidským neštěstím
Jiří DienstbierSenátor Jiří Dienstbier představuje svůj pozměňovací návrh soudního řádu, kterým by se zavedl princip místní příslušnosti exekutorských úřadů a nepřiznání náhrady nákladů za právní služby u bagatelních pohledávek.
V České republice vykvetl nový výnosný byznys: exekuce a obchodování s pohledávkami. Současný stav je nepřijatelný a nepřiměřeně tvrdě může zasáhnout v podstatě každého. Aby se zabránilo alespoň těm nejkřiklavějším případům nespravedlnosti, které současná úprava exekucí generuje, připravil jsem coby senátor pozměňovací návrh občanského soudního řádu.
Dva aspekty tohoto návrhu pokládám za klíčové. Především zavedení principu místní příslušnosti exekutorských úřadů (tzv. teritorialita). To znamená, že pohledávky dlužníků budou vymáhat výhradně exekutoři v okrese bydliště dlužníka. Dojde tak k odstranění současného stavu, kdy drtivou většinu exekucí provádí pět velkých exekučních fabrik, které jsou často na druhém konci republiky. Nezapomínejme, že exekutor má pouze vykonávat přenesenou pravomoc státu. Je jakousi prodlouženou rukou státní moci. Exekutoři nemají soutěžit o klienty, tedy věřitele. Je to podobné, jako kdyby soudy mezi sebou soutěžily o jednotlivé kauzy. V jejich případě přece také funguje zákonem zavedená místní příslušnost žalovaného.
Jenže kyvadlo se nachýlilo extrémně na opačnou stranu. Nejen že poměrně drastické metody zajistily vymožení dluhu, ale je to spojeno se založení předpokladů dalších dluhů v budoucnosti, ztrátou proporcionality, pauperizací a tak podobně. Pravděpodobně je chybou, že se stát vzdal své výsostné suverenity (respektive předal výsek suverenity lidu, kterou má spravovat) do soukromých rukou.
Zajistil tak sice motor exekučního procesu, nikoliv už spravedlnost. Exekuční činnost postrádá obecné a tradiční znaky svobodných povolání, pro které je považováno v civilizovaných státech s vládou práva.
U skutečných „svobodných povolání“ se v demokratických státech považuje za normální, že stát svěří zlomek své suverenity profesním komorám, aby vykonaly akty veřejné správy, v případech, kdy je pravděpodobné, že to s ohledem na vysokou odbornost znalost věci to udělají lépe než stát (advokátní komora, lékařská komora). To platí zejména o zkouškách (advokátní zkoušky a odborné autorizace), a kárné trestání v případech spojených bytostně s odborností jako takovou.
Rozhodovat o právech a povinnostech jiných osob, než jsou osoby vlastní profese a než se týká výlučně profese samé, se příčí obecné ideji svobodných povolání. Z těchto důvodů se již vyskytly určité pochybnosti i prostředí profesních komor.
Je velmi pravděpodobné, že chyba je v systému, nikoliv v jednotlivostech, tedy že stát se vzdal této důležité pravomoci a nevykonává ji sám a přímo. Vydal ji všanc soukromým zájmům, vytvořil nežádoucí směs soukromého a veřejného zájmu, která pravda zajistila účinnost výkonu rozhodnutí (protože silně motivovanou ziskem soukromé osoby) ale to na úkor spravedlnosti, proporcionality a jistě také humanity. Podezření také zůstává, zda zůstala zachována zásada spravedlivého procesu v obecném východisku.
Proto je otázka dobrého uspořádání exekučního procesu - aby byl procesem spravedlivým- navýsost důležitá.