Přestože se minulý týden zákon o protikomunistickém odboji opět jednou vynořil, aby se nad ním okamžitě zase kalná voda sněmovní politiky zavřela, v žádném případě to není strašidlo komunismu, které momentálně obchází naše luhy, háje a domácnosti a které hrozí potopit všechno to, co u nás za posledních dvacet let podnikatelé vytvořili. O samotných komunistech je slyšet tak málo, že to skoro vypadá, jako kdyby usnuli zimním spánkem. Anebo klesli zmoženi globální krizí kapitalismu, na kterou tak dlouho čekali?

Diskuse probíhající na Britských listech i jinde v každém případě naznačuje, že největším českým strašidlem jsou navzdory veškeré štrosmajerovské atraktivitě děkujících a odcházejících doktorů pánové, kteří bez pozvání vcházejí do našich příbytků, lepí na naše věci samolepky s nápisem „Exekučně zabaveno“ a nic nedají na naše nářky, že je to všechno jenom nějaký nešťastný omyl.

Omyl to totiž není ani náhodou. Podle českých zákonů jsou totiž prosperující exekutoři — podobně jako jejich mírně podvyživení kolegové v bílém — tak trochu nadlidé. Pečují o zdraví naší reálně kapitalistické ekonomiky a léčí lidi z iluzí, že to za ně — podobně jako za bankéře — někdo nakonec zatáhne.

Stát jim dal do vínku faktickou jistotu desetinásobku, kvůli dlužné částce v řádu stokorun jsou běžně vymáhány desetitisíce. Stát také určil, že se v rámci osvědčené metody šokové terapie dlužníkům nemusí o dlužné částce říkat předem — to aby si nestihli svůj majetek včas ulít. Někteří o svém dluhu netuší, ale to je jejich individuální problém. Stát rovněž zbavil exekutory povinnosti zjišťovat původ zabavovaného majetku v místě, kde se člověk s exekucí na krku zdržuje. Stačí tedy v dobré víře ubytovat kamaráda v nouzi a neschovávat si účtenky. Poté, co byt lidem vybílí exekutor, si ho konečně můžou vybílit sami podruhé, tentokrát primalexem. Už jim nebudou překážet žádné krámy, které si tam v průběhu let nastěhovali, takže se jim tam vejde mnohem více zdravého kyslíku.

Pokud si snad některý z pacientů s dluhovými symptomy myslí, že složenky a výzvy k zaplacení je možné ignorovat a schovávat se za paragrafy, kterými se obvykle zdůvodňuje, proč policie musela pustit a odškodnit víceméně jasného gaunera, systém je vyléčí i z iluzí. Paragrafy ani společenská atmosféra nejsou na jejich straně, každý je individuálně odpovědný za dluhy, které nadělal, nebo které mu někdo nepozorovaně přišil. Dluhy se mají platit, a kdo dluhy neplatí, tomu přijde složenka a pak přijdou pánové se samolepkami.

To je individuální perspektiva. Z makroperspektivy si ovšem můžeme všimnout zajímavého jevu: při určitém nastavení ekonomického systému určitý počet lidí nevyhnutelně spadne pod jistou hranici příjmů, načež se nevyhnutelně zadluží. Pokud je ve státě desetiprocentní nezaměstnanost a volná místa nikde, těžko lze z tohoto hlediska pokládat osud oněch nešťastných deseti procent za jejich vlastní chybu.

Ministři financí si naštěstí mohou perspektivu, z jaké vykládají svět, zcela svobodně zvolit. A není zřejmě náhodou, že se právě v době globální ekonomické krize tolik mluví o individuální zodpovědnosti. Pokud má problém česká ekonomika, je to (teoreticky) problém Miroslava Kalouska. Pokud mají problém jenom některá nezodpovědná individua, Kalouskův problém to v žádném případě není. Šťastný to muž, řekla by asi zamyšleně paní kněžna.

Kalousek ale přesto jeden problém má: není zcela v souladu sám se sebou. Na jednu stranu mluví o tom, že stát je nezodpovědně zadlužený, na druhou stranu před volbami neposlal výhružnou složenku svým politickým předchůdcům a vrstevníkům, kteří republiku zadlužili svým nezodpovědným utrácením. Kalouskovy složenky přišly voličům. Ti, kteří už někdy měli na krku exekuci, se asi dost vyděsili, někteří ji možná radši horem pádem utíkali zaplatit.

Je sympatické, že se Kalousek neztotožňuje s ludvíkovským „stát jsem já“ a českým státem jsou podle jeho složenkové logiky všichni obyvatelé České republiky včetně kojenců a dětí. Bohužel jeho složenky zcela levičácky přidělily všem k zaplacení stejnou částku, přestože mohly být pěkně pravicově diferencované podle individuálních zásluh. Samotný Kalousek má zřejmě — například v souvislosti se zbrojními zakázkami na ministerstvu obrany nebo v souvislosti s katastrofálně přestřeleným rozpočtem na rok 2009 — za narůstající dluh poněkud větší zodpovědnost než kojenci a děti, kteří se na rozhodování o rozpočtu a zbrojních zakázkách podílet nemohou. A přestože je to tak nějak v souladu s českou exekutorskou praxí, vymáhat na nich statisíce by de facto zavánělo zneužíváním nezletilých k platbě dluhů, které nadělaly předchozí generace včetně té, do které spadá Kalousek.

Pokud politici často hovoří o odpovědnosti, nejlepší způsob, jak odpovědnost a podobné morální hodnoty ve společnosti prosadit, je jít sám příkladem. Pokud právě politici za minulé zadlužování státu zodpovídají a pokud se stále zdržují na území republiky, není problém domluvit se, vzít zámečníka, samolepky a vyrazit na návštěvu k bývalým i současným premiérům, ministrům a náměstkům.

Je pravděpodobné, že dražba majetku politiků by zase tolik nevynesla, a to ani tehdy, kdyby Kalousek poslal exekutory sám na sebe. Vlastně mu ale nic jiného nezbývá: kam bychom to dopracovali, kdyby se jako politici začali chovat také všichni ostatní?