Asi před měsícem se v tisku (já to znám z Práva) objevila taková dojemná příhoda: jedné pětaosmdesát let staré paní zemřela dcera, na jejíž pohřeb si půjčila u nejmenované úvěrové společnosti. Nedlouho poté zemřel i vnuk té staré paní a ona, protože musela vypravit další pohřeb, přerušila splácení té první půjčky. Úvěrová společnost ovšem nařídila exekuci a exekutor jí obstavil důchod. Vzhledem k tomu, že paní také přestala pobírat příspěvky na péči o svého nemocného vnuka, dostala se rázem pod životní minimum. Stařence trochu pomohla sociální pracovnice, dala případ k soudu, ale ten návrhu na zastavení exekuce nevyhověl. Stařenka s pomocí sociální pracovnice se odvolala, ale než krajský soud zasedne, musí věc běžet dál tak, jako doposud, tedy paní musí splácet exekuci na dluh, který ze zbylé částky asi šestnácti tisíc vzrostl těmito procesy na astronomickou částku převyšující sto tisíc.

Pak se lidé, pohnuti článkem, na tu paní složili a z exekuce ji vyplatili — to mi řekl známý, který mě na případ upozornil. A někdo z vysokých politiků to prý glosoval, že přece jenom ještě existuje mezi lidmi solidarita.

Šla jsem domů s nesympatickou myšlenkou, že by se mi nechtělo skládat se na stařenku. Ne proto, že nepotřebuje pomoc, ale proto, že spolu s ostatními solidárními lidmi zejména skládám peníze na všechny nespravedlivé a kriminální náklady exekutora i té nelítostné úvěrové společnosti. Vlastně i toho okresního soudu. A napadlo mě, že lichváři a exekutoři jsou bdělí a krutí zejména vůči důchodcům, protože co kdyby jim dlužník umřel. A v tomto případě navíc vidí, že není dědiců, od nichž by své pohledávky vymohli, když oba zemřeli, takže o to rychleji je třeba jednat. Osmdesát pět let je už přece věk, a navíc úmrtí dvou nejbližších členů rodiny je docela pádný otřes, který člověku může přivodit smrt. Jediné, čím je možno tu stařenku udržet naživu, je její pocit zodpovědnosti za nesplacený dluh — takže žádné úlevy a drtit, dokud něco teče.