Až dva roky vězení

Zdeněk Bárta

Ve všech pádech skloňovaný státní dluh není zdaleka takovým problémem jako individuální zadlužení jednotlivých občanů. V prvé řadě by měl stát najít mechanismy, jak zabránit sociálnímu propadu těchto lidí.

Před volbami se vede debata — oč vzrušenější, o to demagogičtější — o státním zadlužování jako o všeničící Hydře. Přitom mnohem větším a aktuálnějším problémem je zadlužení jednotlivců způsobené žalostným stavem právního vědomí a tolerancí ke zlu, které ovládají náš veřejný prostor, v tomto případě konkrétně ke zlu lichvy. A přitom lichva by dokonce i podle našich zákonů měla být trestná, až dva roky vězení za ni hrozí.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Říká to § 218 zákona č. 40/2009 Sb., tedy nového trestního zákoníku, který nahradil od 1. ledna 2010 dosavadní trestní zákon. První odstavec zní stejně jako v dosavadním trestním zákoně: „Kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti.“

Text vyjadřuje dobrý úmysl zákonodárce, který ostatně v evropském právu vládne už po staletí, totiž trestat člověka, který využije handicap druhého a obohatí se na jeho úkor. Je to dobré dědictví židokřesťanské kultury, která chce citlivě chránit oslabené jedince či celé skupiny. Naši předkové dobře věděli, že zneužití slabosti druhých je těžký zločin, který postihne nejen oklamaného, ale v posledku destabilizuje celou společnost.

Problém však je, že tento dobrý úmysl zákona je v naší současné společnosti zcela opomíjen, ochrana slabších se považuje za slabost, vyrovnávání šancí občanů je nazýváno pozitivní diskriminací, která je chápána jako něco zavrženíhodného, slabošského a neliberálního. Jestliže je někdo rozumově slabý, považuje se za normální, že je ožebračen poskytnutím půjčky, jejíž devastující dopady pro sebe nedokáže předem odhalit.

Spolu se zákazem lichvy býval zakázán ze stejných důvodů i hazard. Dnes vítězí falešná představa, že je každý svého (ne)štěstí strůjcem a platí například nemravný zákon 202/1990 Sb. o loteriích a jiných podobných hrách. Hazard je spolu s lichvářskými půjčkami beztrestně propagován v médiích, je absurdní, že zatímco třeba pár gramů společností netolerované lehké drogy v osobním vlastnictví stát kriminalizuje, tentýž stát toleruje zbídačení člověka lichvou či hazardem.

Začíná se otevírat závažný společenský problém, kdy například podle zprávy kanceláře ombudsmana má v současnosti více jak 80 tisíc seniorů na své penze exekuci, celkový počet exekucí přesáhl ve státě jeden milion a dramatickým tempem počet narůstá. Minulé generace nebyly zřejmě jen tak zbytečně ochranářské, jak mají mnozí zato, a stát nebyl zbytečně dirigistický, když se snažil lichvu, hazard a podobné sociální zločiny zakazovat, jiné pak alespoň kontrolovat a regulovat.

Stav a rozbujení lichvářství v České republice vede k úvahám nad tím, zda platíme daně a sociální pojištění proto, aby se mohly beztrestně obohacovat zločinné společnosti jako Provident, Home Credit, Euro Credit, Cetelem, Cofidis atp.? Ještě více ale stojí za zamyšlení nezodpovědné přidělování úvěrů i „seriózními“ bankami jako jsou třeba Česká spořitelna nebo GE Money Bank. Z oblasti sociální práce mohu doložit na řadě případů hyenismus lichvářství i těchto ústavů.

Právě příklady ze sociální oblasti jsou alarmující. Pokud by tolerance společnosti k negativním společenským jevům měla pokračovat tímto způsobem dál a pokud ochrana sociálně či zdravotně handicapovaných třeba vůči lichvě bude dál přehlížena, pak by zřejmě nezbylo než přehodnotit institut způsobilosti k právním úkonům. Pokud je někomu například přiznán invalidní důchod z toho titulu, že je osobou s mentálním postižením (tedy se sníženými rozumovými schopnostmi — viz paragraf trestního zákoníku o lichvě), muselo by zřejmě zároveň dojít k posouzení, zda je dotyčný schopen činit právní úkony, resp. v jakém rozsahu, tj. rozhodovat o svých finančních prostředcích.

Současná praxe v České republice je taková, že pokud je osobě přidělen invalidní důchod z výše uvedených důvodů, způsobilostí k právním úkonům se nikdo nezabývá. Touto otázkou se české soudnictví začne zabývat až tehdy, podá-li k tomu někdo podnět či návrh. A to se obvykle děje až ve chvíli, kdy je dotyčná osoba se zdravotním znevýhodněním „po uši“ zadlužena. Navíc z praxe je známo, že proces omezení ve způsobilosti k právním úkonům trvá od podání návrhu až po ustanovení opatrovníka minimálně rok! Do té doby naskakují dlužníkům i nadále penále a sankce, hrozí exekuce atp.

Navíc i poté, kdy jsou uznáni osobou, která je omezena od toho a toho data ve způsobilosti k právním úkonům do té a té výše, tak i nadále je po nich vymáhán dluh, který vznikl před dobou, než byli uznáni osobou omezenou ve způsobilosti k právním úkonům. A to i přesto, že v posudcích soudních znalců ve věci omezení ve způsobilosti k právním úkonům se objevují věty tohoto znění: „…dotyčný/á trpí duševní poruchou, která není jen přechodná, trpí vrozeným defektem intelektu, spodním pásmem lehké mentální retardace, tento stav je nepřechodný“.

Jeden příklad za mnohé: setkal jsem se v jednom chráněném bydlení se dvěma ženami, kterým byl přiznán i invalidní důchod kvůli mentálnímu postižení, u kterých bylo zjištěno, že jejich společný dluh přesahuje částku 300 tisíc korun — mj. proto, že jedné z nich poskytla GE Money Bank úvěr ve výši 200 tisíc korun (sic!!). Dluhy mají celkově asi u sedmi firem a společností. Ve středověku by dotyčného věřitele či zástupce takové úvěrové společnosti oběsili. Dnes bych alespoň navrhoval, aby takovéto půjčky byly okamžitě uznány jako neplatné od samého počátku, a tudíž nevymahatelné.

Možnost omezovat způsobilost k právním úkonům každému, kdo není schopen ubránit se lákadlu „výhodných“ lichvářských půjček, je samozřejmě absurdní. Nebude-li však naše společnost schopna používat po staletí vyzkoušených právních nástrojů na ochranu rozumově slabých, zdá se, jako by nic jiného nezbývalo. Hrozba zadlužení státu je proti stavu zadlužení jeho statisíců občanů marginální.

    Diskuse
    AB
    May 19, 2010 v 6.47
    Skvělý text pane Bárto! Tak tomu opravdu je. "Státní dluh" se ovšem lépe prodává! Hamižnost si tak může obléct kabát šetrnosti a uspořit zase na nejpotřebnějších.
    May 19, 2010 v 7.17
    Souhlasím s Vámi, pane Bárto. Společnost se vyvíjí, nejen u nás, nepěkným směrem. Skoro se zdá, jako by trpěla duševní poruchou. Kde jsou ty časy, kdy Bruno Kreisky prosazoval „deficit spending“ s odůvodněním: „pár miliard dluhu mi připravuje méně bezesných nocí než pár set tisíc nezaměstnaných“.