Zhoršující se sociální situace velké části populace způsobuje nárůst poptávky po snadno dostupných půjčkách. Lákavé nabídky úvěrových společností využívá mnoho lidí v touze po spotřebním zboží nebo jako východisko z nouze. Lze si půjčit finanční obnos nebo na splátky pořídit krásnou velkou placatou televizi, nový sporák, pračku... zkrátka věci zbytné i nezbytné. Možnost okamžitě vlastnit nové zboží je natolik svůdná, že kdekdo zapomene na opatrnost a vydá se cestou, která ve většině případů končí trvalým zadlužením. Také lepení starých dluhů novými je jen oddálením problému.

Při podepisování smlouvy se totiž zdá všechno velmi jednoduché. Podepíšu a budu mít novou pračku, podepíšu a budu mít hotovost na splacení jiných dluhů. A potom stačí, když budu pravidelně splácet...

Nebankovní společnosti ale při podpisu smlouvy zavazují své klienty k mnoha skutečnostem, které jsou obsažené ve smluvních podmínkách a jsou pro dlužníky nevýhodné. Text smluvních podmínek je u většiny těchto společností nesrozumitelný a bez právního vzdělání je velmi obtížné pochopit jeho smysl. Je také psán velmi malým písmem a obsahuje velké množství zkratek. Navíc si klienti často nemohou vzít smlouvy domů a prostudovat si je, podepisují je tedy ve spěchu. Zájemci o půjčku se tudíž rozhodují spíše na základě reklamy a informací, které jim poskytnou zaměstnanci úvěrových společností.

Poučení o podmínkách poskytnutí půjčky je však mnohdy zavádějící, například roční procentní sazba nákladů mnohdy nezahrnuje všechny poplatky, toto číslo pak nevypovídá o skutečné výši částky, kterou se dlužník zavazuje splatit. Paradoxně tak může být k dlužníkovi přátelštější nebankovní společnost, která má ve svých podmínkách vysoký úrok a nemá žádné skryté splátky.

Dalším úskalím pak jsou sankce za nesplácení dluhu. Pokud se klient opozdí byť jen s jednou splátkou, může se dlužná částka násobně navýšit. Systém je v některých případech nastaven tak, že vytváří trvalou závislost na věřiteli, neboť pouhý nárůst příslušenství z takových dluhů převyšuje obvyklý příjem.

V zájmu věřitelů v některých případech není, aby dlužníci své závazky splatili, ale aby se dostali do dluhové pasti, a stali se tak dlouhodobým zdrojem příjmů. V důsledku pak dlužníci mohou splácet celoživotně stále se navyšující dluhy. Podpisem smluvních podmínek se také často vzdávají možnosti se v dané věci obrátit na soud, čehož je dosaženo tzv. rozhodčí doložkou, na jejímž základě již ve smluvních podmínkách figuruje jméno osoby, která bude případné spory rozhodovat.

Rozhodčí řízení představuje takový způsob řešení sporu, kdy spor rozhodne jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud namísto obecného soudu. Po provedeném řízení vydává rozhodčí orgán závazné a vykonatelné rozhodnutí. Spor je tedy vyřešen s konečnou platností rozhodnutím rozhodců, které je pro strany závazné a zákonnými prostředky vynutitelné a má tytéž účinky jako pravomocný rozsudek soudu.

Situace zadlužení často končí tak, že je dlužníkům exekuován příjem a oni se ocitají bez prostředků na živobytí. Insolvenční zákon sice pamatuje i na osobní bankrot, ale v praxi je velmi těžké ho uplatnit. Soudy se navíc ve velké části případů přiklánějí k výkladu zákona, kdy dlužník, který nevlastní nemovitý majetek, nemůže osobní bankrot podstoupit.

Podle údajů České národní banky má problémy se splácením asi osm procent českých domácností. Zatímco u úvěrů na bydlení, hypoték a stavebního spoření jsou to méně než čtyři procenta problémových úvěrů, u těch spotřebitelských je to již třináct až čtrnáct procent. Vzhledem k hospodářské krizi a nárůstu nezaměstnanosti lze předpokládat, že do budoucna se situace bude spíše zhoršovat. V současné době v České republice výrazně ubylo pracovních míst, úřady práce registrují přes půl milionu nezaměstnaných. Odhady v příštím roce počítají až s jedenáctiprocentní nezaměstnaností.

Počet dlužníků, kteří se octnou v platební neschopnosti, tedy bude vzrůstat. O to důležitější je, aby lidé, kteří si chtějí půjčit, své rozhodnutí uvážili. Pokud si skutečně půjčit musejí, je potřeba pečlivě sledovat několik parametrů.

V prvé řadě je důležité, aby smlouva byla srozumitelná. Pokud je smlouva napsána malým, téměř nečitelným písmem, obsahuje velké množství zkratek, právnických termínů a je nepřehledná, obsahuje také s velkou pravděpodobností skrytá ustanovení, která se mohou ukázat velmi nevýhodná pro dlužníka.

Dalším faktorem, který je nutné brát v potaz, je přítomnost úroků z prodlení nad rámec zákonné úpravy. V občanském zákoníku jsou stanoveny úroky z prodlení, které jsou závazné, nejsou-li v konkrétní smlouvě upraveny jinak. V případě, že ve smlouvě je obsažena úprava úroků z prodlení, je dobré ji velmi pečlivě prozkoumat.

Přestože si dlužníci v okamžiku podepisování smlouvy většinou nepřipouštějí možnost, že by se byť jen opozdili se splátkou, je potřeba znát i možné důsledky krátkodobé platební neschopnosti. Některé společnosti totiž mají velmi přísný systém sankcí.

Jako příklad může sloužit dlužník, který si půjčil deset tisíc a dojde u něj k prodlení jedné splátky. Dluh se mu navýší o smluvní pokutu, která může činit dvě stě procent dlužné částky. Společnost poté podá návrh na exekuci jeho příjmů, čímž pro něho plynou další náklady pohybující se okolo deseti tisíc korun. Kromě půjčené částky klient najednou dluží dalších třicet tisíc, a pokud nemá prostředky, aby narostlý dluh splatil, je věřiteli od této chvíle vydán na milost a nemilost, podle současných českých zákonů ale na doživotí.

Ne všechny sociální dávky je možné exekuovat a výše sražených dávek se proto může pohybovat třeba kolem tisíce korun měsíčně. Paradoxně právě v malých srážkách tkví největší výhoda věřitelů, protože se dluh takto umořuje velice pomalu, pokud lze o snižování vůbec hovořit. Ve skutečnosti totiž často vinou úroků naopak roste.

Není výjimkou, že klient prostřednictvím exekuce splatí za rok dvanáct tisíc korun, leč jeho dluh vlivem smluvní pokuty, nákladů na exekuci a různých úroků vzroste za stejnou dobu na více než čtyřicet tisíc korun (viz graf)! Na konci roku tak klient dluží více než čtyřnásobek částky, kterou si původně půjčil. U dvacetiletého klienta, který bude dluh tímto způsobem splácet až do smrti (například čtyřicet let), se původní investice poskytovateli půjčky vrátí přibližně čtyřicetinásobně. Pokud se mu podaří získat stovku podobných klientů, může se jednat o roční zisk v řádu desítek milionů korun.

Co tedy dělat? Kromě vytváření tlaku ze strany občanských iniciativ a médií přímo na banky i nebankovní společnosti je potřeba vzdělávat širokou veřejnost v oblasti finanční gramotnosti. Současný stav je navíc nutné ošetřit legislativními změnami. A to v prvé řadě změnou zákona, kterým by se zakázalo uzavírání rozhodčích doložek v rámci spotřebitelských smluv, čímž by se naprostá většina vykonatelných rozhodnutí podrobila povinnému soudnímu testu, zda jsou v souladu se zákonem, který při rozhodčím řízení schází.

Dále musí být zákonem stanoveno, že veškeré platby, které jdou od dlužníka k věřiteli, musí být zahrnuty do výpočtu roční procentní sazby nákladů. Věřitelé by také měli mít povinnost dlužníky informovat o jejich závazcích, a pokud by tak neučinili do stanovené doby, například čtyř měsíců, závazek by zanikl. Zákonem by měla být také stanovena maximální výše, jaké může úročený úvěr včetně úroků z prodlení a smluvních pokut dosáhnout. Ta musí být stanovena jako násobek půjčené částky bez ohledu na délku splácení dluhu.

Další informace:

Poradna Člověka v tísni

Občanská poradna Plzeň

IQ Roma servis