Na podzim 2010 se Zemanův a Šloufův trucpodnik Strana přátel občanů — Zemanovci pokusila prorazit v komunálních volbách, dopadla ale žalostně, jako ve všech předchozích případech. Jiřího Paroubka v čele ČSSD vystřídal po sněmovních volbách statutární místopředseda Bohuslav Sobotka. Byl to správný krok. Na podzim 2010 dosáhla ČSSD svého nejlepšího výsledku v komunálních volbách za celé polistopadové období.

To ostře kontrastovalo s propadem zemanovců. Ve šloufovsko-zemanovském štábu proto dospěli k závěru, že v úsilí dostat Zemana na Hrad je třeba změnit taktiku. Jestliže nejde Zemana dostat na Hrad přes SPOZ, je třeba se o to pokusit znovu skrze ČSSD.

Problémem ale bylo, že v čele strany stál nyní člověk, který byl, podobně jako kdysi Špidla, autentickým sociálním demokratem. Bohuslav Sobotka byl svým politickým smýšlením Zemanovi ještě mnohem vzdálenější než Paroubek. Paroubkovo smýšlení bylo kontaminováno jeho národně-socialistickou minulostí. A podobně jako Zeman, byl politikem až příliš často ochotným podřizovat principy sociální demokracie svým osobním mocenským potřebám.

Sobotka byl naopak typem politika, jemuž byly sociálně-demokratické principy bytostně vlastní. Zdálo se tedy, že Sobotkova ČSSD bude pro Zemana větším oříškem než Paroubkova.

Dva druhy zemanovců

Chtěl-li se Zeman znovu pokoušet dostat k prezidentské kandidatuře prostřednictvím ČSSD, větší roli musel přisoudit zemanovcům uvnitř strany. Zde je tedy třeba si dva základní typy zemanovců popsat.

Za „zemanovce“ se sami označili příznivci Miloše Zemana sdružení ve Straně práv občanů — Zemanovci (SPOZ). Pojem „zemanovci“ tak není jen nějakou zjednodušující mediální nálepkou něčeho, co nemusí fakticky popisovat skutečnost.

Někteří zemanovci přitom dokonce popírají, že jimi jsou a jejich existenci označují za výmysl Zemanových politických nepřátel. To je však falešná maska. Zemanovci jsou velmi skuteční.

Obecně lze k zemanovcům řadit všechny, kteří aktivně uctívají odkaz Miloše Zemana ve způsobu vedení strany a v praktikování politiky. Krátce všechny, pro které Zeman zůstává politickým vzorem. K nejbigotnějším zemanovcům patří ti, kdo mají sklon přispívat k udržování zemanovského mýtu a kultu osobnosti.

Se zemanovci bychom ale neměli spojovat ty, kteří si k Zemanovi udržují určitý respekt jako k významné osobnosti listopadové revoluce, bývalému předsedovi ČSSD a premiérovi země. Tito lidé ovšem většinou nevidí Zemana výlučně v zářivých barvách a jako nekritizovatelnou politickou ikonu.

K zemanovcům řadíme ty, kteří se z nejrůznějších důvodů stali spolu-vykonavateli Zemanovi vůle, poté, kdy odešel z vedení ČSSD a začal různými cestami usilovat o návrat do politiky; včetně naplnění jeho primární ambice stát se prezidentem. A to bez ohledu na to, zda to dělali z vyššího ideového důvodu či z přízemního kariérismu.

Zemanovce můžeme rozdělit na externí a interní. Externí zemanovci jsou všichni ti, kteří se k Zemanovi připojili v rámci sdružení Přátel Miloše Zemana, anebo později vstoupili do SPOZ. Patřili k nim bývalí členové ČSSD a ministři Zemanovy vlády jako Miroslav Grégr, Jan Fencl, Eduard Zeman nebo Jaromír Schling.

Uvedení externí zemanovci nebyli schopní Zemanovy politické ambice v post-sociálnědemokratickém období jeho politické kariéry výrazněji naplňovat. Mnohem užitečnější byli podnikatelé, kteří podporovali Zemana finančně jako Miroslav Šlouf, Martin Nejedlý, Vratislav Mynář, František Čuba, Jan Veleba a další.

Mnohem důležitější pro uskutečňování Zemanových politických ambicí byli také někteří vlivní členové ČSSD, které bychom mohli nazvat interními zemanovci. Právě oni byli a podnes jsou ochotni prosazovat Zemanovy — a svoje — zájmy otevřeným či skrytým kladením překážek každému post-zemanovskému vedení sociální demokracie, které chce jít vlastní cestou a odpoutat se od řady stinných stránek Zemanova politického dědictví.

K nejznámějším interním zemanovcům patřili či ještě patří straničtí harcovníci z devadesátých let — Zdeněk Škromach, Jaroslav Foldyna, Ivan David, Jaroslav Bašta, Zdeněk Jičínský, Václav Běhounek, František Ringo Čech, Karel Šplíchal, Jaroslav Palas, Jiří Rusnok; z později příchozích Jeroným Tejc, Zdeněk Koudelka, Jiří Zimola, Marie Benešová a především Michal Hašek.

Zemanův Trojský kůň: Michal Hašek

Hašek se stal neformální hlavou interních zemanovců v letech 2010-2011. V této době se rozhodl podporovat Zemanovy politické ambice za příslib, že jej zemanovci podpoří do funkce předsedy ČSSD. Jeho příklon k Zemanovi rozhodně neměl nějaké hlubší ideové důvody, Zemanovy zájmy prosazoval čistě, ale o to ochotněji a důsledněji, z důvodů kariérních.

K zemanovcům je nutné poznamenat, že za svou snahu prosazovat Zemanovy zájmy nebyli v post-zemanovské sociální demokracii nějak politicky utiskováni. Většina zmiňovaných interních zemanovců si udržovala vysoká postavení v ČSSD, ať už jako ministři v sociálnědemokratických vládách za Špidlova, Grossova, Paroubkova či Sobotkova vedení, jako poslanci či senátoři anebo ve vysokých stranických funkcích.

Bylo to možné jen proto, že žádný z předsedů v post-zemanovském období nechtěl zemanovcům dodávat argumenty, že jsou ve straně politicky diskriminováni. Zemanovci jsou proto lidé dvou tváří: navenek k postzemanovskému vedení strany předstírají loajalitu, za jeho zády však využívají každé příležitosti k jeho oslabení.

Po roce 2010 se tedy Zeman snaží dostat do vedení ČSSD spolehlivého zemanovce. To ale znamenalo primárně se vypořádat s Bohuslavem Sobotkou. První příležitost se naskytla v roce 2011, kdy Sobotka kandidoval na předsedu strany.

Zemanovci proti němu nasadili Haška, kterého Zeman veřejně podpořil, zatímco Sobotku hanil. Hašek sice souboj se Sobotkou prohrál, ale stal se prvním místopředsedou. Zeman tak měl svého člověka na druhém nejvyšším stranickém postu.

Zemanovci pak pod vedením Haška začali systematicky autoritu nového předsedy strany podkopávat, a několikrát se jej dokonce pokusili různými intrikami z funkce předsedy odvolat. Jestliže čistě kariéristické motivace zemanovců jsou víceméně pochopitelné, méně pochopitelné jsou jejich motivace ideové. Protože Zemanovci nechtějí vypadat, že Zemana podporují čistě z kariéristických důvodů, maskují to důvody ideologickými.

Proto někteří vlivní zemanovci ve straně neustále vyvolávali spory ohledně její správné ideové orientace. Mezi jejími členy i na veřejnosti šířili názor, že postzemanovští předsedové stranu zavádějí k liberální pravici, nahrazují tradiční socioekonomická témata takzvanými kulturními tématy liberální levice (gender, LGBT, zelená politika, lidská práva a tak dále), za což strana údajně platí ztrátou „tradičních voličů“.

Cesta zemanovců ke konzervativní levici

Spory o správnou ideovou orientaci ČSSD zesílily s migrační krizí v roce 2015, kdy se na vrchol politických sporů dostávala témata „kulturní války“ dlouhodobě vedené konzervativci proti liberálům. Zeman a zemanovci se začali posouvat na krajně konzervativní pozice a žádali, aby se v tomto směru ideově posunula i ČSSD. To se nestalo, a není proto náhodou, že interní konzervativní zemanovci jako Jaroslav Foldyna či Ivan David později skončili v SPD.

Obvinění, že ČSSD nadřazuje takzvaná kulturní témata nad témata tradiční socio-ekonomická, a tímto zrazuje svoje voliče, bylo obzvláště odpudivé od těch, kteří se sami zpravidla neúčastnili tvorby stranických programů. Kdokoli by si ale dal práci a zkontroloval všechny stranické programy z období, kdy stál v čele strany Špidla, Gross, Paroubek nebo Sobotka, musel by uznat, že jde o čistou lež. Ke stejnému názoru může dojít každý, kdo by v tomto směru zpětně analyzoval praxi sociálnědemokratické politiky v České republice.

Interní zemanovci většinou tíhli ke konzervativním názorům a snažili se je podsouvat ČSSD. Ostatně nikdy se nesmířili s tím, že v kulturních tématech sociální demokracie zastávala spíše liberální pozice, jakkoli je vždy brala z hlediska jejich důležitosti jako témata druhého řádu.

Dnes se mnozí zemanovci otevřeně hlásí k ideologii takzvané konzervativní levice vystupující otevřeně proti sociálnědemokratické tradici s kořeny v liberálním osvícenství. Její mluvčí se rekrutují ze směsice „antisystémových“ antiliberálních intelektuálů s komunistickými sentimety, obdivu k Číně a Rusku, sympatiemi k nacionalisticko-komunitární pravici. Nedávno se část z nich sdružila v konzervativně nacionalistickém spolku Svatopluk pod vedením Petra Druláka.

Zemanovci také sabotovali každý pokus o organizační reformu strany, která by prohlubovala vnitrostranickou demokracii a zlepšovala pohyb informací mezi jednotlivými patry tvorby politických rozhodnutí, od řadových členů po nejužší stranické vedení. Vždy jim více vyhovovala hierarchická vertikální struktura strany, ve které má její centrální vedení nadměrné pravomoci v prosazování stranické politiky, kterou nižší orgány a řadoví členové pouze vykonávají.

Celkově shrnuto, smyslem taktiky interních Zemanovců bylo a je vyvolávat v ČSSD a kolem ní krizové situace, oslabovat její vnitřní soudržnost a akceschopnost, mást levicové voliče vyvoláváním pochybností o tom, zda ČSSD hájí jejich zájmy, pronikat do vysokých politických funkcí a manipulovat stranou podle zemanovského scénáře.

První přímá volba prezidenta v roce 2013

Exemplární rozkladnou roli zemanovci sehráli v první přímé prezidentské volbě v roce 2013. To byla velká šance pro Zemana, který mohl vyhlásit kandidaturu, aniž by měl podporu ČSSD jako vlivné strany. Zeman však ke svému zvolení potřeboval její voliče.

ČSSD ovšem nasadila svého kandidáta Jiřího Dienstbiera mladšího. Tradiční sociálnědemokratický elektorát tak měl na výběr ze dvou kandidátů, což komplikovalo před prvním kolem situaci oběma. Zeman byl v prvním kole velkým favoritem, ale ani Dienstbier nebyl bez šance. Šlo o to, komu dají v prvním kole přednost voliči ČSSD tvořící tehdy nejsilnější voličskou skupinu.

Už před prvním kolem se v ČSSD začaly veřejně ozývat hlasy některých autorit (explicitně Valtr Komárek, Marie Benešová, Jan Kohout, Martin Pecina, implicitně Hašek, Škromach), že Dienstbier je slabý kandidát; že lepším kandidátem je Zeman a že jej budou osobně volit. A šloufovsko-zemanovský volební štáb útočil na Dienstbiera otevřeně. Ve všech případech šlo o zjevné snahy ovlivnit rozštěpené sociálnědemokratické a levicové voliče ve prospěch Zemana.

Dienstbier se nakonec ukázal jako poměrně silný kandidát; v prvním kole skončil se šestnácti procenty těsně za favorizovaným Janem Fischerem a daleko před dalšími pěti kandidáty. V prvním kole zvítězil Zeman těsně před Karlem Schwarzenbergem. Přispěl k tomu nepochybně fakt, že ČSSD sama i pod vlivem zemanovců na veřejnosti nevyjadřovala Dienstbierovi jednoznačnou podporu — a fakticky přímo či nepřímo doporučovala volit Zemana.

Nelze s jistotou tvrdit, že Dienstbier by jako oficiální kandidát ČSSD do druhého kola bez tohoto podvratného jednání interních zemanovců prošel. Ale pokud by se mu to podařilo, s velkou pravděpodobností by vyhrál nad každým kandidátem, včetně Zemana a prezidentem by se stal on.

V té době Dienstbier patřil k nejpopulárnějším politikům a obecně nejpřijatelnějším kandidátům jak pro levicové, tak i pravostředové voliče. Na druhé straně bylo téměř jisté, že Zeman v druhém kole zvítězí, pokud proti němu stane Schwarzenberg.

Kompro zemanovců na zemanovce

Otázkou bylo, koho ve druhém kole podpoří sama ČSSD. Nebylo to zprvu jisté, řada významných sociálních demokratů si Zemana na Hradě nepřála; ať už proto, že jej z řady důvodů nepovažovala za důstojného prezidenta, ale také z obav, že bude s ještě větší chutí nevhodně zasahovat do politiky ČSSD. Tito členové ČSSD nechtěli, aby jejich strana vydávala jakékoli doporučení ohledně volby jednoho nebo druhého kandidáta a nechala to na osobním rozhodnutí voličů.

Poté, co Zeman prošel do druhého kola, zesílil v jeho SPOZ nechutný boj o to, která podnikatelská frakce se prosadí v jeho nejbližším personálním okolí a bude tak z jeho případného vítězství nejvíce profitovat. Šlo o tři frakce, z nich první vedl Šlouf, druhou tandem Mynář-Nejedlý a třetí Zdeněk Zbytek — bývalý důstojník československé armády v listopadových událostech roku 1989 do poslední chvíle věrný komunistickému režimu.

Součástí této přetahované kolem Zemana bylo, která z frakcí „zařídí“ v druhém kole Zemanovu podporu ze strany ČSSD. Zástupci frakce vedené Zbytkem se setkali s Dienstbierem a předali mu  písemný dokument, ve kterém se popisovaly skandální praktiky Šloufa, Mynáře a Nejedlého s cílem ovládnout SPOZ a mít Zemana zcela pod svou kontrolou.

Materiál zmiňoval finanční částku ve výši třiceti miliónu Kč od podnikatelské lobby kolem Topolánka a Dalíka na podporu volební kampaně SPOZ, jejíž úlohou bylo do voleb 2010 ČSSD oslabit natolik, aby nebyla po volbách schopná postavit vládu. Tu by tak mohla sestavit Topolánkova ODS s opozičně-smluvní podporou SPOZ za příslib, že podpoří Zemana v příští prezidentské volbě. Navíc dokument zmiňoval Haška, který měl v ČSSD po volbách 2010 hrát hlavní roli Zemanova „trojského koně“.

Účelem předání kompro-materiálu bylo motivovat vedení ČSSD k jednání se Zemanem, na kterém by se ČSSD zavázala k jeho podpoře ve druhém kole, pokud se Zeman zbaví „šloufovců“ a zaváže se jako prezident s ČSSD spolupracovat. Nebylo ale naopak ani vyloučeno, že „zbytkovci“, naštvaní na Zemana, že naslouchá „šloufovcům“, a nikoli jim, dokument Dientbierovi předali, aby jej podstoupil vedení ČSSD s cílem zabránit, aby strana Zemana podpořila ve druhém kole.

Dienstbier a Sobotka správně vyhodnotili rizika předaného kompro-materiálu, a proto jej ignorovali. Mohlo jít dost dobře o provokaci. Byli si dobře vědomi poškození obrazu strany, pokud by se veřejnost dozvěděla, že se nechala zatáhnout do frakčního boje u Zemanovců.

Osudová podpora Zemana v druhém kole prezidentské volby 2013

Zeman se nakonec podpory od ČSSD v druhém kole přece jen dočkal, a to chytřejší schůdnější cestou — přes interní zemanovce v čele s Haškem. První místopředseda byl se Zemanem v pravidelném kontaktu a Sobotku ujišťoval, že stane-li se Zeman prezidentem, dosáhne tím svého, ČSSD veřejně odpustí, že jej v roce 2003 v prezidentské volbě zradila a napříště se k ní bude chovat loajálně.

Výměnou prý za to ale Zeman požaduje od Sobotkova vedení alibistické doporučení voličům ČSSD, aby v druhém kole „zvážili“ volbu Zemana. To sice nebyla explicitní, ale dostačující implicitní výzva, koho mají volit.

Sobotka, který potřeboval mít stranu v klidu, aby ji připravil na blížící se sněmovní volby v roce 2014, na tento návrh přistoupil. A předsednictvo strany před druhou volbou příslušné doporučení přijalo.

ČSSD tak Zemanovi, který ji v předchozích deseti letech házel klacky pod nohy, zásadně dopomohla k vítězství v první přímé prezidentské volbě. Zemanovi se tím konečně splnil jeho životní sen — dobýt nejvyšší politickou metu a stát se prezidentem.

K okolnostem Zemanovy výhry nad Schwarzenbergem se ještě vrátíme v části, v níž se budeme soustředit na hlavní aspekty Zemanova prezidentského období. Nejprve ale budeme sledovat Zemana prezidenta primárně v jeho vztahu k ČSSD, v němž stále hraje roli Zorra mstitele.