Neztrapňujeme se nyní při přímé volbě prezidenta tak, jako se dříve ztrapňovali politici při jeho volbě nepřímé? Vezměme to chronologicky. Když byl prezident volen parlamentem, ztrapňovali se poslanci a senátoři v přímém televizním přenosu. I na obrazovce bylo cítit napětí v sále, mluvilo se o zradě, viděli jsme takřka špionážní záběry z tajné schůzky hradního kancléře Weigla a zemanovského lobbisty Šloufa dokreslující, jak se lovily hlasy, a několik senátorů dostalo poštou nábojnice, aby se při volbě udržela ta správná politická nálada.

Před přímou volbou prezidenta sice někteří opakovaně varovali, nejdéle to vydržely takzvané odborné kruhy a  Jaroslav Bican na stránkách Deníku Referendum píše o svých pochybách dodnes. Přímá volba ovšem nakonec byla uzákoněna a nyní, jak se říká, máme tu možnost. Když vidíme, co se děje, nabízí se otázka: Neztrapňují se pro změnu nyní občané?

Soudím, že nikoli, a řekl bych, že jako občané jsme si přímou volbu prezidenta užívali a užíváme, byť z toho, co se dělo a děje, někteří dostávají záchvaty trudnomyslnosti. Ztrapňování bylo ovšem dosti. Kupodivu to rovněž začalo matematikou a šlendriánem při sběru podpisů. To byl ale jenom takový rozjezd. Lobbisté se nepochybně činili, dokonce jejich schůzek muselo být mnohem více a nebyly to jenom hotelové restaurace, kde se sedávalo. Tentokráte bylo totiž třeba sehnat nejen hlasy, ale hlavně peníze na kampaň.

Žádné fotky, ani zápisy z těchto schůzek jsme sice neviděli, ale některé dohody musí být zvláště zdařilé, neboť třeba billboardy Miloše Zemana svým počtem výrazně zastínily všechny ostatní, ale stály o polovinu méně peněz než jiné kandidáty. Kdo umí, ten umí, těžko ale říci všechna čest. Dřívější diskuse v sekretariátech stran, jak toho prezidenta „upečeme“, vystřídaly volební kampaně. Nechyběly ani nábojnice na vyvolání té správné nálady — tolik bojovných hudebních koncertů a politických vyznání celebrit jsme dlouho nezažili. Suma sumárum, trapnosti k politice bytostně patří. Co ale stojí na druhé misce vah? Čím byly trapnosti vyvažovány?

Především nelze nevidět, že došlo k oživení občanské společnosti a  široké veřejnosti se zmocnil nebývalý politický zápal, a to v docela pluralitním vyznění, chcete-li na vysoké i nízké úrovni. Stačí si připomenout onu sestavu kandidátů na prezidenta, jež se sešla na pódiu při poslední televizní tzv. superdebatě. Vedle sebe tam stály pozoruhodné osobnosti, z nichž každá byla reprezentantem určité skupiny spoluobčanů, z nichž každá měla své vlastní míry blízkosti a vzdálenosti k druhým. Své blízké poznávaly podle podobného smýšlení a lidé blízkého zabarvení tak mohli s kandidáty spojovat své docela svébytné politické naděje, a přestože mezi nimi byly velké ideové vzdálenosti, nedá se říci, že bychom někoho z nich měli vyloučit a zavrhnout jako černou ovci rodiny.

Ukázalo se, že přímo zvolený prezident přibližuje politické naděje občanům a činí je viditelnými mnohem lépe, než mohou politické strany, nebo instituce, tedy parlament či vláda — byť stále platí, že i v parlamentu je pořád na co se dívat. V kampani každý z kandidátů něco občanského dokázal. Pozoruhodný byl Vladimír Franz, jelikož nás vyléčil z řady předsudků. Táňa Fišerová předvedla idealismus občanských iniciativ v nezkaleném podání a Jiří Dienstbier dal naději mladé levici, jež dosud byla trpěna někde v podpalubí české společnosti, kterou opanovala neoliberální pravice.

Neříkám, že se v občanské společnosti během prezidentské kampaně vyjevila nějaká idylická sféra politické svobody. Žádnou politickou idylu jsme neměli a ani ji nebylo lze očekávat. Zažili jsme několik marketingových kampaní a mediálních vln, které dotvářely a posouvaly naše smýšlení o jednotlivých kandidátech a každý občan v nich plaval, jak uměl, ale vždycky se někdo zmohl na odpor. Trojí fázi kampaně odpovídá trojí možnost občanské společnosti, jak myslet občansko-politicky a přebrat si po svém slovník a obrazy, které nám jednotlivé kampaně sugerovaly.

Takřka půl roku jsme byli „přesvědčováni“, že ve hře jsou jenom dva kandidáti Jan Fischer a Miloš Zeman, že všichni ostatní daleko zaostávají a vlastně ani nemají šanci. Agentura PPM Factum s výzkumy preferencí začala již v únoru minulého roku, dokonce dříve než vláda přijala prováděcí zákon k prezidentské volbě, tehdy nikdo ještě pořádně nevěděl, koho bude volit, ani podle jakých pravidel se bude volit, ale dokonce ani kdo vůbec bude kandidovat. Takto mediálně nastavený profil prezidentské soutěže se podařilo rozrušit až v samotném závěru kampaně. Vlastně až po novém roce se vzedmula zprvu na sociálních sítích a poté v médiích a v neposlední řadě na náměstích občanská protivlna, jež srazila na kolena Jana Fischera a vynesla Karla Schwarzenberga a také poněkud v jiných politických souřadnicích Jiřího Dienstbiera.

Hlavním aktivistou této mediální protivlny byla umělecká elita, která si docela umně pohrála s tradičními, poněkud tatíčkovsko-monarchistickými rysy českého prezidentství. Proti předchozím sterilním identifikacím tu s vlastí, tu s historickými událostmi, které opakovaly ono známé cimrmanovské: zde jsem byl s vámi, zde také a zde také, popřípadě proti identifikacím s abstraktními hesly o spravedlnosti atd. se  zvedla občanská protivlna, jež vykreslila v myšlenkách obraz hradního patriarchy a nesena byla slovníkem havlovské nepolitické politiky.

Karel Schwarzenberg byl představen jako dědic havlovských tradic, jako moudrý patriarcha, který jedině je hoden usednout na hradní stolec Masarykův a Havlův. Podivuhodným způsobem byl tak vyvázán z kontextů reálné politiky a reálných vládních a stranických vazeb. Neuvěřitelná kombinace takřka obrozenecké laskavé lidovosti Zdeňka Svěráka a pseudosubverzivního punk-rockerství Davida Černého dokázala natřít na růžovo tohoto českého aristokrata s uvolněnými starosvětskými sklony natolik, že množství lidí tento obraz přijalo za svůj a v tomto duchu rozumí české politice, přesněji řečeno českému prezidentství. A tak se my občané rozhodujeme mezi Karlem Schwarzenbergem a Milošem Zemanem.

Jakou protivlnu a slovník nabízí Miloš Zeman občanům na ochranu před tímto růžovým obrazem patriarchy a před nebezpečím, které může přinést? Kdo by čekal, že Zeman Schwarzenberga přiková k politice vlády a k jeho odpovědnosti za vládní reformy Nečasovy vlády, hluboce by se mýlil. Z nebezpečí české pravice pro občanskou společnost a z Kalouska na Hradě je podružný motiv, hlavním tématem se stali sudetští Němci, Benešovy dekrety, cizácká a zdegenerovaná aristokracie.To jsou obrazy, které Miloš Zeman maluje v myšlení občanů a slovník, kterým si chce vydláždit cestu na Hrad.

Okolnost, že by o výsledku prezidentských voleb v roce 2013 měl rozhodovat odsun Němců po válce, je svým způsobem perverzní, ale svědčí o tom, že démoni spojeni s Mnichovem, protektorátem a odsunem Němců nejsou mrtvi, ale dají se podle potřeby vyvolat jako pomocníci v současném politickém konfliktu. Zároveň platí, že při tomto vyvolávání duchů se Miloš Zeman nezříká ani motivů patriarchy na Hradě. Povzbuzen uvedenými démony české historie se tak z něj stává plebejský demagog, který to všem natře, nikoli na růžovo, to není Zemanova oblíbená barva, ale na tvrdo, což ovšem není barva, ale palice, která dopadne na hlavu každého idiota, který by se stavěl do cesty - a idiotem může být každý, kdo zrovna nesdílí takto po zemanovsku vyfutrované pojetí české historie a jeho specifický „smysl pro humor“.

Miloš Zeman ve své kampani vyvolává mediální protivlnu, která nás nezbavuje předsudků a  nevede k sebereflexi a k občanské svobodě, ale naopak ujíždí na temných démonech české historie, které českou společnost už dříve svedly na scestí, zničily demokracii a společnost zotročily. Pokud Václav Bělohradský soudí, že je radno dát přednost Miloši Zemanovi, jelikož reprezentuje české dějiny v jejich dobrých i zlých časech, tak se stává apologetem zmíněných démonů české historie. Jenomže nestačí říci, že takoví jsme prostě byli, neboť řada těchto démonů české demokracii a svobodě škodilo a škodí a tohoto soudu o démonech by se neměl kritický filozof vzdávat. Miloš Zeman je hrozbou občanské společnosti, nikoli protektorem její svobody.

Levice, která nadto ještě považuje soutěž politických stran za nezbytný rys demokratické moci, má ještě jeden, stranický důvod obávat se Zemanova prezidentství. Miloš Zeman na Hradě hrozí totiž anulovat pozitivní výsledky v kampani Jiřího Dienstbiera, kterých dosáhl ve svém úsilí dát politickou naději mladé levici a zbavit sociální demokracii známostí a praktik zavedených za opoziční smlouvy.

Miloš Zeman sice popírá jakoukoli svou pomstychtivost vůči sociální demokracii, ale stačilo se jej v jedné besedě v Radiožurnálu zeptat, který že je nejhorší premiér polistopadové historie, a Miloš Zeman místo, aby uvedl Petra Nečase, který je přece premiérem vlády „tupých škrtů“ a „asociálních reforem“, tak ukázal prstem na Stanislava Grosse, který byl strůjcem jeho prohry při prezidentské volbě v roce 2003.

Miloš Zeman tak před hodnocením hospodářských výsledků vlády dal přednost své uražené ješitnosti. Může někdo věřit tomu, že se tohoto svého psychologického sklonu vzdá, až bude prezidentem na Hradě? Zřejmě by nás čekalo pozemanovštění sociální demokracie a další kolo podivného podniku zvaného sjednocení levice. Jak by tento podnik asi vypadal, v zárodku vidíme v Senátu, kde se zemanovcům podařilo vytvořit klub, jeho vůdčími postavami jsou bývalí sociální demokraté Vladimír Dryml a Jaroslav Palas a cennou akvizicí je osvědčený bojovník proti nepřizpůsobivým občanům Jaroslav Doubrava.

V těchto politických souřadnicích, v nichž se odehrává volba mezi Milošem Zemanem a Karlem Schwarzenbergem, to občanská společnost zjevně nemá snadné, ale nemůže říkat, že se jí volba netýká, ani nevědět o hrozbách, jež pro její svobodu prezidentství jednoho či druhého znamená. Proto mě mrzí postoj reprezentanta občanských sdružení v prezidentské volbě Táni Fischerové, která odmítá volit menší zlo, a tak raději zůstane doma, jako by idealistická levice, k níž ji snad mohu počítat, mohla jít k volbám jenom za slunečného počasí, kdy alternativy, které se nabízejí, vyhovují jejím představám o občanské výchově. Absence tady znamená souhlas s vítězem, a mezi nimi je přeci jenom důležitý rozdíl, který se volky nevolky týká i této idealistické levice.