Martin C. Putna včera na stránkách Deníku Referendum vyzval zástupce, jak říká, „skutečné levice“, tzn. ty, co v prvním kole volili Jiřího Dienstbiera, aby v druhém kole prezidentských voleb dali svůj hlas Karlu Schwarzenbergovi. A svou výzvu podpírá čtyřmi body, jež nejspíš považuje za zásadní. Zásadní ony jsou, to ano. A to hned v několika rovinách.

Jednak ztělesňují ty nejpokleslejší fráze, jimiž se zaštiťují příznivci Karla Schwarzenberga. A polemizují s nejomletějšími floskulemi příznivců Miloše Zemana. Dále dokládají chronický politický analfabetismus pražského salonu a především nepřehlédnutelnou selektivnost ve vztahu k faktům, k níž u tohoto okruhu myslitelů dochází. Obzvláště, začnou-li mobilizovat proti „ztělesněnému zlu“.

Ve výsledku je tak argumentace Martina C. Putny jen důkazem toho, jak podobné osobnosti ze svých morálních výšin zástupce „skutečné levice“ podceňují, anebo v lepším případě vůbec nechápou.

Putna ve prospěch Karla Schwarzenberga včera načrtl čtyři body. Podržme se tedy této struktury.

1. Putna tvrdí, že předhazovat Karlu Schwarzenbergovi jeho šlechtictví zavání diskriminací menšin, jako jsou homosexuálové, židé nebo Romové. Úsměvné je už to, jak jeho argumentace připomíná „klausovsko-kalouskovské“ volání českých neoliberálů, aby v této údajně závistí prosáklé zemi nebyli bohatí trestáni za úspěch (rozuměj, aby neplatili vyšší daně než ostatní, případně je neplatili vůbec), tedy diskriminováni ve prospěch líné chudiny. Což je samo o sobě čiré zpřevracení původního smyslu boje s diskriminací. Podobně je tomu u Putnova volání po nediskriminování šlechtice, jehož majetek je, mírně řečeno, nemalý.

Ale k věci. Putnovi zjevně uniká symbolický rozměr problému, neboť prezidentská funkce ho určitě má. Kdyby K.S. nezastával významné vládní funkce v nejasociálnější vládě za posledních dvacet let, která zemi ořezáváním sociálních jistot, odíráním nejchudší části obyvatel a masivním návratem majetku katolické církvi systematicky vrací kamsi do 19. století a možná dál, jeho šlechtický původ by nejspíš vadil málokomu.

Za momentálních okolností se jeho instalace na Hrad může stát pouze symbolem definitivního stvrzení kurzu nastaveného současnou vládou. Kurzu směřujícího k rozvratu těžce vybojovaných vymožeností, jež ze společnosti činí společnost civilizovanou, humanistickou a také stabilní — společnost skutečně demokratickou. Ani nemluvě o sociologických studiích, které jako důsledek brutálního neoliberálního směřování současné společnosti označují její feudalizaci. Není tedy divu, že šlechtictví K.S. může být pro leckoho problém.

2. V dalším bodě Putna vyzývá, abychom si od K.S. odmysleli to, co si od něj odmyslet, jak vyplývá z výše řečeného, nedokážeme. Kandidát má být prý posuzován nikoli jako dnes již pětiletý člen vlády, ale jako člověk, jehož šlechtickým rodem se Putna několik let zabýval a který se celý život zastával lidských práv a kdysi pomáhal českému disentu. Jako člověk, který není v žádném směru xenofobní ani rasista a má dokonce smysl pro moderní umění.

Dodejme tedy, že Schwarzenbergův boj za lidská práva probíhá jen tam, kde je to v souladu se zahraniční politikou USA a jiných „spřátelených“ velmocí, a jeho destinace jsou monotónně minimální a selektivní jako politický intelekt zástupců pražského kulturního salonu: Kuba, Bělorusko, Rusko.

Existuje totiž mnohem více států, v nichž jsou Schwarzenbergovi lidská práva ukradená, než těch, v nichž se v jejich prospěch angažuje. Nemluvě ani o České republice, kde se na pošlapávání lidskosti nejchudších sám přímo podílí v rámci vlády, která je svou politikou připravuje o tak elementární práva, jako je právo na střechu nad hlavou či důstojný život, a novým zákonem je vydala zas o kousek víc všanc nájezdům zdivočelých českých exekutorů.

To je ovšem nejspíš pod Putnovy rozlišovací schopnosti. Schwarzenbergem a jeho vládou ožebračovaní chudáci o moderním umění jistě nevědí zhola nic. Zato ministryně kultury Hanáková vygenerovaná Schwarzenbergovou stranou určitě nastaví „řídící procesy“ tak, aby moderní umění jen kvetlo a Drábkovy (ejhle, další Schwarzenbergův ministr, dokonce podle knížecích slov mimořádně schopný) „nucené práce“ pro nezaměstnané a sKarta lid konečně přivedou k lásce k umělecké avantgardě.

3. Absurdita Putnovy argumentace ovšem dále graduje. Podle něj má být Schwarzenberg na Hradě zárukou, že cynické pojetí politiky pohrdající občanem, jehož hlavními reprezentanty jsou podle něj Klaus a Zeman, ztratí jednu z mocenských bašt. Opravdu nevím, co k tomuto závěru Putnu vede.

Místopředseda Schwarzenbergovy strany dává najevo své pohrdání občany, které sem tam spolu s přičinlivými médii nazývá lůzou, sem tam komunisty, tak okatě (občas nějakého zástupce „lůzy“ dokonce zfackuje na ulici), až se vkrádá otázka, zdali Putna žije také v České republice. Jde ale nejspíš i o to, koho Putna a pražský kulturní salon považuje za občany, protože to vypadá, že v první řadě nejspíš sami sebe. Připadají si pak také jako součást mocenské elity, anebo dokonce jako členové aristokracie, o jejíž odlesky v podobě Karla Schwarzenberga se tak lačně otírají v toužebném očekávání, že na nich ulpí natrvalo.

Jak by mohl Schwarzenberg z Hradu změnit cynický charakter české politiky, když pro tuto změnu jako vysoký vládní činitel s mnoha pravomocemi nic neudělal? Ba co víc, když se na vytváření cynické politiky přímo podílel a prohluboval ho, jako v případě kauzy Čunek?

Protestoval snad, když premiér s místopředsedou jeho vlastní strany zastrašovali vyšetřovatele vykonávající svou práci a byli odhodláni hnát k zodpovědnosti i s ním či s Kalouskem spřízněné vysoké činitele? Nikoli. Jen němě přihlížel.

Ani nemluvě o hvězdných chvílích jeho zahraniční politiky, v nichž Česká republika jako součást malé skupinky hlasuje v OSN doslova proti celému světu v takových kauzách, jako bylo úsilí o zákaz používání střel s ochuzeným uranem, z nichž každá je v podstatě špinavou radioaktivní bombou, nebo nedávno proti uznání Palestiny za nečlenský pozorovatelský stát, kdy se Česká republika připojila k trapné koalici Nauru, Marshallových ostrovů, Palau, Panamy, Mikronésie, Izraele, Kanady a USA.

A jak to koresponduje s Putnou opěvovaným Schwarzenbergovým bojem za dodržování lidských práv? Že by Palestinci na ně neměli žádný nárok? Anebo občané humanitárně bombardovaných enkláv? Anebo američtí vojáci, kteří pak, aniž by to tušili, musejí ve jménu svobody a demokracie dobývat území zamořená radioaktivitou z vlastních bomb?

4. Čtvrtým bodem pak Putnova argumentace dosahuje svého vrcholu. Konstatuje, že mezi Zemanem a Schwarzenbergem nejde o střet mezi levicí a pravicí. Varuje před Zemanovým populismem a pragmatičností a dovolává se idealismu „skutečné levice“ mající potenciál oslovovat mnohem širší společenství a míní jím nejspíš opět kulturní salon, který i v minulých volbách „volil Karla“ či v lepším případě zelené a teď je mu z toho tak ouzko, až mu ani ti levičáci, jež v hektické volební atmosféře přezval na „skutečné“, nepřijdou jako úplně popletení.

Na tomto posledním bodě je zvláštní, že už se ani slovem nezmiňuje o Karlu Schwarzenbergovi. Doplňme ho tedy. Obzvláště, je-li řeč o idealismu. Co ztělesňuje v této zemi Schwarzenberg, je po pěti letech jeho účinkování ve dvou pravicových vládách zřejmé a nejspíš mu to neodpáře ani Putnova ochota k přehlížení kaněk na jeho motýlku.

Ztělesňuje arogantní mocenský model, který se rozhodl své zflikované reformy, jež poznamenají tuto zemi na desítky let a zničí životy tisíců lidí, protlačit parlamentem za každou cenu a ve spojení s těmi nejobskurnějšími politickými subjekty, jako jsou Věci Veřejné, LIDEM nebo Dobešovo Hnutí pro sport. Skoro by se chtělo říci: Karlův morální kredit začal stoupat ke hvězdám s Pohankou, Melčákem a Čunkem a završil se s Dobešem.

Pokud Putna vyzývá „skutečnou levici“, aby se rozpomenula na svůj idealismus, je v těchto souvislostech záhodno zaťukat si na čelo a povzdechnout si: „No jo, zas další Karlův fanda se sklonem k vytěsňování.“

Ale je vlastně hezké, že Martin C. Putna vstoupil do této levičácké jámy lvové s kůží na trh. Přinejmenším proto, aby dokázal, jak moc je kulturní obec a její zástupci dezorientovaná a jak moc trpí bludnými představami o současnosti, o sobě samé a o levici obzvláště. Uvězněna ve vesmíru zmrtvělého havlovského moralistního diskursu, do něhož sociální otázky jen tak neproniknou, se neustále potácí v kategoriích dobra a zla. A pakliže se rozhodne, že něco nebo někdo ztělesňuje dobro, je tomu ochotna obětovat i svůj intelekt.

Jenže ona „skutečná levice“, volící v prvním kole Dienstbiera, v jejíchž rukou má spočívat výsledek kola druhého, nechce být odtržena od reality. A to ani ve chvíli, kdy Martin C. Putna cítí potřebu ji mobilizovat proti mytologizovanému „zlu“ v podobě Zemana. Tak zvaná „skutečná levice“ nechce být odtržena od lidí, kteří levici volí jako někoho, kdo reprezentuje jejich existenční zájmy, a jejichž existence je i vinou vlády, za kterou nese Karel Schwarzenberg plnou odpovědnost, stále těžší. A tím se bohužel od kulturního salonu zásadně liší.

Takže z nás, co jsme v prvním kole volili Dienstbiera, to tam ve druhém kole někdo hodí Karlovi, někdo volit nepůjde a někdo to hodí Zemanovi. A čím víc se bude objevovat podobných výzev urážejících intelekt, jako je ta Putnova, tím víc naroste odhodlání „skutečné levice“ volit ve druhém kole Zemana. Tedy jen tak dál.