Docela mne trápí, jak vášnivé sváry vnesla první přímá volba českého prezidenta do tábora sociálních demokratů a středo-levicových aktivistů. Vždyť idealističtí kandidáti, kteří nemají ve zvyku zaprodat se za mísu šošovice (nejen Táňa Fischerová a Jiří Dienstbier, ale třeba i Zuzana Roithová či Vladimír Franz) nasbírali okolo třiceti procent hlasů. To je v dnešní době ostrých loktů ohromné číslo.

Dál postoupili dva muži, kteří jsou, podobně jako jejich vyřazený kolega Jan Fischer, oblíbenci finančních skupin a kapitánů průmyslu. Za Karlem Schwarzenbergem není jen Zdeněk Bakala, ale i byznysmeni z oblasti IT, gumárenství, cestovního ruchu… Miloš Zeman za sebou nemá pouze přátele Miroslava Šloufa, ale i majitele ostravských oceláren, špičky potravinářství či agrárnictví. Z Hospodářské komory zaznívá tu chvála na jednoho, tu na druhého.

Ať už to 26. ledna dopadne jakkoliv, na Hradě usedne jejich prezident. A budou se tam střídat lobbisté usilující o maximální vliv doma i v cizině. Nedělejme si zbytečné iluze. V prezidentském křesle nebude sedět ani roztomilý dědula, ani asketický plebejec. To jsou jen naivní obrázky, které nám vnucují jejich volební štáby.

Co z toho bude mít občan? Když odmyslíme — ale nechci to nijak bagatelizovat — prosperující segmenty „prezidentské“ ekonomiky, tak nic moc. Pospávající šlechtic se moci ochotně vzdá a neúnavnému lídrovi mimoparlamentní strany budou chybět pro prosazení vzletných záměrů spojenci.

Kde jsou vlivní ekonomičtí hráči se svými zájmy a penězi, tam se dříve či později objeví celebrity, které do nás hučí, jak je ten který kandidát skvělý. Kampaň se mění v zábavnou show, kdy mladé pěvecké hvězdičky bez elementárních znalostí chodu státu okázale líbají kandidující obtloustlé pantáty, jen aby kompenzovaly jejich nulový sexappeal.

Jako všechno ostatní, také přímá volba prezidenta má svůj rub i líc. Nejsme sice svědky zamykání senátorů na toaletách, ani rozesílání nábojnic, zato jsme ale oběťmi hloupých kampaní, které z nás dělají tupá telata. Ostatně k telatům již byli různými autory přirovnáni jak sympatizanti Miloše Zemana, tak fanoušci Karla Schwarzenberga.

V prezidentském úřadě strpím kohokoli z nich. Po Václavu Klausovi je každá změna změnou k lepšímu. Skutečně můj prezident by ale nereprezentoval ani klientelistické praktiky sklonku devadesátých let, ani současnou vládu stíhanou jednou korupční aférou za druhou. Můj prezident by šel příkladem a mafiánské praktiky demaskoval. Stál by si za svým. Před volbou i po volbě. Podobně jako Jiří Dienstbier - v době výběru pražských konšelů i dnes. Jejich prezident bude hrát patologickou globální hru, v níž se nějaký ten tunelář, exekutor či proradný soudce schová. Pravidla této - nikdy nikým nezměněné - hry musí dobře znát jak bývalý premiér, tak současný vicepremiér.

Všem proto doporučuji chladnou hlavu. Můj klid mohou narušit jen nekulturní podpásovky — za svůj původ ani vzhled či zdravotní stav kandidáti nemohou, místo není ani pro hanění jejich manželek. To pak mám automatickou potřebu postavit se za toho slabšího, napadaného, diskriminovaného.

K chladnokrevné rozvaze si posbírejme argumenty ke každému z kandidátů — pro i proti. Posuďme, co od nich očekáváme a nakolik jsou s to naše očekávání splnit. Pak se kousněme do rtu a běžme k urnám. Času na rozmyšlenou máme dost. Nepromarněme jej hysterickými reakcemi na ty, co se s nastalou nelehkou situací vypořádávají jinak, hůř, po svém.