Musím přiznat, když už je po rozhodujícím prvním kole, že jsem se prezidentských voleb vlastně bála a s jejich přibližováním jsem ztrácela nervy do té míry, že jsem už ani nebyla schopná se dívat na poslední velkou předvolební prezidentskou debatu. Důvodem (mimo jiné) byli dva, respektive tři kandidáti, jejichž fyzická image je mi nesnesitelná.

Začnu od třetího. Vladimír Franz je podivuhodná, excentrická a narcistní bytost, která, pokud vím, v životě neučinila pro nikoho jiného než je on sám nic zvláštního. Velice mi vadilo, když jsem viděla, jak režisérům J. A. Pitínskému a Haně Burešové zkazil svou hudbou inscenace; ne snad, že by ta hudba byla sama o sobě špatná, ale Franz ji složil prostě podle svého a nebyl ochoten na ní s režisérem nic upravit. Tím zničil temporytmus činoherních inscenací, nesmyslně je natáhl a vlastně zkazil jejich režijní koncepci. Kterýžto nedostatek ovšem kritika vztáhla na režiséry jako na hlavní ručitele za celek představení: a takhle by to bylo s Franzem i v politice. Pro mě je  on podobný typ jako Knížák a dovedla jsem si představit, jak se bude chovat, pokud nedejbože usedne na Pražský hrad. A taky jsem si dovedla představit jeho kamarilu a nechtěla s tím být konfrontována dřív, než to bude nutné. Doufajíc, že to nutné nebude.