Musím přiznat, když už je po rozhodujícím prvním kole, že jsem se prezidentských voleb vlastně bála a s jejich přibližováním jsem ztrácela nervy do té míry, že jsem už ani nebyla schopná se dívat na poslední velkou předvolební prezidentskou debatu. Důvodem (mimo jiné) byli dva, respektive tři kandidáti, jejichž fyzická image je mi nesnesitelná.

Začnu od třetího. Vladimír Franz je podivuhodná, excentrická a narcistní bytost, která, pokud vím, v životě neučinila pro nikoho jiného než je on sám nic zvláštního. Velice mi vadilo, když jsem viděla, jak režisérům J. A. Pitínskému a Haně Burešové zkazil svou hudbou inscenace; ne snad, že by ta hudba byla sama o sobě špatná, ale Franz ji složil prostě podle svého a nebyl ochoten na ní s režisérem nic upravit. Tím zničil temporytmus činoherních inscenací, nesmyslně je natáhl a vlastně zkazil jejich režijní koncepci. Kterýžto nedostatek ovšem kritika vztáhla na režiséry jako na hlavní ručitele za celek představení: a takhle by to bylo s Franzem i v politice. Pro mě je  on podobný typ jako Knížák a dovedla jsem si představit, jak se bude chovat, pokud nedejbože usedne na Pražský hrad. A taky jsem si dovedla představit jeho kamarilu a nechtěla s tím být konfrontována dřív, než to bude nutné. Doufajíc, že to nutné nebude.

Janu Bobošíkovou jsem potkala v rozhlasovém vestibulu, nesla se v kožichu a kolem ní snaživě poskakoval redaktůrek nebo produkční, každopádně to byl poskok par excellence a zřejmě můj kolega (kterého neznám). Její havraní vlas, černé punčochy a ten kožich jsou tak výmluvný divadelní kostým, že bych vlastně měla mít radost, že divadelnost takhle funguje a že mám se svými studenty téma do semináře. Jenomže mě tahle buržoazní panička, která vypadá jako zlá královna z Disneyovy Sněhurky, odpuzuje. Potřebuje, aby naše země byla co nejmenší a nejtěsnější, aby v ní ona mohla být největší a nejkrásnější. Je to kandidátka pomsty za někdejší televizní krizi, negativistická zlá královna, ochotná spojit se s každým, kdo ji bude obdivovat. Ani v jejím případě si nepamatuji, že by kdy učinila něco prostě ušlechtilého, někoho se zastala. Ženy, které získala na svou stranu, patří k těm, které si to nějak potřebují s muži vyřídit, a to je špatný výchozí bod v každém ohledu.

Na tyhle dva se mi špatně dívá, ale nic horšího nepřinášejí, nebylo celkem proč se bát, že budou zvoleni. Miloš Zeman je pro mě ale překážka k nepřekonání a důvod, abych začala znovu a jinak uvažovat o podobě svého občanského života v nejbližších letech.

Mezi kandidáty pomsty je Miloš Zeman ten nejzlověstnější. Jeho odchod z politiky byl předčasný a vedla k němu jakási jeho vypočítavost, ješitnost, pýcha. Dnes, kdy se doba odchodu do důchodu prodlužuje často i nad síly zaměstnance, je neodpustitelné, že Miloš Zeman odešel do důchodu v necelých šedesáti letech — ačkoliv byl schopen si bohatě vydělat jakoukoli veřejnou činností ( včetně psaní čtenářsky populárních knížek), bez skrupulí pobíral každý měsíc penzi. Nebo ne? Jestli ale odešel jen „na volnou nohu“, proč tomu říkal důchod?

Je to samolibý a podle mého mínění i zakomplexovaný kandidát destrukce a nedohody, povýšený a sebestředný. A nemůžu mu prominout jeho chování k ženám, jeho přisprostlé bonmoty a zejména akci Olovo, kterou nastrojil na svoji ministryni Petru Buzkovou. Jeho nekvalifikované autoritativní soudy o Šumavě a o Palestincích jen dobarvují kýčovitý obraz milovníka přírody a vzdělance. A na tohle monstrum se bohužel pravděpodobně budeme pět let dívat, a ne-li, pak to nebude o mnoho lepší, protože Karel Schwarzenberg sice není kandidátem pomsty, aspoň to, ale jinak reprezentuje plácání do větru, nepevnost, a, ačkoliv si nemyslím, že kvůli němu se Česko stane znovu feudálním státem, i cosi divně mdle minulého, čemu se posmívali Karl Kraus i Jaroslav Hašek.

Ke sledování televizních debat jsem se nedonutila, po celou dobu jsem si ovšem četla předvolební prognózy a komentáře, přece jen se člověk potřebuje při rozhodování s někým poradit, i když to je jen komentátor důvěryhodného jména. A zjistila jsem, že si také protivím taktizování, to počítání hlasů už předem. S takovou by se kandidáti, kteří zvoleni nebudou (nakonec to může být jen jeden) nikdy nedozvěděli, kolik lidí věří jejich představě o státě a jejich schopnosti a vůli ji naplnit. Člověk může jako občan být politický, ale může prostě být autentický. Může uvažovat v souřadnicích možného, ale také může mít ideál. Obojího občanství je zapotřebí. A člověk jako já, který nepatří v této společnosti ani k privilegovaným ani k bohatým, ale ani k  zavrženým, vlastně v životě nic lepšího než ten ideál nemá. A pokud jde o mě, já ho nechci ztratit.

Na závěr svého depresivního povolebního sloupku musím přiznat, že se ve své zemi necítím dobře a čas od času uvažuji o tom, zkusit na stará kolena ještě něco úplně jiného. Vše, na čem mi v životě záleží, je v žebříčku obecně uznávaných hodnot pod čarou. Vzdělání, kultura, umění. Přirozená a normálně uznávaná rovnoprávnost všech lidí, úcta k přírodě a k rodině, vztah k dějinám, nenásilí a mír, pospolitost, kreativita, důvěra, respekt a otevřenost. A o čem se ve společnosti nejvíc mluví? O penězích a o konkurenci.

Život člověka naštěstí zase tak docela na politice závislý není. Moje generace, které normalizace vzala dvacet nejlepších let, má zkušenost s tím, jak vlastní život postavit mimo struktury. Po pravdě řečeno tenkrát, když jsme bydleli na samotě daleko od města, jsme se s přáteli stýkali mnohem víc než dnes a taky jsme jich měli víc. Tenkrát jsem znala lidi ze všech sociálních skupin, od lidí z lesa a z kravína až po filozofy a historiky, konformisty i alternativce. Rozhodnutí Štrougalovy vlády mi byla lhostejná, v podstatě se mě netýkala a když, tak se s tím stejně nedalo nic dělat. K volbám jsme nechodili, protože to nemělo smysl.

Noviny jsme nečetli, protože se v nich lhalo a byly duchamorné, stejně tak v televizních zprávách. Jen tu a tam mělo smysl jít do divadla nebo na výstavu nebo si přečíst nějakou knížku, nebylo toho mnoho, ale o to silnější dojmy v nás zůstávaly.

Já vím, že je to divné psaní v levicovém Deníku Referendum, ale člověk nemusí mít zase tolik společného s režimem. Dokonce doufám, že podaří-li se mi vymanit se ze sítě politických i pracovních struktur i vlastních aspirací, prolomit uvnitř sebe hranice provincialismu, které člověka poutají k malichernostem, žít víc v celku světa a lidského společenství, mohla by se vrátit i prostá každodenní radost, o niž mě prezidentská kampaň a její výsledek připravovaly už neúnosně.