Když k volbám nepřijde zhruba 40 procent lidí, lze to vysvětlit jejich celkovou apolitičností, nebo naopak silným znechucením z politiky, nebo prostě jakýmsi demokratickým deficitem v jejich myslích. Občas to může být naopak i výraz obecné spokojenosti s politickou situací, což se ovšem na českou společnost dá jen těžko aplikovat.

Když ale svoji neúčast ve volbách dopředu ohlašují některé osobnosti veřejného života, které jsou politicky jinak velmi aktivní, je to na pováženou. A přesně to se děje před druhým kolem prezidentské volby v České republice.

Některé známé osobnosti, ba někteří neúspěšní prezidentští kandidáti v prvním kole, oznamují, že si mezi Milošem Zemanem a Karlem Schwarzenbergem nemohou vybrat, a proto se druhého kola nezúčastní. To je na pováženou.

Dvoukolový většinový systém je totiž nastaven tak, že do druhého kola se často probojují kandidáti, které v prvním kole nevolila třeba více než polovina voličů. Těm samozřejmě nikdo nemůže upřít právo v druhém kole nevolit, ale měli by mít na mysli, že svoji „nevolbou“ nakonec pomohli zvolit toho, kdo zvítězí.

I kdyby jim kvůli zklamání z výsledků prvního kola, v němž neuspěl jejich kandidát, bylo tisíckrát jedno, kdo vyhraje v druhém kole, tedy, abychom byli konkrétní, zda se příštím českým prezidentem stane Miloš Zeman a Karel Schwarzeneberg, ukazují svým postojem buď neobyčejný relativismus (oba kandidáti jsou stejně špatní), nebo neobyčejný absolutismus (jen jeden kandidát byl vhodný, ten ale neuspěl v prvním kole).

Je lehké vyjmenovat všechny nedostatky Miloše Zemana a Karla Schwarzenberga.

O tom prvním lze říct, že je to populista, který se v minulosti dopustil jistých excesů proti řádnému fungování demokracie, když uzavřel mocenský kartel zvaný opoziční smlouva s Václavem Klausem. Je to člověk mstivý, který bude přímo i nepřímo likvidovat své politické protivníky ve své bývalé straně, sociální demokracii.

Je to politik zahleděný sám do sebe, pro něhož, stejně jako pro Václava Klause, bude prezidentství především zrcadlem vlastní velikosti. Je to člověk obklopený velmi nevábnou a neprůhlednou politickou družinou. Jako prezident bude, podobně jako Klaus, natahovat ústavu a zkoušet, kam až může zajít v aktivistickém přístupu vůči vládě.

Schwarzenberg je politik, který se sice vykresluje jako následovník Václava Havla, ale v ochotě dodržovat určité principy Havlovi nesahá ani po kotníky. Je to politik, který mnohokrát vyhrožoval odchodem z vlády kvůli určitým pro něj prý nepřijatelným skutečnostem (účast Jiřího Čunka ve vládě Mirka Topolánka nebo euroskepticismus Petra Nečase), ale nakonec na svoje deklarované principy zapomenul.

Pravdu má jeho protivník, když zdůrazňuje, že Schwarzenberg je politik spoluodpovědný za asociální politiku současné pravicové vlády i za politická „monstra“ typu Miroslav Kalousek. Zároveň mu lze vyčíst, že symbolizuje jisté aspekty české minulosti, které by společnost usilující o modernost měla nechat za sebou. V neposlední řadě nelze přejít mávnutím ruky ani skutečnost, že prezidentský kandidát Schwarzenberg je produktem jistého typu politického kýče, který si stvořila část „kulturní fronty“.

Ve výčtu záporů spojených s oběma kandidáty by se dalo pokračovat. Oba mají ovšem také pozitivní stránky.

Zeman, navzdory svému ohýbání demokratických pravidel s pomocí opoziční smlouvy, pomohl zemi ke splnění kritérií pro vstup do Evropské unie. Jeho vláda úspěšně zprivatizovala velké banky, které Václav Klaus potřeboval v rámci svého bankovního socialismu ponechat coby dojné krávy novodobých „podnikatelů“ pod kontrolou státu. Zeman také neváhal jít do střetu s Klausem kvůli znárodnění IPB. Obecně byla jeho ekonomická politika úspěšnější, než ta Klausova.

Schwarzenberg se zase dlouhodobě zasazuje o lidská práva, jakkoliv mu mohou oponenti vytknout, že je v tomto ohledu poněkud selektivní. Jeho postoje v zahraniční politice jsou dlouhodobě srozumitelné a nepopulistické. Lze mu vytýkat, že je bohatý, nebo dokonce, že zbohatl s pomocí pro někoho nespravedlivých restitucí, ale zároveň na něm přímo neulpívá podezření z korupce. On i Zeman jsou a byli dosti „shovívaví“ ke korupci ve svém okolí, ale Schwarzenberg možná přece jen o něco méně než Zeman. Schwarzenberg má, ať už právem či neprávem, též dobrou mezinárodní reputaci. Byl by prezidentem „zahraničním“, který by nechal navzdory svému mandátu z přímé volbě vládu a domácí politiku obecně na pokoji.

K jeho pozitivům lze paradoxně přičíst i skutečnost, že v situaci, kdy nemáme s prezidentstvím vzešlým z přímé volby, jakož i s volbou samotnou, ještě dost zkušeností, by byl vzhledem ke svému stáří i zdravotnímu stavu nejspíše prezidentem jen na jedno období.

Když sečteme pozitiva i negativa obou kandidátů, může se leckomu opravdu zdát, že není z čeho vybírat. Dokonce je možné souhlasit do jisté míry s Jakubem Patočkou, že jde o volbu mezi „dvěma druhy hanby“, z čehož se dá jen těžko vybírat.

Jenže i „hanba“ má svoje odstíny, a je důležité se zamyslet, která „hanba“ je nakonec o něco menším zlem. Navíc, přemýšlení v pojmech „hanby“ je tak trochu lamentování nad nedokonalostí národa a svým způsobem morální soud, jenže politika má také svojí taktickou stránku.

V prvním kole jsem volil Jiřího Dienstbiera. Karel Schwarzenberg byl v mém soukromém pořadí „volitelnosti“ až někde na čtvrtém či pátém místě. Miloš Zeman těsně za ním.

Přesto se nezdá být správné reagovat na postup těchto dvou kandidátů tak, že nebudu volit. Budu volit menší zlo, kterým je pro mě Schwarzenberg — už proto, že není pokračováním Klause jinými prostředky, a že proti němu Klaus i Zeman spustili hnusnou nacionalistickou palbu, která hraje na nejnižší pudy v českém národním povědomí. Řada lidí, kteří nevolili v prvním kole ani Zemana, ani Schwarzenberga, si naopak v druhém kole vyhodnotí svoje preference opačně, a budou volit Zemana.

Ať už se ale „nevoliči“ Zemana a Schwarzenberga v prvním kole rozhodnou v druhém kole volit pro toho či onoho ze dvou kandidátů, je jejich volba více respektu hodná, než rozhodnutí nevolit nikoho, což je nakonec, chtě nechtě, volba pro toho, koho nakonec za prezidenta vyberou ti ostatní.

Osobně bych v druhém kole volil dokonce i v případě, že by se do něj probojovali dva kandidáti, kteří u mě skončili na posledních dvou místech volitelnosti: Přemysl Sobotka a Jana Bobošíková. Byla by to volba mezi dvěma druhy „hanby“ podstatně intenzivnějšími, než je hanba Zemanova či Schwarzenbergova, ale volil bych Sobotku, protože v případě zvolení Bobošíkové za mé neúčasti v druhém kole bych se intenzivně hanbil sám před sebou.

Jiří Dienstbier nebo Vladimír Špidla přesně vystihli, o co v druhém kole jde. Jsou-li oba kandidáti špatní, ba pro někoho dokonce „hanební“, přece jen je tu ještě pořád něco jako taktická volba. Je možné aktivně volit pro někoho, pokud mi takříkajíc „sedí“, ale je také možné volit pro kandidáta, který mi nesedí, a volit tím proti kandidátovi, který mi nesedí ještě více. A o to v druhém kole půjde především.