Pro levici, zdá se, znamená druhé kolo prezidentské volby dokonalé schizma. Polarizace dvou skupin osciluje mezi tu vášnivou, tu váhavou obhajobou Zemana, jakožto údajně levicového kandidáta s poukazem na současné vládní angažmá Karla Schwarzenberga, a mezi tu vášnivou, tu váhavou obhajobou knížete jakožto menšího zla, s poukazem na některé jeho minulé dobromilné činy, s přimhouřením obou očí k současnosti a jistou pragmatickou nadějí, že jeho jho bude pro příští vládu lehké.

Nebo je přítomen jistý cynismus, který to „hodí Zemanovi“, aby se ti řadoví členové „kulturně-mediální fronty“ v tom guláši, který si natropili, pořádně uvařili, však si nic jiného nezaslouží. Ne že by to v jistém smyslu nebylo zábavné, nicméně na tyto druhy animozit, domnívám se, není čas. Ostatně, zas tak zábavné by to v dosti krátké době asi nebylo.

Štěpit je třeba nikoli jádro, ale ČSSD

Stále častěji se můžeme setkat i s poněkud sofistikovanější argumentací, že by volba Zemana mohla být akcelerátorem pozitivních změn v sociální demokracii nebo na levici obecně. Taková úvaha má zpravidla tu podobu, že zemanovské křídlo pragmatiků uvnitř ČSSD bude ruku v ruce se Zemanem na Hradě natolik nesnesitelné, že jediným řešením se stane vyložit nově karty na stůl, zpřehlednit situaci, ať je jasné a zřetelné, kdo na čí straně stojí. Takovým zpřehledněním bude samozřejmě jedině rozštěpení.

V současné konfiguraci sil uvnitř ČSSD, která se neshodne ani na tom, jakou barvu má lejno, se situace má tak, že pokud bude ČSSD vládnout, tak pouze proto, že to na ní doslova zbyde. Jak ale ukazuje Nečasova vláda, vyhrát volby nestačí, jelikož tato výhra se může zvrhnout velmi rychle v ještě větší, neřkuli fatální, porážku. I proto je taková úvaha samozřejmě na místě.

Pokud bude Zeman mstitel na Hradě, svým kordem přivede své úhlavní nepřátele citelně do úzkých — bude mít podporu komunistických voličů, a tedy KSČM, stejně jako sílící frakce pragmatiků uvnitř ČSSD, kteří se srocují za Haškem, flexibilním symbiontem nejhrubšího zrna. Ponechme teď raději stranou možnosti SPO-Z. No a — při vší úctě — Bohuslav Sobotka bude v této situaci předsedou vlády. Mračna se stahují.

Můžeme si o nich myslet cokoli, ale jsou to právě tito Zemanovi „úhlavní nepřátelé“, jejichž zásluhou je to, že sociální demokracie tu stále ještě něco smysluplného znamená.

Co tedy nastane? Reálně si Hašek s Mynářem a Filipem podají ruce a my se rázem ocitneme v pátém kruhu pekla, empyreum v nedohlednu. Co se mně osobně týče, když se budu hodně snažit, tak v té době už budu mít doktorát patrně hotový (motivace ke studiu jsou někdy pestré), takže si následně odskočím na poklidný produktivní věk třeba do Rakous. Nebo třeba do Holandska do kavárny. Každopádně mě tady ale už nikdo neudrží ani párem volů.

Devět úrovní politického pekla

Pokud je první kruh pekla v Dantově schématu Limbem, ve kterém jsou ctnostní nevědomci, pak se nám tu otevírá pozoruhodná paralela rané fáze polistopadové politiky plné těchto ctnostných milovníků občanské společnosti, která však žila jenom v jejich představách.

První kruh pekla je tak vyhrazen pro ty, jejichž úmysly byly veskrze dobré a jejich zlé činy nikoli záměrné, ale uvedené v chod jako vedlejší efekty. Je to vlastně takové politické předpeklí.

Druhým kruhem pekla pro Danta začínají záměrné činy, chtíč konkrétně.

Pro nás politický chtíč moci, který přemáhá rozum a neváhá způsobit katastrofu, kudy se podívá ve prospěch svých neukojených ambicí. Jedná se o eskapádu lidské malosti, kdy nízkost vítězí nad vším, co jí stojí v cestě. V nové konfiguraci dosud nepoznaného a nezmapovaného nezralý politický subjekt naprosto selhává a nadchází pád.

Rozpoutaný politický chtíč rozpoutává ekonomické obžerství, které je doménou třetího kruhu. Ctnostní v předpeklí umožnili rozpoutání politického chtíče, který uvedl v chod chtíč ekonomický, a zjišťují, že spolu dokážou žít v harmonii, dokonce symbióze, kdy jedni na druzích závisí.

Čtvrtý kruh pekla je kruhem institucionalizované chtivosti, která se stává takříkajíc systémovou a je přirozeným pokračováním předchozího. Je to naše současná situace, tak jak jí rozumíme.

Volná mytologická hříčka má ale svojí logiku. Pro Danta následuje pátý kruh, který je formován hněvem. Tekutým a zároveň paralyzovaným hněvem, který už nelze zachytit do parlamentních sítí stranického systému, ale který si vybírá partikulární cíle nebo žádá novou univerzalitu (zpravidla to prvé). Vědom si své vlastní bezmocnosti imploduje do sebe sama, strhávaje s sebou své okolí v hysterickém šílenství.

Následuje šestý kruh hereze, jakožto odklon od sdílené bazální víry, která se v našem kontextu nazývá demokratické vládnutí. Poté sedmý kruh násilí, osmý kruh podvodů plný samozvaných spasitelů a falešných proroků a nakonec zrádců všeho v devátém kruhu, vyznačujících se pýchou. A pak se to točí celé znovu od začátku.

Jak se kalkuluje kladivem

Po eschatologické odbočce se můžeme vrátit zpátky na zem. Pokud se tedy skutečně máme uchýlit k radikálnějším scénářům, pak ať se „idealistické křídlo ČSSD“ odtrhne už nyní, otevřeně podpoří Schwarzenberga a pošle Zemana i s Haškovskou frakcí společně s TOP 09 na smetiště dějin, které na ně už nedočkavě čeká s otevřenou náručí. ODS se tam patrně pošle sama.

Může se stát, že paralyzovaná česká pravice se zaniklým subjektem TOP 09 a nevolitelným subjektem ODS ztratí i své mladé voliče a nakonec i ten největší frikulín to hodí té „nové levici“, i kdyby jen proto, že mu nic jiného nezbude. Kartami ještě sice může zamíchat Klaus, který aktivně a konzistentně pracoval na tom, aby pravice byla v takovém stavu, v jakém je, a je myslitelné, že se hodlá ještě vrátit do hry, ať už v jakékoli podobě, nicméně jeho „návrat“ může být větším fiaskem, než se odvažuje představit si i ve svých nejhorších nočních můrách.

Ze spasitele, který si sám dláždil cestu (dokonce i Syn Boží na to potřeboval parťáka, ale Václav Klaus se domnívá, že si vystačí sám) se tak může stát všemi vysmívaný Klaun, ostudně z jeviště padající.

Kníže prezident bude mít vliv na sociální a fiskální politiku minimální, renomé České republiky v Evropě se začne léčit z největších šrámů. Česká národní banka si bude dál spokojeně pochrupovat a Ústavní soud i Nejvyšší soud se pravděpodobně taky nezboří. NKÚ to taky nějak přežije, veta budou střídmá a amnestie už nemyslitelná.

Pochopitelně, zdánlivě idylický scénář budoucí vlády ČSSD s podporou KSČM, který se stal místy tichou samozřejmostí, se poněkud nepřehledně zamotá — politická scéna bude patrně vypadat tak, že na pravici bude vybombardováno jak v Drážďanech, zatímco levice bude rozštěpená do čtyř subjektů — nové a staré sociální demokracie, KSČM (možná okleštěné od odtrhnuvších se reformistů kolem Jiřího Dolejše, kteří uvítají nový politický subjekt, ve kterém se jim bude lépe dýchat) a posilující SPO-Z.

Pokud bude prezidentem Schwarzenberg, nová frakce, která (by) mu svého času vyjádřila podporu, bude sice zatínat zuby, ale přiláká mnoho dosud váhajících středových voličů — v situaci destruované pravice skutečně k „nezaplacení“ — byť za cenu ztráty některých voličů „tesilového socialismu“. Ale co už.

Stejně tak i daleko snáze bude nová frakce získávat hlasy voličů mladých, těch vystudovaných potenciálních milionářů, kteří volili topku a nyní zjišťují, jak funguje trh práce a z jisté sentimentality vůči knížeti budou ochotni podpořit „tu novou levici“ a třeba jim i něco dojde. Stejně tak jako mladé ještě-stále-pravicové studenty, na které to prostě zbude.

A třeba jim taky něco dojde. I kdyby jen to, že zápisné není tak cool, jak se svého času mnozí z nich domnívali. Co zbude na haškovce, toť otázka, mohlo by se jim reálně stát, že by se sotva prodrápali do sněmovny.

Pokud se v takové situaci dostane na Hrad Zeman, bude na stole vyložen otevřený spor a nová strana může získat voliče z pestré palety těch, kteří oprávněně nemohou Zemana ani cítit, těch, kteří z jeho přítomnosti na Hradě budou upřímně zděšeni, a že jich nebude málo.

Klíčové je, že zatímco Schwarzenberg sotva dokáže resuscitovat pravici (spíše naopak), Zeman dokáže zničit levici a redefinovat ji na něco, co se nesluší říkat nahlas. Nová strana bude moci efektivněji čelit Zemanovu tlaku už proto, že ji ani zdaleka tolik nebudou užírat vnitřní spory.

Pokud by ale mělo dojít k rozštěpení ČSSD následkem vnějšího působení likérových par z Hradu až po volbách, pak se nová frakce bude pohybovat v nebezpečném terénu plném politických rizik. KSČM, haškovci a SPO-Z budou pod záštitou nové celebrity ve funkci nejvyššího ústavního činitele, v jehož diskursivní moci, nyní i z váhy funkce prezidenta bez adekvátního, silného opozičního hlasu (ano, i vůči prezidentovi je někdy nutno být v opozici), bude přinášet hlasy servilním haškovcům i hladovým SPO-Z, KSČM budou spokojeně čekat se svým jistým, možná trochu oslabí.

Kormidlovat v takovém prostředí bude krajně náročné, nemusí pak pomoci ani osoba Jiřího Dienstbiera, v situaci, kdy volební vášně už utichnou a média budou koncentrovat svou pozornost na nově vznikající Zemanovu kliku. Katastrofální by bylo, kdyby štěpení mělo nastat až během vládního angažmá, politická apokalypsa by tak byla definitivně dokonána. Domnívám se, že sociálním demokratům an sich se rýsují nepěkné časy, pokud budou mít v druhém kole ruce složené v klíně.

Šumavu vypálit, pokud možno Temelínem

Ondřej Liška svým nezaměnitelným stylem poznamenal: „Proti Zemanovi, pokračovateli Václava Klause, osobně podpořím Karla Schwarzenberga. Zelení jsou nadále v opozici k asociální, antiekologické a euroskeptické vládě, jíž je TOP 09 členem.“ Zelení se tak posunuli z devátého kruhu pekla, kam za zradu po zásluhách patří, do kruhu osmého, kde vévodí už pouze politický podvod. Tímhle tempem budou za dvě generace konečně volitelní.

Samozřejmě není možno si dělat iluze o ekologické politice ani jednoho z kandidátů. Jejich ekologické cítění je na tom podobně, jako jejich cítění sociální. Ovšem ze Zemana na Hradě a Haška v podhradí vstávají oprávněně vlasy hrůzou. Ze Schwarzenberga se jenom ježí chlupy na zádech.

Jaký je ale rozdíl mezi výše nastíněným postojem a Liškovým obscénním alibismem? Liškův výrok dokumentuje, že je nejenže politickým pragmatikem, ale už na to dokonce i zapomněl. Oportunismus se zkrátka a dobře vždy hrabe poslepu vpřed, nehledě nalevo napravo.

Výše rozvedená argumentace je ale konsekvencialistickým myšlením, které do jisté míry zatíná zuby, když mu na dveře svědomí buší některé hodnoty, které byly dočasně vytlačeny, ale to pouze proto, aby se jednou mohly vrátit na podstatně širší úrovni, než je individuální svědomí, protože především patří do sféry společnosti, ve které mají cirkulovat a fungovat, ba dokonce ji i konstituovat, než do soukromého světa cynických vykladačů a vykradačů morálky. A není nic horšího, než levice, které zbyla jenom morálka uprostřed paralyzované společnosti.

Definice levice a pravice podléhá do jisté míry lokálním a historickým podmínkám, a tak se vždy částečně jedná o konkrétně-historický konstrukt. Není tedy triviální říct, že Zeman zkrátka není levicovým kandidátem s poukazem například právě na jeho ekologické názory, když může být v odvetu zmíněn jeho keynesiánský „světonázor“ a tak dále donekonečna.

Jde o to říct, že Zeman nesmí být levicovým kandidátem — říct, že to, co představuje Zeman, nesmí být levice a zároveň nesmí být Zemanovi dovolen prezidentský pokus o historickou redefinici tohoto pojmu ve veřejném prostoru. Prezidentská funkce mu k tomu dává nástrojů skutečně nevídaně. Je to pestrá paleta formálních i neformálních, reálných i diskursivních zbraní, které, pakliže už existují, nechť raději spí v rukou knížete, než aby dštily oheň a síru v rukou šíleného krále.

Je tomu tedy vskutku tak, že v horizontu možného žádné dobro prostě není. Převraťme tedy Akvinského úvahu — v této volbě je dobro pouze nedostatkem zla. Lotosy asi musí vyrůst z bahna, jen pokud se v něm do té doby neudusí. Není bahno jako bahno.