Na rozdíl od výborného textu Saši Uhlové píšu proto, že otevřeně doufám, že přesvědčím co nejvíc lidí. Soudím, že ve druhém kole prezidentských voleb je třeba volit Karla Schwarzenberga.

Nebudu zde shledávat důvody, jak upokojit svědomí tím, že přece jen nějaké pozitivní kvality má, nebo že je měli aspoň jeho předkové, argumentů je momentálně v mediálním prostoru plno. Za rozhodující nyní považuji, že Miloš Zeman je kandidátem, který sice dovedně klame účelově používanou levicovou rétorikou, avšak jeho dosavadní veřejné výkony a výroky, osobní kvality i podporovatelé, spolupracovníci a spojenci vedou k důvodné obavě, že by z pozice prezidenta mohl fatálně poškodit samotný český demokratický systém.

To není nemístná démonizace. I když to tak zatím vypadá, volba prezidenta není televizní soutěží popularity a oblíbenosti. Možnosti českého prezidenta jsou potenciálně nemalé. I když se za dosavadních dvou Václavů jeho vliv většinou nerealizoval na viditelné scéně, neznamená to, že by byl nepodstatnou figurou.

Je možné, že Schwarzenberg bude loutkou v nějakých skrytých rukách, je ale také možné, že se stane neškodně dekorativním prezidentem. O Zemanovi ale víme jistě, že podporován neméně skrytými a zřejmě mocnějšími silami, bude usilovat o významné posílení politického vlivu prezidentského úřadu.

Není důvod si myslet, že by pak dělal cokoli jiného, než to, co dělá po celou dobu svého veřejného působení: aroganci, podíl na podvodech, mafiánských mocenských praktikách a politické korupci. A v neposlední řadě, i když jsme údajně zemí s vůbec nejvyšší spotřebou alkoholu, měl by být důvodem nekompromisního odmítnutí kandidáta jeho, zdvořile řečeno, sklon k alkoholismu.

Druhé kolo prezidentských voleb nás staví do zvláštní situace, protože tomuto reálně hrozícímu nebezpečí bychom se měli umět účinně bránit. Základní občanské právo volit lze v takové situaci realizovat i negativně. Tím ale nemyslím nevolit, nýbrž volit proti.

Neměli bychom se nechat zmást tím, že primitivní démonizace protivníka, zejména údajného „komunistického nebezpečí“, je u nás běžným nástrojem v parlamentních volbách a nejen v nich. Negativní volba, o níž mluvím, je typická pro dvoukolovou většinovou volbu a jejím modelem jsou prezidentské volby ve Francii v roce 2002 a na Slovensku o dva roky později, kdy se jedině tak podařilo nezvolit Le Pena a Mečiara. V našem případě to znamená dát hlas Karlu Schwarzenbergovi, ale nikoli pro něj, nýbrž proti Miloši Zemanovi.

Namítnete, že ve výsledku je to jedno. Trvám ale na tom, že symboly mohou mít větší váhu, než se zdá, a tedy že mají i praktický smysl. Budu-li hlasovat proti Zemanovi, nestávám se před volbami, během nich ani po nich přívržencem, natožpak „fanouškem“ Schwarzenberga. Nebude to pro mne familiérní kníže Karel.

Mimochodem, veřejné a uctivé oslovování jen křestním jménem a titulem patří do rámce feudálního šlechtictví. To, že u nás jsou zejména mladí ochotni je vnímat jako projev rovnostářského kamarádství, svědčí o velké míře zmatenosti. Pěkně to komentuje glosa Tomáše Baldýnského v LN 16. ledna 2013 o „snobování nahoru a snobování dolů“.

Nepřestane mi vadit jeho konzervativizmus a vstřícnost ke klerikalismu, ochota dát svou tvář neschopné a asociální Kalouskově straně i Nečasově vládě jen pro dosažení a udržení vysokého úřadu, stejně motivovaná slabost tváří v tvář korupci a absence vlastního názoru maskovaná roztomilými bonmoty. Znamená to, že bychom měli co nejzřetelněji a nejhlasitěji koncept negativní volby zveřejňovat.

Podařilo se Schwarzenbergovi a stratégům jeho kampaně odříznout kandidáta od jeho role místopředsedy TOP09 a ministra Nečasovy vlády? Můžeme to uchopit kreativně. Politický smysl bude mít negativní volba jedině tehdy, pokud se bude z našeho kouta dostatečně jasně ozývat, že hlas proti Zemanovi v žádném případě není nutně hlasem na podporu Kalouska, Bakaly, TOP09, nynější vlády jako celku a zvláště mimořádně špatných ministrů za tuto stranu, že to není hlas pro neoliberální takzvané reformy, církevní restituce ani pro feudální nostalgii, a že jsme nenaletěli účelovému vytahování památky Václava Havla.

Kdo nevolí vůbec, snižuje kvórum, tedy uvolňuje svým nevyužitým procentem v celkovém součtu hlasů prostor, z něhož bude profitovat vítěz. To zpochybňuje tvrzení o morální přednosti nevolby, ať už se realizuje vhozením prázdného lístku (tj. neplatného hlasu, volební počty neznají možnost zdržet se hlasování) nebo neúčastí.

Motivací těch, kdo mají pocit, že nemohou dát svůj hlas ani jednomu ze dvou špatných kandidátů, je potřeba zachovat si osobní čisté svědomí, bez ohledu na to, že ať chtějí nebo nechtějí, na celkovém výsledku se nepřímo stejně budou podílet. Na levici se tomu říkávalo buržoazní individualismus. Nechci se zde ale samozřejmě dovolávat jakési kolektivní moudrosti strany, ať už kterékoli, jíž bychom měli podřizovat své volební rozhodnutí.

Moc mne ani nezajímá, jaké má volba proti Zemanovi strategické souvislosti uvnitř ČSSD, jak zde hned po prvním kole voleb objasnil Patrik Eichler. Apeluji na obyčejnou politickou zodpovědnost občana v demokratickém státě.

Bylo by asi příliš idealistické myslet si, že pokud se Schwarzenberg i za pomoci hlasů proti Zemanovi stane prezidentem, bude k deklarovaným negativním voličům pociťovat nějaký politický závazek. Jako minimální vděk bych si přece jen přála, aby se David Černý nestal oficiálním hradním umělcem.