0/350 000 Kč Podpořte nás trvalým příkazem na cestě k finanční stabilitě ♥︎ Daruji
×

Profil čtenáře:
Lukáš Hofman

LH
Profese: student
Ono ve výsledku bylo úplně jedno, jestli by ta federace byla dvou, tří nebo dvanáctičlenná. V podmínkách aplikace zákona o federace (pravda, vznikal již před srpnem 68) bylo nakonec úplně buřt, jestli vůli ÚV KSČ, popř. ÚV KSSS prováděla vláda federální, vláda národní, Sbor poverenikov nebo krajský národní výbor.

Ano, Ústava vznikala narychlo, není dokonalá (tam je potřeba ale potřeba říct si, v čem, kde jsou chyby), v zásadě by se s ní dalo žít, pokud by ji nikdo neznásilňoval. Máte nicméně naprostou pravdu, že přímá volba prezidenta, tak jak byla přijata, je naprostá pitomina a jeho důsledky zažíváme třeba právě teď.

Pod pojmem "počet center" mám na mysli to samé, co pod počtem vyšších úz. samospr. celku, protože každý z nich musí být řízen z jednoho centra. Podotýkám, že pod pojmem zemské zřízení, které čas od času slyším, rozumím rozdělení ČR na 2 celky, tj. zemi českou a zemi moravskoslezskou, a podotýkám, že takováto struktura, byť z doby před r. 1918 tradiční, nemá moc smysl, protože z hlediska subsidiarity nemá žádnou přidanou hodnotu (zemský úřad v Brně ví o situaci na vesnicích na Osoblažsku prakticky to samé nic, co ví centrální vláda). Leda že bychom chtěli vytvořit pod těmito celky další subjekty (nějaké okresy) a až pak mít obce, ale to by už s největší pravděpodobností bylo zbytečně drahé a z hlediska kompetencí moc komplikované.

Podle mého historie nevhodnost malých krajů nemůže potvrzovat, protože malé kraje (župy) alespoň u nás nikdy neexistovaly. Z hlediska rakouské správy byly země vyhovující, protože jich byl rozumný počet z hlediska správy centrální vládou. V poměrech malé ČSR po r. 1918 (a kde máte samosprávu ještě jen ve 2 zemích, poněvadž SVK řídilo dlouho zvláštní ministerstvo a P. Rus gubernátor) však toto zřízení začalo být pociťováno jako nevhodné a těžkopádné, a proto byly pokusy je nahradit něčím menším.

Proč je unitární stát lepší? Správa federace je vždy dražší (komplikovanější struktura úřadů, zemské parlamenty, zvláštní zemské zákonodárství) a méně pohodlá, a tedy také dražší pro uživatele (např. za čs. federace upravovaly katastr republikové zákony). Za současné situace nevidím moc důvod, proč bych měl mít v ČR platit dva, čtyři nebo devět separátních parlamentů nebo proč bych měl mít dvě, čtyři nebo devět organizací katastru nemovitostí. Pokud má dojít k přechodu od unitárního státu k federaci, tak pro to musí být důležité důvody (např. národnostní nebo jiné politické - viz Německo po 2. sv. v.)

Rozdíl ČR oproti Rakousku je ten, že rakouské Länder, které tvoří Bundesrepublik Österreich, jsou historické celky, které tu jsou od středověku, a jejich obvyatelé se s nimi ztotožňují. U nás máme fakticky jen Čechy a Moravu (se vší úctou k českému Slezsku). Pokud, z důvodů výše uvedených, je nevhodné dvousubjektové zemské zřízení, tím spíše je nevhodná dvoučlenná federace (tam se stačí podívat na fungování svobodné ČSFR), zvláště nejsou-li pro to důležité důvody. A umělé vytváření více zemí-členů federace je ještě horší zločin než vytvoření umělých krajů.

Poznámka o příliš malých krajích je nicméně opodstatněná. Popravdě moc nevím, proč se nevyužily třeba staré kraje z dosud platného zákona o územním členění státu.
který by geograficky i demograficky rozdělil Československo na 3 podobně velké celky a zároveň bychom předešli kuriózní 2členné federaci a 3komorovému parlamentu, ale neměl šanci na prosazení ani na životaschopnost právě proto, protože ze slovenského pohledu bylo naprosto neakceptovatelné, aby byli na stejné úrovni nikoli jako Česko, nýbrž jako Čechy a Morava.

K Ústavě: každý zákon jako lidský výtvor je i Ústava nedokonalá. Dlužno dodat, že Ústava není nijak horší než ústavy jiné, spíš je horší její aplikace. Podle mého názoru ale unitární charakter státu (pokud tou celkovou koncepcí máte v souvislosti s propagací Moravy na mysli právě to) chybou ústavy rozhodně není, nýbrž naopak je to podle mého při tak homogenní populaci jako v ČR jediné rozumné uspořádání.

Panu Ševčíkovi: právě naopak. Asi se shodneme, že zemské zřízení pojmově vylučuje dnešní krajské zřízení. A dále pokud je cílem jakékoli samosprávy uplatnění 1) principu subsidiarity, tj. aby lokální problémy řešili pokud možno ti, co jsou problému nejblíže a znají jej i možnosti jeho řešení nejlíp, a 2) omezení koncentrace veškeré moci v centru, pak zemské zřízení podle mého nedává žádný smysl. Vytvoříme-li místo 14 center 2 megacentra, pak už není valného rozdílu mezi tím, pokud by se všechno řídilo centrálně. Navíc ďábel se skrývá v detailu: stejně jako můžete udělat 14 nezávislých a dobře financovaných krajů, můžete udělat i 2 na centru finančně i politicky zcela závislé země (což ostatně by bylo i snažší - propojenost zemského prezidenta s centrální politikou by byla mnohem silnější než u dnešních hejtmanů). Nevhodnost aplikace zemského zřízení ostatně potvrzuje i historie, viz župní zákon již z počátku 20. let, který se u nás nerealizoval jen z obavy o ovládnutí 3 žup Němci (viz organizační zákon z roku 1927). A zemské zřízení nakonec záhy odstranili i komunisté, byť z jiných důvodů.

Tím ale neříkám, že současné krajské zřízení nelze udělat lépe, to chraň bůh.
práce flexibilní být musí, ale proti tomu stojí zájmy zaměstnanců, kteří si je také prosazují, takže jde o to, najít nějakou shodu mezi protichůdnými zájmy.

Jinak nechci panu Petráskovi kazit revoluční nadšení, ale moc jsem si nevšiml, že by tento příspěvek měl nějakou přímou souvislost s diskutovaným tématem. Snad jen v tom, že někdy až přehnaná rigidnost (nejen ohledně prac. doby, ale i třeba ukončování poměru) a náročnost (administrativní, finanční aj.) standardního pracovního poměru je přinejmenším jedním z důvodů, proč zaměstnavatelé dávají přednost jiným formám spolupráce: DPČ, kratší poměry, dočasné přidělení anebo zaměstnance rovnou nazvou mandatářem, jeho práci předmětnými činnostmi, z dobré vůle mu povolí "placené přerušování poskytování činností", čímž zaměstnanec přijde o veškerou ochranu (včetně třeba prac. úrazů, zákazu započtení na mzdu, plnění od Úřadu práce v případě úpadku zaměstnavatele apod.).

PH: No u nás se pracuje většinou 8 hodin proto, že 40/5=8. Nejsem moc filosof, sociolog, právní teoretik nebo sociální inženýr, ale z hlediska mé obecné představy spravedlnosti mi nijak nevadí, když někdo pobírá peníze za dobu, kterou strávil prací, a ne za dobu, kterou nepracuje - jakkoli lze namítnout, že touhle logikou lze zrušit placenou dovolenou (i když tam to vlastně také není pravda, protože dovolená musí být nutně zohledněná v celkové mzdě). Navíc i kdyby se uzákonila placená půlhodina na oběd, polepšení zaměstnanců by bylo stejně zcela iluzorní: prostě by dostali o půlhodinu méně peněz.
A komentář o pauzách na toaletu si snad ani žádný komentář nezasluhuje.
ale popravdě řečeno si myslím, že daná ustanovení mají reálný význam právě v těch továrních provozech. Ono ostatně pracovní právo ukládá zaměstnavateli tolik omezení a zaměstnavatel je tak sešněrovaný, že faktické dodržování zákoníku práce stejně funguje jen ve velkých provozech, 1) kde do toho zaměstnavateli mluví odbory, a 2) na něž se zaměřuje inspekce práce: tedy velké fabriky, automobilky a nebo třeba hypermarkety. A právě tam jde spíše o tom, být v práci a montovat to auto / markovat zeleninu, než odevzdat kvalitní projekt.

Na druhé straně tam, kde jde o to, udělat (kvalifikovanou) práci, než sedět v kanclu, tam se na zákoník práce zpravidla nehledí a vypadá spíše jako úsměvná pohádka. Zkuste si ve velkých advokátních kancelářích nebo třeba v PWC nebo E&Y nebo podobných provozech nadnést téma dodržování pracovní doby. Společně se dobře zasmějete.

Neříkám, že prima facie musí být polský návrh dobrý, ať je jakýkoli, ale soudím, že konto pracovní doby může mít i sociální rozměr: zaměstnavatel, který po půl roku nemá pro zaměstnance zakázky a druhého půl roku má práce dost, raději některé zaměstnance propustí a zbylým nařídí přesčasy nebo si najme jiného přes agenturu práce, protože ho to vyjde levněji. Právě zde může být dohoda o kontu win-win situation.

Je jasné, že snad každé ustanovení je zneužitelné. Ale zrovna v provozech, kde je tohle relevantní (tj. zejména těžký průmysl), kde jsou odbory a kde je narůstající nedostatek kvalifikované pracovní síly, bych se toho tolik nebál.
Když máte podle našeho zákoníku práce konto pracovní doby, tak berete stálou mzdu, která musí být aspoň 80 % průměrného výdělku. To máte jisté. Když vás budou po vyrovnávací období posílat do práce tak, že si nenapracujete ani na těch 80 %, nemusíte nic doplácet. Pokud napracujete víc, zaměstnavatel vám musí všechno doplatit. Z hlediska zaměstnance to může být výhodnější, než aby ho zaměstnavatel v důsledku sezónních rozdílů ve výrobě, hospodářské krize, úpadku odběratele nebo čehokoli jiného např. propustil a následně najal jako brigádníka, OSVČ nebo jako agenturního zaměstnance.

Jinak pokud opustíme konto pracovní doby, každý měsíc se od hodiny platí možná tak na dohody, ale standardně platí, že máte mzdu sjednanou v pracovní smlouvě nebo v platebním výměru. Na tu máte nárok bez ohledu na to, kolik odpracujete, protože zaměstnavatel má povinnost vám přidělovat práci. Pokud se normálně dostavíte do práce (nemáte překážku na straně zaměstnance) a není pro Vás práce, protože zrovna nejsou zakázky, tak máte nárok na náhradu mzdu ve výši průměrného výdělku. Podle odpracovaných hodin se pak počítají jen přesčasy apod.

Neznám polské pracovní právo, ale zhruba podobně to je po celé Evropě. Proto mi přijde nepravděpodobné, že v sousedním postsocialistickém Polsku by to mělo být jinak. Není spíše podstatou novely to, že v lednu budu posílat zaměstnance do práce i v sobotu a dám mu peníze, jako kdyby makal 5 dní v týdnu, ale v dubnu ho zase nechám v pátek doma, ale zaplatím ho, jako kdyby makal 5 dní v týdnu? A co když ho za celých 12 měsíců nevytížím? Já bych předpokládal, že ho musím zaplatit stejně, jako kdyby byl řádně v práci, protože je zaměstnanec a toho zákon chrání. Jaké jsou další limity, jako např. největší délka směny? Já nevím, já se ptám...

A protože mi sarkastické líčení sběru šťovíků a mirabelek připomíná spíše jen snahu rýpnout si do Občanské platformy, než seriózní analýzu dopadů novely zákoníku práce, napsal jsem ten první komentář...