Na svátek slovanských věrozvěstů a moravských patronů sv. Cyrila a Metoděje opět významně vzrostl počet obcí, které na svých radnicích vyvěšují moravské žlutočervené vlajky jako symbolickou připomínku moravské kultury, historie a jejích svébytných tradic. Právě proto, že je celá iniciativa s využitím symbolického charakteru moravské vlajky od počátku koncipována jako sjednocující, v letošním ročníku ji 5. července hodlá vyvěsit minimálně 740 radnic, tedy více než třetina všech obcí na Moravě. Vlajka zavlaje i na budovách jihomoravského a nově i zlínského krajského hejtmanství.

Onu snahu o „jednotu v různosti“ symbolizuje i podpora tří obcí z Čech v čele s městem Vysoké Mýto, rodištěm Vojtěcha Šembery, českého autora moravských zemských barev z 19. století. Podpora moravským tradicím přichází i z pěti obcí na ryze historickém území Slezska, které bylo po roce 1945 znovu osídleno převážně obyvatelstvem z Moravy v čele s městem Jeseník.

Moravskou vlajku pravidelně vyvěšuje i slovenská obec Cífer, ostatně Moravané jsou na Slovensku právně uznávanou menšinou se svými zástupci v radě vlády a i slovanští věrozvěsti jsou rovněž patrony Slovenska.

Na rozdíl od minulého ročníku se této nové tradice zúčastňují obce již ze všech historicky moravských regionů, tedy i těch, kam se ještě loni informace o této iniciativě nedostala. Vlajku vyvěsí jak nejvýchodnější moravská obec Bílá, turistické středisko Moravskoslezských Beskyd, tak i obce na Telečsku — dokonce ty historicky nejzápadnější moravské obce patřící již do povodí Vltavy jako Kaliště nebo Klatovec. Podobně je tomu od jihu k severu: od Tvrdonic v Podluží, které mají na dohled slovenské Záhorie i rakouské Pomoraví až po pravděpodobně nejstarší moravské město Bruntál ležící historicky již na pomezí severní Moravy a Slezska.

Již tradičně se opakovala nejsilnější podpora na Moravském Horácku (tedy v kraji Vysočina), jižní Moravě, Olomoucku, Šumpersku nebo Boskovicku. Výrazně posílila podpora na Zlínsku, Kroměřížsku, Slovácku, Valašsku nebo hanáckém Záhoří. Zajímavá je i významná podpora na Moravskotřebovsku a Svitavsku, náležící administrativně k Pardubickému kraji, Jihlavsku a moravském Lašsku — Místecku i Novojicku. Zde vlajku vyvěsí např. obec Vražné, v jejímž katastru leží Hynčice, rodiště zakladatele genetiky J. G. Mendela nebo např. významné působiště Jednoty bratrské (v anglosaském světě známá jako Moravská církev) obec Kunín. Třešničkami na dortu je vyvěšení moravských vlajek ve 4 z 9 obcí v historicky moravském výběžku na jihozápad od Opavy (části tzv. moravských enkláv ve Slezsku).

Iniciativy se účastní i moravské obce na pomezí s Těšínským Slezskem (Frýdlant nad Ostravicí nebo obec Žabeň, předměstí Ostravy). Na druhém konci již potřetí se zapojuje moravské město Dačice, součást Jihočeského kraje. Dále bychom mohli jmenovat Chropyň, dle pověsti rodiště moravského krále Ječmínka nebo všechna tři pravděpodobná rodiště J. A. Komenského v čele s Uherským Brodem či obec Vlčnov s proslulou Jízdou králů. Z měst nechybí Uničov, Šumperk, Boskovice, Moravské Budějovice, Třešť, Znojmo, Mikulov, Břeclav, Kyjov, Valašské Klobouky, Frenštát p. R. nebo Budišov nad Budišovkou, tato všechna v čele s městem Brnem.

Tyto stovky vlajek zavlají nejen v době kulatého výročí příchodu Konstantina a Metoděje na Velkou Moravu (1150 let), ale v době aktuálních otázek nad českou ústavností, a tím i její státností a identitou. I evropská integrace bude v příštích měsících a letech hledat novou cestu, novou energii, která by ji posunula dále a posílila její legitimitu.

Moravská zemská vlajka společně se samozřejmě vyvěšovanými vlajkami evropských samosprávných i historických zemí nám může poněkud romantizujícím způsobem připomenout, že koncept národních jazykových států vzniklý v 19. století nemusí být již aktuálním stavebním kamenem budoucího evropského uspořádání. Alternativou mohou být historické země a regiony. A věřím tomu, že většina z nás na tyto myšlenky nebude reagovat jako dosloužilý prezident Václav Klaus na dotaz rakouského novináře na státní návštěvě Rakouska.

Reportér se loni v listopadu českého prezidenta zeptal: "Váš protinávrh je návrat ke spíše národním státům, národně státním modelům, k modelu, který vychází z 19. století a je zčásti zastaralý…“ Klaus tehdy reagoval opravdu, ale opravdu nestátnicky, tedy uraženým odchodem. Pokud si takovou reakci nechceme vzít za vzor, stojíme minimálně před problémem, jak vlastní děti vést ke státoobčanství, ale i evropanství a sounáležitosti s tradicemi země, ve které vyrůstají. Budeme jim stále říkat, že sice jsme úžasný stát a národ, jen ti Němci a komunisté nám to zkazili a kazí?

Obce o vyvěšení tohoto symbolu 5. července jistě všechny nerozhodly z jediného důvodu. Některým jejím představitelům šlo přímo o cyrilometodějské tradice, někteří chtěli vyjádřit svůj zemský patriotismus, mnozí ale i nespokojenost s tím, co předvádějí politici v Praze. Myslím, že nezkazíme nic tím, zamyslíme-li se nad trochu skrytě vyvěrajícím smyslem této aktivity.

Sám jsem několik radnic zapojených do této iniciativy navštívil a musím konstatovat, že ona nálada byla vždy, někdy až neuvěřitelně, podporující, stmelující a často i nadšená. Mnoho starostů a členů obecních rad reagovalo podobně jako starosta obce Tučín na Přerovsku: „Je hezké, že obce na Moravě něco spojí. Navíc, když se teď v politice tak handrkují…" Najednou se zezdola vynořil protiklad toho, co slyšíme v hlavních zprávách.

Můj článek z minulého roku na toto téma jeden z diskutujících označil jako „moravistický“. Přitom jsem profesí psycholog a ne filolog, teda ani bohemista, moravista nebo anglista, ale jen patriot, který ke svému životu potřebuje kotvu, kterou mu zanechali jeho předkové. Mám rád kroje, lidové stavby, nářečí nebo historické mapy. A prostě rád dělám něco, co vzbuzuje nadšení u ostatních a tím potom vede i u mne k vyjádření lidské sounáležitosti.

Během státních svátků — více moravského Dnu slovanských věrozvěstů a více českého Mistra Jana Husa máme možnost zamyslet se nejen nad tím, kde se v uplynulých dvou stoletích při hledání smyslu dějin a naší státnosti stala chyba, a především nad koncepcí nové ústavy. Koncepční i faktické nedostatky té narychlo šité z roku 1992, ve znění pozdějších změn především o způsobu volby prezidenta, vnímáme citelně právě v těchto dnech.

Důležitou otázkou ale také je, zda významné sociální a ekonomické problémy lze u nás vůbec vyřešit před vyřešením otázky státoprávní a veřejnosprávní. Tedy bez vytvoření skutečně funkční institucionální struktury. A nemusíme chodit daleko, stačí si všimnout zavedených středoevropských demokracií, kde mají zemské celky své opodstatněné místo.

Na závěr bych vzpomněl jednu nedávnou příhodu. U obhajoby bakalářské práce jedna studentka původem ze Slovenska žijící na Moravě vzpomněla své osobní trauma z rozpadu Československa. Zeptal jsem se ji, proč si myslí, že se naše federace rozpadla. Vinu přiřkla oběma národům a jejich reprezentacím. Na to jsem jí odvětil: „Nebylo tomu tak hlavně proto, že federace měla jen dva členy a chyběl tam stmelující prvek, tedy Země (či republika) moravskoslezská?“ Jak praví klasik — Tres

faciunt collegium.

A proto bychom neměli zapomenout i na další letošní kulaté výročí, tedy 45 let od nerealizované koncepce československé trojfederace z roku 1968, kterou tehdy bylo silně slyšet z moravských i slezských akademických a politických kruhů v čele s tehdejším rektorem Masarykovy univerzity prof. Martincem a dalšími významnými osobnostmi jako byl básník Trefulka nebo spisovatel Tomeček. Nejen proto diskuse nad chybami našich minulých „státníků“ klidně vystačí i na další článek.

Takže abychom úspěšně nepokračovali v budování banánové republiky, budeme to muset vzít, jak se hezky česky říká, „z gruntu“.