Po úterním jednání sněmovny má vláda, co chtěla, politickou scénu čeká pár týdnů klidu a my se můžeme vrátit k letošním okurkovým tématům. To nejzajímavější přitom jistě ne náhodou vzešlo z kraje okurek nejlahodnějších.

Kousek od Znojma leží městečko Moravský Krumlov. V něm stojí pěkný, leč léty zchátralý zámeček a ten ukrývá něco jako národní poklad.

Tedy poklad… Spíš mimořádně cennou kuriozitu, o umělecké hodnotě se dodnes vede spor. Důraz však kladu na ono „národní“. Je v tom totiž potíž.

Verbální, ale téměř i fyzická válka o Muchovu Slovanskou epopej před několika týdny proběhla za přispění nejen věcných argumentů o vlastnické smlouvě a možnostech důstojného využití, ale padaly v ní i zmínky o nenažraném pragocentrismu a vesnickém buranství. Jeden motiv zvednut nebyl, přitom tak nějak tuším, že je latentně přítomen. Ostatně moravské vlajky v průvodu Moravským Krumlovem ledacos naznačily.

Vezměme to ze široka. Česká republika je relativně homogenní stát. Je malá, přehledná, horami ohraničená a odkudkoli kamkoli se dostanete poměrně snadno a rychle. Venkov je sice chudší než města (o Praze nemluvě), nicméně o zásadních sociálních rozdílech se mluvit nedá. Ano, politika společnost polarizuje, jenže zhruba polovině obyvatel stejně může být ukradená. A konečně: z pohledu etnického, národnostního, ba národního je Česká republika čistá jak ta lilie. Po pětačtyřicátém jsme se rozloučili s Němci a částí Poláků. Na Slováky jsme zamávali ve dvaadevadesátém. Vietnamci a Číňané jsou přizpůsobiví a podnikaví, ti Čechům nevadí. Islamistická hrozba je daleko. Snad jen Romové narušují idylku. Ovšem na ně si volíme všelijaké Řápkové a Čunky.

Že hluboko pod hladinou probublává cosi jako moravská identita, jsme už prakticky zapomněli. Není divu, nejsme zrovna společenství revolucionářů. Přesto povýšenecký nadhled není na místě.

Těsně po pádu normalizačního režimu zvažoval Boleslav Bárta moravskou kartu v politickém zápase. Chtěl přijít s požadavkem česko-moravsko-slovenské trojfederace. Jaroslav Šabata mu ale poradil, ať vsadí na méně kontroverzní „samosprávnou demokracii“. Podařilo se a Hnutí za samosprávnou demokracii — Společnost pro Moravu a Slezsko vydržela ve sněmovně až do roku 1996. Mezitím se přejmenovala na Českomoravskou stranu středu a musela akceptovat odštěpení menšinového Hnutí samosprávné Moravy a Slezska. Transformace v Českomoravskou unii středu a vplynutí do Liberálně sociální unie se však stoupencům samosprávy nevyplatil, navíc jejich vůdci byli stále slabší a slabší.

Moravská národní strana Ivana Dřímala naopak byla hlučná a radikální. Asi proto ale byla též pokládána za extremistickou a nikdo s ní nechtěl nic mít (viz tzv. bohumínské usnesení ČSSD).

V současnosti jsou moravistické proudy spojeny ve straně Moravané. V květnových volbách obdrželi jen 0,22 procenta hlasů (celkem 11 914). Kdo by ale očekával zapšklé starce, divil by se. Strana působí svěže, má mladého předsedu Jiřího Novotného a mezi jejími senátními kandidáty najdeme i osobnosti, jako je historik Jiří Pernes. Stěžejní programový požadavek se nemění: zemské zřízení a samosprávná demokracie.

Debata o počtu krajů (zemí) se vedla prakticky sedm let a vyústila v zákon o vyšších územně správních celcích a následně ve vznik čtrnácti krajů. Moravané se vize spolkové země moravsko-slezské (vedle zemí Čechy a Praha) dosud nevzdali — a přiznám se, že se jim nedivím.

Smutně Moravané nesli také ustanovení zákona, podle něhož „příslušníkem národnostní menšiny je občan České republiky, který se hlásí k jiné, než české národnosti a projevuje přání být považován za příslušníka národnostní menšiny spolu s dalšími, kteří se hlásí ke stejné národnosti.“ S nápadem na rozšíření většinové národnosti o moravskou a slezskou neuspěli. Taky těžko se bojuje za moravský národ, když jeho příslušníků prudce ubývá. V roce 1991 se přihlásilo k moravské národnosti 1 362 313 občanů, o deset let později to bylo už jen 373 294 občanů České republiky.

Vše jako by nasvědčovalo, že hra na Moravany zůstane jen zábavou hrstky nadšenců, kteří nikdy nestvoří „české Skoty“. Bavíme se však o situaci dnešní, co se odehraje v budoucnosti, je obtížné předvídat. A vědomí přináležitosti k Moravě a Slezsku, umocňované četnými kulturními tradicemi, v obyvatelích těchto regionů přežívá.

Tahanice o Muchovo dílo stěží zažehne nějaký plamen. Přispěje však k udržování plamínku nenápadného, pouhým okem jen zřídkakdy zahlédnutelného. Také proto by celý případ měl být řešen rychle, citlivě a velkoryse. Strefování se do stavu krumlovského zámku ze strany pražských radních, kteří dlouhá desetiletí o epopej zájem nejevili, ani slogany špiček jihomoravského kraje o „morálním nároku“ Moravského Krumlova situaci rozhodně nezjednodušují.

A tak nás místo předpokládaného stmelování Slovanská epopej rozděluje. Teď si už jen přejme, aby šlo o pouhou trapnou letní příhodu bez dlouhodobých dopadů.