Nejen v souvislosti s řešením deficitu státního rozpočtu se znovu otevřela otázka počtu krajů, kterých je zbytečně mnoho, jsou natolik drahé a neefektivní, že samotní krajští politici si uvědomují jejich neduhy a pochybují o jejich užitečnosti. K největší polistopadové chybě, jak to nazval před rokem Petr Pithart, se začínají vyjadřovat politici, odborníci i veřejnost z více stran.

Jako první přišla na jaře poradní skupina vlády NERV s návrhem snížit počet krajů ze třinácti na osm a spolu s tím snížit i nesmyslně vysoký počet obcí, který se dlouhodobě ukazuje jako překážka v oblasti investic a rozvoje venkova.

V Ústeckém kraji, tedy regionu, kterému všichni nadále říkají Severní Čechy, postupně sílí hlasy pro změny názvu kraje. Soukromé i veřejné instituce si totiž uvědomují, že název celku, se kterým se téměř nikdo vnitřně neztotožňuje, významně snižuje potenciál jeho rozvoje. Nehledě na to, jak je směšné, když mají zástupci kraje s 800 tisíci obyvateli jakkoli spolupracovat se sousedním čtyřmilionovým Saskem.

Se smělejším návrhem přišel poslanec Miloš Nový (TOP 09), když navrhl zrušit Karlovarský kraj. Není divu. Kraj má přibližně stejný počet obyvatel jako město Ostrava nebo okres Budyšín (Bautzen) v sousední německé spolkové zemi Sasko. Jeho zrušením by se ušetřily odhadem stovky milionů korun. Představme si úspory, kdyby byly zrušeny další nesoběstačné a příliš malé kraje — například Vysočina.

Další kraje lze sloučit — z Ústeckého, Libereckého, Královéhradeckého a Pardubického kraje je možné udělat kraje dva, na Moravě lze ze čtyř současných krajů — Jihomoravského, Olomouckého, Zlínského a  Vysočiny — vytvořit jeden, přičemž česká část Vysočiny by připadla do českých krajů.

Ve variantě osmi krajů, což by znamenalo pět krajů v Čechách, dva až tři na Moravě a ve Slezsku plus Praha, nebo v případě reformovaných čtyř „zemských“ krajů — Čechy, Morava, Moravskoslezsko a Praha — by šly jen provozní úspory do jednotek miliard. Vedle toho celkové dlouhodobé úspory včetně zjednodušení systému čerpání evropských dotací, které dnes zajišťují slepence v podobě regionálních operačních programů, mohou znamenat i desítky miliard.

Pro všechny stávající strany je reforma krajského uspořádání nepopulárním tématem. Ne že by nechtěly ušetřit, ale mají na krajích a pověřených městských úřadech stovky zasloužilých straníků a sympatizantů, kteří je podporují zezdola. Kraje existují nikoli proto, že by byly dynamickými a funkčními jednotkami veřejné státní správy a samosprávy pro občany na rozvoj jejich regionů, ale proto, že jsou na regionální úrovni stavebním kamenem klientelismu.

Nejen pohraničí, ale i vnitřní periferie

V souvislosti s prezidentskými volbami se mnohokrát debatovalo o periferiích a okrajových regionech České republiky. Tyto periferie nejsou zdaleka jen v pohraničí, ale i uvnitř státu. Je to například oblast takzvané České Sibiře, oblast východně od Kolína až k Pardubicím, na Moravě je to zase údolí Hané a celkově oblast centrální Moravy mezi Prostějovem, Přerovem, Kroměříží a Vyškovem. Místa, která byla v minulosti významnými průmyslovými centry nebo přes ně vedly významné obchodní cesty, se dnes vylidňují a stojí zcela na okraji ekonomiky.

Takových vnitřních periferií mezi nefunkčními kraji máme již desítky a do budoucna představují ekonomickou, sociální i politickou časovanou bombu. Po prezidentských volbách zveřejnil na svém facebookovém spolupředseda jihomoravských Zelených Matouš Vencálek čtyři mapy: jedna ukazuje počet exekucí, druhá míru takzvané destabilizující chudoby, jež se projevuje bytovou nouzí, sociálně vyloučeným prostředím, nezaměstnaností a exekucemi, třetí míru vzdělávacích problémů, jako je nedokončení základní školy, propadání a vysoké absence. A konečně čtvrtá mapa zachycuje výsledky druhého kola prezidentských voleb. Je celkem jedno, která je která, protože jsou v podstatě totožné.

Praha se centralismu nechce vzdát

Nejde ale jen o velikost a počet krajů či jejich hranice. Jejich přirozenost a zachování historické česko-moravské hranice měly být po revoluci axiomem, jak to masově požadovala veřejnost. V neposlední řadě přitom jde o rozpočtové určení daní.

Česká republika je podle autonomie rozpočtů místních a regionálních samospráv druhým nejcentralističtějším státem ze zemí OECD. Současný jihomoravský hejtman Jan Grolich (KDU-ČSL) před minulými krajskými volbami sliboval narovnání nespravedlivého rozdělení prostředků pro kraje. Jenže s tím se v Praze vůbec nepočítá.

Nyní se veřejně ozval hejtman kraje Pardubického Martin Netolický (SOCDEM). Odmítnutí — především ze strany hlavního města — dva roky zpracovávaného návrhu na mírné narovnání nespravedlnosti finačních prostředků pro některé kraje otevřeně pojmenoval jako „pragocentrismus“ a „sobeckost“ a „bezohlednost“. Snad to není jen proto, že jeho strana teď nemá zástupce ve vládě ani ve Sněmovně.

Hejtman Zlínského kraje Radim Holiš (ANO) dokonce hrozí, že po zamítnutí návrhu na změnu financování krajů bude vládu žalovat za nespravedlivé rozdělování daní. Jeho kraj je příliš malý na evropské dotace a nesourodě slučuje okresy z různých oblastí, z nichž mnohé přirozeně spadají spíše k jižní nebo střední Moravě.

Vzhledem k vývoji veřejných financí bude muset být dříve nebo později otázka celé veřejné správy otevřena. Mnoho dalších akutních problémů s ní přímo či nepřímo souvisí. Odborníci si začínají všímat rozparcelovaného školství i zdravotnictví, kdy stát některé instituce řídí přímo, jiné jsou pod vlivem nesmyslně vysokého počtu regionálních samospráv a také samozřejmě obcí.

Systémově se tak velmi problematicky prosazují jakékoli žádoucí změny a reformy. A to nemluvím o zpackaném zrušení okresů, které tvoří pilíř úspěšné státní správy a samosprávy na západ od nás, a suplování státní správy i neobecní samosprávy úřady obcí II. či III. stupně. Tento takzvaný sloučený model veřejné správy je přitom další líhní korupce a klientelistických praktik.

Většina politiků v krajích, centru i v komunální sféře dobře vědí, že krajů je moc, nejsou přirozené ani efektivní. Ale bojí se to říci. Někteří, jako třeba současný náměstek a bývalý zástupce jihomoravského hejtmana Jiří Nantl to alespoň veřejně popsali. Bez další reformy veřejné správy, která mimo jiné sníží počet vyšších územněsprávních celků, se zkrátka k efektivnějšímu a důvěryhodnějšímu státu a k vyšším úsporám ve veřejných financích nepohneme.

Starší generace politiků již zapomněla a ta nová snad ani neví, že jedním ze základů současného režimu v roce 1989 byl také jasný požadavek na odstranění byrokracie a obnova komunisty zrušeného zemského uspořádání, které zde fungovalo po staletí. Obě tyto otázky po Listopadu ve společnosti silně rezonovaly. Pokud nová generace bude chtít, aby stát ekonomicky a politicky prosperoval, nezbyde jí než pojmenovat a napravit chyby generace předchozí.