Už jsem nechtěla, ale díky článku Jana Motala přece jen musím dodat ještě něco ke svému sloupku z minulého týdne.

Začnu s využitím jedné ze svých předností i nectnosti, totiž autobiografičnosti.

Během svého života jsem zažila snad úplně všechno, co lidi zahání na sociální periferii, a mnohokrát jsem se na ní také cítila být. Zažila jsem domácí násilí, vychovávala jsem tři děti, strachovala se o prostřední z nich, které se narodilo nedonošené. Neměla jsem práci, a to, prosím, za reálného socialismu, respektive jediná práce, která pro mě byla, naprosto neodpovídala mým znalostem a schopnostem (o něž se ostatně nezajímal ani zaměstnavatel, který by jich využít mohl). Fakt, že mám tři děti, byl za socialismu jednoznačný hendikep a jedno zaměstnání (do kterého jsme pak nastoupila v roce 1997 jako matka čtyř dětí) jsem kvůli tomu skutečně nedostala, kádrová vedoucí mi to takhle na rovinu řekla.

Dostala jsem se před soud pro hospodářský kriminální přečin, kterému se říká „manko“, a věru nevím, jak jsem k němu přišla: asi i tak, že jsem neměla dost ostražitosti, abych zabránila tomu, aby mě okradli dodavatelé. Ačkoliv jsem škodu uhradila, byla jsem, byť mírně, odsouzena, a tím mi bylo na několik let znemožněno další uplatnění (a to se také projevilo u jednoho zaměstnavatele, kde by moje práce byla přece jen mé kvalifikaci a schopnostem blíž).

Několik let jsem vykonávala dvě zaměstnání, abych rodině alespoň přiblížila standard, který měli jejich spolužáci (a to mluvím o společnosti 80. let, kdy sociální rozdíly přinejmenším nebyly přiznané). Pravidelně jsem se musela dostavovat na byťák, protože nás spolunájemníci v paneláku, kde jsme bydleli, udávali, že jsme tam načerno (nebyli jsme).

V mojí rodině jsme se museli utkat s nezaměstnaností, alkoholismem i sebevraždou, s drogovou závislostí i se ztrátou střechy nad hlavou v exekuci — to už po roce 1989 a nikoli v jednom a tomtéž případě, nýbrž jednotlivě. Jedno z mých dětí bylo svědkem frapantního a ze strany školy nevyřešeného případu šikany na střední škole, kterou její vedení zbaběle odmítlo řešit. Moje starší dospělé děti stále žijí v pohraničí, na periferii, že perifernější geograficky ani sociálně není, já sama jsem vyrůstala v pohraničním okresním městě Tachově. Pokud jde o ekonomický status, vždy jsem byla zaměstnanec.

↗

Od které úrovně je člověk ještě elitou a kdy už patří na periferii? Repro DR

O tom, jaký mám celý život plat, a tudíž jaký se mi z něj vypočítal důchod, pomlčím, to už by bylo pod úroveň.

Píšu to na úvod svého článku proto, že chci říci, že rozhodně nemám žádný měšťácky apriorní názor na to, jak má a musí vypadat seriózní existence. Ani ta moje nebyla vždycky dle názoru spořádané většiny úplně seriózní. Ale na definici příslušníka elity bych si netroufla. Z toho všeho si především cením zápasu o slušný a smysluplný život, v jakékoli podobě, v centru i na periferii, vážím si schopnosti postavit se k svému osudu konstruktivně a vzít život za správný konec, i když o tom, co je správně, nikdy nemáme jistotu.

Zbraně a pomůcky znovuzvoleného prezidenta

A právě proto jsem tak velice zklamaná a pobouřená tím, co nabízí lidem jako zbraně a pomůcky pro jejich boj o slušný a naplněný život náš znovuzvolený prezident a jím podporované politické síly.

Přes všechny problémy si stále myslím, že podmínky na sociálních periferiích by nemusely být tak strašné, jak se to jeví a jak z toho těží nejrůznější zejména internetová média a političtí manipulátoři. V čem ale problém vidím, je způsob, jakým se u nás poskytuje podpora lidem a regionům v nouzi. Přístup k tomu je almužnický, provázený neustálými žádostmi a kontrolami, které jsou nejen ubíjející, ale i nedůstojné. Způsoby řešení jsou strnulé a skoro vždycky opožděné (jako u nás všechno, vzpomeňme si jen na nedávné překvapení z nedostatku míst ve školkách).

Dobře si pamatuji na období nezaměstnanosti před osmi lety: nezaměstnaní byli neustále kontrolováni a zpochybňováni ve výrocích médií i politiků, zato zaměstnavatelé, kteří této situace zneužívali nabídkou platů, které člověka neuživí, a všelijakých fíglů, výhodných jen pro ně, byli prezentováni jako ti, kteří to mají těžké, ale vzdor tomu státotvorně pomáhají. Smysluplné rekvalifikace se rozběhly se zpožděním.

Nezaznamenala jsem podpůrné programy pro zakládání svépomocných družstev a malých podnikatelských jednotek: když je člověk bez práce, sám se nezmůže na nic. A v této situaci jsou jako ryba ve vodě všelijací poskytovatelé údajně výhodných půjček, jejichž klienti posléze končí v exekucích.

Ale přinejmenším velké části těchto jevů by bylo možné zabránit promyšlenou, aktivní sociální politikou. Ve které státní instituce drhnou a nestíhají, zatímco nejrůznější šíbři jsou na scéně hned.

Spleť smluv, ve kterých se skrývá podraz, nepostřehnutelná finta, která ze spotřebitele udělá oběť, je také fenomén, který by snad mohl mít zákonné řešení. Nejen slabí, unavení, staří nebo třeba i ne dost chytří lidé naletí, znám i lidi vzdělané a racionálně uvažující, kteří se nechali ošidit o docela velké peníze nebo zmanipulovat k závazkům (například u telefonního operátora), které se posléze ukážou jako velice obtížně a skoro ne- zrušitelné. Přičemž například mít funkční mobil a být vždy dostupný je nutnou podmínkou, aby žadatel o zaměstnání nějaké dostal.

Síla reklamy mnohonásobně převyšuje sílu varování a osvěty. Možná by pomohla bohatší a veřejně známější síť bezplatných občanských a právních poraden, ale vidíme, že právě neziskovky, které tohle dovedou zajistit, jsou terčem spílání z nejvyšších míst. Opravdu by mi udělalo radost, kdybych se dozvěděla, že některá prosperující advokátní kancelář alespoň jedno odpoledne v týdnu poskytuje právní rady v jednoduchých případech (jako je třeba pochopení smlouvy) zdarma. Teď by se mi chtělo vyloženě napsat, že ty advokátní kanceláře ovšem raději vymáhají mechanicky a bez námahy pokuty za černé jízdy a nezaplacené popelnice a přihazují penále, ale bylo by to ubohé.

Ale vážně — víme, jak by pomohlo, kdyby vybavené, na web napojené a zkušenostmi oplývající právnické instituce věnovaly půl dne svého koncipienta na pomoc těm, kteří si sami poradit neumějí?

Kontrola a dávky

Zkušenost z posledních let říká, že stát na jednu stranu chce mít nad lidmi v nouzi detailní kontrolu, na druhou stranu ale nechce pomoci jinak než těmi zlořečenými „dávkami“, ještě podmíněnými veřejnými pracemi, které jsou ale jenom nádenické. Důkazem toho budiž fakt, že se dosud nepodařilo prosadit zálohové výživné, ačkoliv je jasné, že stát se svým represivním aparátem má mnohem víc možností a sil dostihnout a inkasovat neplatícího rodiče než jednotlivec, který neví, kam dřív skočit a nemá peníze ani schopnosti k vedení právního vymáhání. I tahle problematika spadá do oboru luxusních poměrů našich právníků, kteří opravdu zadarmo nehnou prstem: čest a omluva výjimkám, jsou-li jaké.

Za léta budování demokratické kapitalistické společnosti se z veřejného prostoru vytratila etika společného díla, prostoru, zájmu. Proklamujeme investice do majetku a máme velice zanedbané investice do lidí. Je to otázka rozhodnutí: možná kdybychom nemuseli mít všechny dálnice a draze vydlážděná náměstí, mohli bychom za ty peníze mít ve školách víc asistentů pro hendikepované děti a méně žáků na jednoho učitele. A víc terénních pracovníků, kteří by nejen hasili akutní sociální požáry, ale také pomáhali založit a rozjet regionální hospodářství se zaručeným odbytem v okolí.

Stačilo by, aby lidé, kteří mají vliv na veřejnost a její důvěru, například pan prezident, prostě obrátili rétoriku. Kdy jsme naposledy slyšeli z úst politických lídrů něco pozitivně perspektivního?

Tak ještě na závěr trochu osobněji. Špatně se mi tenhle text píše. Jeho tématem chce být popření, nebo aspoň zpochybnění antagonismu mezi elitami a periferií. Jenomže je to těžké, když člověk ani nedokáže rozhodnout, od které úrovně své existence jsem elitou a do kdy ještě patřím na periferii. Na čem se to rozhodne — na výši majetku, nebo vzdělání? Jestli to náhodou není falešné rozdělení, zbytečně vražený klín do společnosti.

Je učitel, který jezdí denně do práce autobusem, elita, a instalatér se svým VW Turanem periferie? A stará učitelka klavíru s minimální penzí je elita — nebo? Jaká vlastně máme kritéria pro posouzení toho, kdo má nezadatelné právo na svůj hněv a kdo patří k těm, kteří jeho hněvivou řeč musejí poslouchat? Vždyť je to úplně vadná rétorika. A lidé se pod jejím vlivem opravdu přestali dívat kolem sebe a trochu dopředu a myslet konstruktivně. A v tomto svém naladění se opírají o osoby a strany, které, urážejíce elity které však označují svévolně a demagogicky) tenhle stav jen zabetonovávají.

A ještě něco: kultura veřejného diskursu je ovlivněná také schopností a ochotou přiznat chybu. Pak je totiž možné i vyzývat ke společné snaze o její nápravu (to třeba až budeme bourat ty ploché průmyslové baráky bez oken na periferiích našich měst). Jenže přiznání chyby je zrovna u těch, kteří se těší největší přízni a důvěře obyvatelstva, něčím, co je zcela potlačeno a odloženo do nevědomí. A občané vidí, že se trvání na omylu prezentuje jako ctnost, a sami jednají podle toho.