Už jsem nechtěla, ale díky článku Jana Motala přece jen musím dodat ještě něco ke svému sloupku z minulého týdne.

Začnu s využitím jedné ze svých předností i nectnosti, totiž autobiografičnosti.

Během svého života jsem zažila snad úplně všechno, co lidi zahání na sociální periferii, a mnohokrát jsem se na ní také cítila být. Zažila jsem domácí násilí, vychovávala jsem tři děti, strachovala se o prostřední z nich, které se narodilo nedonošené. Neměla jsem práci, a to, prosím, za reálného socialismu, respektive jediná práce, která pro mě byla, naprosto neodpovídala mým znalostem a schopnostem (o něž se ostatně nezajímal ani zaměstnavatel, který by jich využít mohl). Fakt, že mám tři děti, byl za socialismu jednoznačný hendikep a jedno zaměstnání (do kterého jsme pak nastoupila v roce 1997 jako matka čtyř dětí) jsem kvůli tomu skutečně nedostala, kádrová vedoucí mi to takhle na rovinu řekla.

Dostala jsem se před soud pro hospodářský kriminální přečin, kterému se říká „manko“, a věru nevím, jak jsem k němu přišla: asi i tak, že jsem neměla dost ostražitosti, abych zabránila tomu, aby mě okradli dodavatelé. Ačkoliv jsem škodu uhradila, byla jsem, byť mírně, odsouzena, a tím mi bylo na několik let znemožněno další uplatnění (a to se také projevilo u jednoho zaměstnavatele, kde by moje práce byla přece jen mé kvalifikaci a schopnostem blíž).

Několik let jsem vykonávala dvě zaměstnání, abych rodině alespoň přiblížila standard, který měli jejich spolužáci (a to mluvím o společnosti 80. let, kdy sociální rozdíly přinejmenším nebyly přiznané). Pravidelně jsem se musela dostavovat na byťák, protože nás spolunájemníci v paneláku, kde jsme bydleli, udávali, že jsme tam načerno (nebyli jsme).

V mojí rodině jsme se museli utkat s nezaměstnaností, alkoholismem i sebevraždou, s drogovou závislostí i se ztrátou střechy nad hlavou v exekuci — to už po roce 1989 a nikoli v jednom a tomtéž případě, nýbrž jednotlivě. Jedno z mých dětí bylo svědkem frapantního a ze strany školy nevyřešeného případu šikany na střední škole, kterou její vedení zbaběle odmítlo řešit. Moje starší dospělé děti stále žijí v pohraničí, na periferii, že perifernější geograficky ani sociálně není, já sama jsem vyrůstala v pohraničním okresním městě Tachově. Pokud jde o ekonomický status, vždy jsem byla zaměstnanec.

↗

Od které úrovně je člověk ještě elitou a kdy už patří na periferii? Repro DR