Ještě o elitách a periferii

Alena Zemančíková

Alena Zemančíková se vrací k polemice o tom, zda sdílejí elity s lidmi na periferii jeden svět, jak se definují a co je vlastně spojuje a co rozděluje.

Už jsem nechtěla, ale díky článku Jana Motala přece jen musím dodat ještě něco ke svému sloupku z minulého týdne.

Začnu s využitím jedné ze svých předností i nectnosti, totiž autobiografičnosti.

Během svého života jsem zažila snad úplně všechno, co lidi zahání na sociální periferii, a mnohokrát jsem se na ní také cítila být. Zažila jsem domácí násilí, vychovávala jsem tři děti, strachovala se o prostřední z nich, které se narodilo nedonošené. Neměla jsem práci, a to, prosím, za reálného socialismu, respektive jediná práce, která pro mě byla, naprosto neodpovídala mým znalostem a schopnostem (o něž se ostatně nezajímal ani zaměstnavatel, který by jich využít mohl). Fakt, že mám tři děti, byl za socialismu jednoznačný hendikep a jedno zaměstnání (do kterého jsme pak nastoupila v roce 1997 jako matka čtyř dětí) jsem kvůli tomu skutečně nedostala, kádrová vedoucí mi to takhle na rovinu řekla.

Dostala jsem se před soud pro hospodářský kriminální přečin, kterému se říká „manko“, a věru nevím, jak jsem k němu přišla: asi i tak, že jsem neměla dost ostražitosti, abych zabránila tomu, aby mě okradli dodavatelé. Ačkoliv jsem škodu uhradila, byla jsem, byť mírně, odsouzena, a tím mi bylo na několik let znemožněno další uplatnění (a to se také projevilo u jednoho zaměstnavatele, kde by moje práce byla přece jen mé kvalifikaci a schopnostem blíž).

Několik let jsem vykonávala dvě zaměstnání, abych rodině alespoň přiblížila standard, který měli jejich spolužáci (a to mluvím o společnosti 80. let, kdy sociální rozdíly přinejmenším nebyly přiznané). Pravidelně jsem se musela dostavovat na byťák, protože nás spolunájemníci v paneláku, kde jsme bydleli, udávali, že jsme tam načerno (nebyli jsme).

V mojí rodině jsme se museli utkat s nezaměstnaností, alkoholismem i sebevraždou, s drogovou závislostí i se ztrátou střechy nad hlavou v exekuci — to už po roce 1989 a nikoli v jednom a tomtéž případě, nýbrž jednotlivě. Jedno z mých dětí bylo svědkem frapantního a ze strany školy nevyřešeného případu šikany na střední škole, kterou její vedení zbaběle odmítlo řešit. Moje starší dospělé děti stále žijí v pohraničí, na periferii, že perifernější geograficky ani sociálně není, já sama jsem vyrůstala v pohraničním okresním městě Tachově. Pokud jde o ekonomický status, vždy jsem byla zaměstnanec.

Od které úrovně je člověk ještě elitou a kdy už patří na periferii? Repro DR
×
Diskuse
March 13, 2018 v 8.38
Kdy naposledy?
"Kdy jsme naposledy slyšeli z úst politických lídrů něco pozitivně perspektivního?" Andrej Babiš něco takového říká nejméně obden. Což mu "stačí" (parafrázuji autorku) na volební vítězství.
==
K meritu textu: samozřejmě, že mezi elitou a periférií nemusí být antagonismus. Ale lidé z periférie mají - z titulu samotného demokratického režimu - právo na to, aby jejich hlas byl slyšet. Pokud mu elita nenaslouchá, hněvají se.
AZ
March 13, 2018 v 8.53
Vážený Jiří Gute,
ale jak vědí, že jim nenaslouchá? Vždyť se hněvají spíše na ty, kteří jim naslouchají, než na ty, kteří jim slibují nesplnitelné a šikovně obracejí jejich hněv proti lidem a úkazům, kteří ( které) za stav, který je štve, nemůžou. Možná je to vztahovačnost, ale já se tím věčným urážením z Hradu a ze sociálních sítí cítím už ubitá.
Co bránilo místopředsedovi vlády Andreji Babišovi s jeho ministrem spravedlnosti Robertem Pelikánem udělat něco se zákonem o exekucích? A pomoci matkám a dětem na hranici chudoby a pohnout s dostupnějším bydlením?
A to, že se hlavním volebním tématem stali imigranti, je důsledek nenaslouchání čemu? Spíš bych řekla, že to je kouřová clona.
Já vidím hlavně veliký deficit normální poctivé řeči na rovinu.
March 13, 2018 v 8.55
K otázce, kdo patří k elitě, se dá napsat, že to vůbec není jednoznačné. Elity se dají chápat jako ti, kteří mají politickou či hospodářskou moc, ale mohou to být také ti, kdo vynikají nad ostatní způsobem života - kulturně, morálně atd. Jakou mají minulost (chudoba, utrpení) nemusí být vůbec podstatné.
Někdy se rozlišuje mezi elitou a pseudoelitou, ale lidé ten rozdíl většinou nevnímají.
March 13, 2018 v 10.38
Kdysi se považovalo za normální, že intelektuálové mají větší zodpovědnost než dělníci. Znala jsem jednoho historika (už dávno nežije), který tvrdil, že Husák nese za totalitu větší vinu než Gottwald, neboť byl intelektuál (s doktorátem), zatímco Gottwald jen obyčejný dělník.
AZ
March 13, 2018 v 17.12
od čtenáře
Ráda sem kopíruji, co mi přišlo mailem:

Vážená paní Zemančíková,

přečetl jsem si ve Vašem článku Ještě o elitách a periferii v DR:

"Opravdu by mi udělalo radost, kdybych se dozvěděla, že některá prosperující advokátní kancelář alespoň jedno odpoledne v týdnu poskytuje právní rady v jednoduchých případech (jako je třeba pochopení smlouvy) zdarma."

V takovém rozsahu a pravidelnosti pro bono advokacii (tedy bezplatnou právní pomoc) patrně nikdo neprovozuje a velká různorodost případů a problémů to ani prakticky neumožňuje - vždyť téměř každý advokát má určitou oblast nebo oblasti práva, kterými se zabývá a jiným se zase naopak nevěnuje. Proto dává smysl spojit síly a odbornost v odlišných oblastech a ovšem i průběžně různé časové možnosti (kolísající vytíženost kanceláří v průběhu roku) pokrýt spoluprací většího počtu advokátních kanceláří. O to se již dlouhá léta snaží Pro bono centrum, spravující síť advokátních kanceláří (od nejmenších po velké), ochotných v individuálně zvoleném rozsahu přebírat centrem zprostředkované poptávky bezplatné právní pomoci pro klienty neziskových organizací.

Pro bono centrum http://www.probonocentrum.cz/
Zakladatelkou a provozovatelkou Pro bono centra je Pro bono aliance http://www.probonoaliance.cz/cz/

Prvotní orientaci poskytuje také Pro bono centrem vytvořený interaktivní průvodce Potřebuji právníka http://potrebujipravnika.cz/

Hezký den přeje
Jan Kober
March 14, 2018 v 13.32
Právo na mínění
Já myslím, že každý si může o sobě myslet, co chce, a je těžké mu to rozmlouvat. Někdo si myslí, že mu většina politiků a novinářů nenaslouchá - nevím, jestli má smysl mu říkat, že naslouchá. Spíš má cenu, aby se politici a novináři chovali podle toho, co slyší. Což nemusí být v ČR vždycky snadné, protože v Guardianu se prostě řeší něco jiného.
Někdo jiný se zase cítí ubitý věčným urážením z Hradu a ze sociálních sítí - tu se obávám, že Vám nepomůže sebelépe míněná rada, abyste se ubitá necítila. Máte široký rozhled a schopnost porozumění, můžete být na sebe hrdá bez ohledu na Babiše i na Zemana. Možná má smysl je ignorovat podobně, jako oni ignorují ten Guardian (aspoń si myslím, že ignorují).
A obdivovat ty (politiky a novináře), kteří lidem z periférie naslouchají, jsou jejich hlasem a mluví k nim srozumitelně, vycházejíce přitom ze stejných hodnot jako ten Guardian.