Všude se píše o nedostatku bytů, a něco na tom asi bude, když u stanice autobusu, kde přestupuji, už před drahným časem zmizela vývěska realitky, zprostředkující prodeje a pronájmy, na níž jsem se při čekání na spoj dlouhodobě zabývala otázkou cen a nájmů. Všude se o tom píše, a asi je to pravda, když jedna osoba z mé rodiny přišla o svůj byt zákeřným způsobem, který vůbec nebyl nutný a svědčil spíš o spřeženectví exekutorské společnosti s realitní kanceláří.

A přece to není tak dávno, kdy jsme těžko, jakkoli levně, pronajímali celou jednu místnost v pražském bytě se všemi právy spolubydlícího včetně využití úložných prostor ve sklepě a možností pobytu na zahradě a mnohý zájemce svůj zájem z důvodů asi nedostatečného luxusu odřekl. Několik let pro mě bylo pronajímání toho studentského suterénního pokoje trauma — a najednou nejsou byty.

Jistě, hodně s tím zamávalo Airbnb, to poznám podle toho, že moje anglická kamarádka ještě před třemi lety s povděkem trávila svůj pražský pobyt u mě, ale poslední dobou si bez problémů na těch pár týdnů pronajímá byt v protějším paneláku.

Současně vidím, zrovna v naší pražské čtvrti, že byty se staví, mnohé jsou už postavené a vypadají dobře, ale některé z nich zůstávají neobsazené a mají přes okna vylepenou nabídku prodeje s cenou. Taky bych si ráda pořídila trochu větší byt o něco blíž k centru, ale když se podívám, co by mě to stálo, zapomenu na to, ta trocha prostoru a pohodlí nemá hodnotu dluhu, který bych si musela udělat. Vidím jasně, že je pravda, co píše Gaby Khazalová, že totiž problémem není nedostatek bytů, ale jejich nedostupnost.

Ale ještě něco se stalo v naší společnosti, co způsobuje, že si lidé až patologicky nevěří a jediné, na co spoléhají, je soukromé vlastnictví. I bytu. Nájemník nevěří, že ho domácí nevystěhuje, protože veřejným prostorem proběhlo příliš mnoho reportáží o tom, jak majitel domu vypudil dosavadní nájemníky z bytů. A co není v televizi, to ví sousedka nebo někdo z kolegů v práci.

Na druhou stranu ovšem majitelé bytů za nic na světě nechtějí byt pronajmout někomu, koho neznají, nedej bože, aby měl děti, a tady zase kolují hrůzostrašné historky o tom, co všechno špatní nájemníci v tom kterém bytě někoho ze známých provedli. Sama mám jednu zkušenost z domu, který spoluvlastnili moji rodiče a kde partaj, bydlící v podkroví, prostě nikdy netřídila odpad ani neumyla schody a plošinu před svým pronajatým podkrovním bytem. Nájemníků se tam vystřídalo mnoho, nedělal to žádný. Nevím, jak to u nich vypadalo uvnitř, ale přede dveřmi to byla hrůza. Asi si mysleli, že ta paní, která jim pronajímá byt, jim musí taky sloužit. Tak máme města plná prázdných bytů.

A mimochodem, první finanční aféry našich čelných politiků se točily kolem neprokazatelných prostředků na pořízení luxusního bytu. A poslední ekonomická krize byla v Americe krizí hypoték.

Žádná bytová nouze

Vyrůstala jsem v době bytové nouze za socialismu a mezi mými vrstevníky se vyprávějí nejrůznější historky o podmínkách podnájmů a jejich podobě. Taky jsem léta v podnájmech bydlela a jednou s větším štěstím, než odpovídalo mému rozumu, jsem tak tak dokázala dostat zpátky peníze, jimiž jsem si chtěla koupit (ilegálně, pochopitelně) dekret na byt, tedy: na lůžko v ženských domovech. Ještě že z toho sešlo.

Můj muž se kvůli bytu pro naši rodinu s malými dětmi upsal uranovým dolům v Jindřichově Hradci, bylo mu slíbeno, že když si odfárá zkušební dobu, dostane kvalifikovanou práci na povrchu a nový byt na sídlišti Vajgar. Odfáral si, ale s dekretem na byt by musel podepsat i deset let v dolech bez uvedení konkrétní práce. Dekret tehdy nepřijal a o výpověď se soudil. Nakonec vyhrál.

↗

Měli jsme ale i štěstí: po tomto nezdařeném pokusu se nám podařilo dostat služební byt Státních lesů na krásné hájovně, tehdy ještě Státní lesy poskytovaly svým hajným služební byty. A můj bratr dostal byt v nově postaveném paneláku náhradou za byt podřadné kategorie, který stál v asanačním pásmu a byl spolu s celou ulicí zbourán.

Mám ale i nepříjemnou zkušenost: když se bratr odstěhoval z toho panelákového bytu, nastěhovala jsem se tam já, se třemi dětmi a poté, co jsme z hájovny dostali výpověď (rozvedli jsme se a už jsem nepracovala u lesů). Dva roky jsem chodila na byťák vyřizovat udání, že v bytě bydlíme nelegálně, i když to nebyla pravda, a nikomu z těch udavačů nevadilo, že mám tři malé děti a předchozí nájemník je můj bratr, tedy podle zákona nejbližší příbuzný. Tehdy ještě rozhodovalo, kde je člověk trvale přihlášen, dnes už je to jedno. Vlastně není, kde je člověk trvale přihlášen, tam může přijít exekutor, takže majitelé bytů nechtějí podepisovat svým nájemníkům formulář trvalého přihlášení.

Pak jsme měnili byt natřikrát, abychom se mohli nastěhovat do domku u Chebu, a později jsme zase v Plzni koupili levný malý byt, protože byl s nájemníkem a zase tak levný nebyl, jelikož nájemník chtěl odstupné za to, že se odstěhuje. A teď, v té údajné bytové nouzi, jsme prodávali byt z dědictví po rodičích a nikdo nám za něj, pravda, byt postarší a opotřebovaný, ale slušný, netrhal ruce. A protože mám dlouholetou bytovou zkušenost, během níž jsem si někdy i připadala jako bezdomovec, ale nakonec to vždycky nějak dopadlo, vím s jistotou, že žádná bytová nouze není. Proč ne, o tom píše ve svém článku Gaby Khazalová.

Mě u toho napadá, že mladému člověku, který chce opustit rodičovskou domácnost a nemá vlastní byt, udělá dobře, když prostě na čas odejde z metropole. Už padesát kilometrů za Prahou je situace příznivější. A nemyslím odejít někam, kam se ještě dá dojíždět, ale kde je už levněji, myslím na odchod někam, kde budu chtít žít se vším všudy. Alespoň nějaký čas.

V době, kdy nám státní lesy poskytly ten služební byt v krásné hájovně, společnost podporovala stabilitu: deset let v dolech, služební byt, byt za úvazek u policie a v armádě, byty ve vesnických bytovkách za pracovní úvazek u státních statků (tedy nejen lesy), podnikové byty průmyslových závodů. Šlo o to, aby lidé, kteří přijdou, zůstali. Dnes vím o místech, kde nemůžou sehnat praktického lékaře nebo učitele, ale obec jim nemůže vlastně nabídnout nic, ani ten byt, protože ho nemá. Můj bratr se kdysi se svojí ženou stomatoložkou stěhoval do lázeňské lékařské vily — dnes už nic takového není.

Myslím na to, co člověk potřebuje, aby se rozhodl přestěhovat z metropole ven a žít tam. Určitě finančně dostupný byt, myslím i co do nájmu. Slušné spojení, a to i v sobotu a v neděli, kdy má člověk čas na kulturní zájmy a může si někam vyrazit. V malém městě, kde je (jako dnes celkem všude) pracovní příležitost, taky alespoň kino, hospoda, kam je možno si i někoho pozvat, knihovna a zázemí pro volný čas dětí i dospělých, tedy sportovní oddíl, sál, kde se dá cvičit i tančit, veřejná plovárna, základní umělecká škola. To všechno vyžaduje veřejnou podporu a slušné zacházení s lidmi, kteří se těmto činnostem věnují, zatímco ti, kteří sem přišli, především chodí do práce a chtějí se tu cítit doma a nejen jako na ubytovně.

Jenomže stabilita dnes není hodnota. Přepólovala se na flexibilitu. Podniky nemají důvod nabízet podnikové byty, naopak se jich zbavují ( „s péčí dobrého hospodáře“ jako ČEZ těch na sídlišti Písnice v Praze), udržet si zaměstnance není třeba, udrží se sám, když se udrží podnik, což není jisté. Spotřební mainstreamová kultura se velmi stáhla do privátního prostoru bytu (každý má domácí kino a počítač), vzdělávací a zájmově umělecké aktivity se komercializují (kvalita nezaručena), ještě tak sport, ale i ten se snadno stává finančně nedostupnou aktivitou, pokud je to disciplína, ze které kouká kariéra a peníze (samozřejmě tenis a fotbal).

Jednou z iluzí o nové společnosti po roce 1989 bylo, že lidé budou odteď víc držet pospolu, když už ke všemu není potřeba tolika povolení a odpadne věčný a protivný dozor (jen když si vzpomenu, jak jsme si museli jako amatérský divadelní soubor nechávat schvalovat text hry, kterou chceme hrát!). Když třeba práce s dětmi v jejich volném čase člověka uživí. To se bohužel nestalo, protože tak by měla vypadat občanská společnost, vůči níž se brzy rozpoutala nedůvěra a ze strany představitelů země i vyslovená nenávist. A tak lidé upřednostňují investice do nemovitostí a vůbec hmotného majetku před těmi do neuchopitelných veličin, jako je kultura, příroda, tvořivost.

Zbytečně se držíme v metropolích, ve strachu, abychom nepromeškali příležitost pro sebe i svoje děti, a přitom by se mladým rodinám žilo lépe v menších městech, dokonce i tam, kde to má pověst „ďábelských ostrovů“. Pozvedli by to tam. A pomohla by tomu i nabídka slušných a ne moc drahých bytů.

To ovšem může nastat až tehdy, kdy pod pojmem flexibilita nebude skryto úzkostné těkání, a jistot se přestaneme domáhat a začneme je úspěšněji pěstovat.