Kde domov můj: bydlení se stává nedostupným i pro střední třídu
Barbora BakošováCeny bytů rostou do astronomických výšek, zvedá se i výše nájmů. Mladým lidem se možnost dostupného bydlení vzdaluje. Mezi jejich problémy s bydlením a těmi, s nimiž bojovala generace jejich rodičů, je velký rozdíl. Příběhy dvou žen o hledání bydlení to potvrzují.
Veronika má 29 let a chce kupovat byt. Iva má 53 let a ve svém bytě žije přes pětadvacet let. Obě dnes žijí v Brně, obě na sídlištích v okrajových částech města. Obě jsou plně zaměstnávané svou prací. Iva coby zaměstnankyně grafického studia, Veronika jako projektová analytička v nadnárodní korporaci.
Pro obě je bydlení bezpečím a útočištěm, nalézt ho však nebylo a není ani pro jednu snadné. Zatímco pro Ivu bylo shánění bydlení těžké kvůli špatné bytové politice minulého režimu, Veronika dnes bojuje s vysokými cenami a nedostatkem volných bytů. V čem se liší potíže dnešních mileniálů a generace jejich rodičů?
„Pokud člověk sháněl byt před rokem 1989, nevstoupil do bytového družstva a nečekal několik let, až na něj přijde řada, neměl moc velkou šanci. Já jsem se k prvnímu bytu dostala díky velké náhodě a velkému bytovému štěstí. Ale úplně na rovinu — k mé první dvougarsoně jsem přišla přes známé a přes úplatek,“ popisuje Iva, jak získala svůj první byt. Dvougarsonka na sídlišti Líšeň ji tehdy vyšla na tehdejších třicet tisíc, polovinu však dala za zprostředkování.
Předlistopadová státem řízená bytová politika sice zdánlivě pracovala s myšlenkou bydlení pro každého a kontrolovala nabídku a poptávku trhu s bydlením, čímž chtěla zajistit jeho dostupnost. O rovném přístupu k bydlení pro všechny však nemohla být řeč.
Stát kontroloval bytovou výstavbu, ale nepovažoval jí za svou prioritu, proto se z bydlení postupně stávalo nedostatkové zboží, a na byty vznikaly dlouhé pořadníky. Byty se rozdávaly za zásluhy, zejména funkcionářům a těm oddaným Straně, což prohlubovalo sociální rozdíly ve společnosti.
Maďarský sociolog Iván Tosics si ve svém článku Od socialismu ke kapitalismu: sociální dopady restrukturalizace měst všímá nerovný systém řízeného přidělování kvalitních bytů jenom jisté skupině obyvatel a v jistém postavení, který kromě jiného zapříčiňoval i prostorové oddělování bohatších a chudších skupin obyvatel.
Když státní výstavba bytů začínala selhávat, protože přestávala stačit na uspokojení poptávky obyvatel, přistoupila tehdejší vláda k podpoře individuální, podnikové a zejména družstevní výstavby, kterou podporovala skrze státní příspěvky a úvěr státní banky. A v rámci nefungujícího systému se rychle rozmáhal i alternativní trh s bydlením.
Ivin druhý muž, se kterým se seznámila v tehdejším zaměstnání ve výzkumném ústavu, se ke „svému“ bydlení dostal tak, že se stal členem stavebního bytového družstva v Blansku a společně s dalšími družstevníky svépomocně postavili menší bytovku. „Stavěl ji přes dva roky, vždy po práci šel na stavbu a pak zpátky do Brna, což byl pro něho docela zápřah,“ vysvětluje Iva, jak se tehdy řešil nedostatek bytů.
Když už byt měli, nebyl zas takový problém jej směnit. Dvougarsoniera byla malá, Blansko z ruky, proto se manželé rozhodli třípokojový blanenský byt vyměnit za dvoupokojový byt v brněnských Kohoutovicích. Inzerát vyvěšovali sami, ale výměnu koordinovaly dvě bytová družstva, což stálo čas i spoustu papírování. To už se psal rok 1989.
Představte si, že by bylo normální, že si skoro každý normálně pracujících během života vydělá na třípokojový byt. Sám, bez podpory partnera a rodičů. Veronika si vydělá na jeden, a její přítel taky na jeden. Pokud se rozhodnou mít v dnešní drahé době jedno dítě, bude z něj normálně pracující, a taky si vydělá na jeden byt, bude mít na konci života tři byty. Super, ne?
Ve společnosti, která takhle zachází s dědictvím, nemůže bydlení nebýt kapitálem, aspoň ne moc dlouho. Během dvou tří generací se vám populace zákonitě rozdělí na ty, kteří už nějaké nemovitosti zdědili, a na ty, kteří nikoliv.
Ačkoli jeden třípokojový byt na člověka je luxus, na pár už to tak přehnaný luxus není, ostatně téměř jej hospodářsky zvládali i komunisté.
Jestliže je nájemné ve výsledku velmi podobné splátce hypotéky na ekvivalentní byt, je to opět logický a hlavní důvod, proč každý kdo jen trochu může, usiluje o koupi vlastního bydlení, místo nájmu.