Už před dvěma lety se Liberec přihlásil ke konceptu sociálního bydlení. Veškerý jeho skromný bytový fond, tedy 1200 bytových jednotek, vyčlenil pro specifické cílové skupiny, jako jsou senioři, matky samoživitelky, rodiny pečující o blízkého se zdravotním postižením, sociálně vyloučení a vyloučením ohrožení. Souběžně město spustilo zásluhový vícestupňový (prostupný) model.

Nyní stojí na prahu druhé, mnohem progresivnější fáze řešení bezdomovectví a akutní bytové nouze — právě zahájený režim housing first (bydlení především) je projevem zodpovědné samosprávy, která bydlení chápe jako primární lidskou potřebu. A je také známkou existence obce pečující, která sama dokáže vnímat zejména ty své občany, kteří se nacházejí ve významně tísnivých životních situacích.

Ačkoli se idea pečujících obcí může někomu zdát až příliš retro — vždyť je přítomna už ve starém rakouském domovském právu — je inovativně uskutečnitelná i v klimatu 21. století. Nemusí přitom jít o výraz skalního sociálního progresivismu či politické levice, ale obyčejné solidarity, vůle k soudržnosti komunity a ovšem také člověčenství, které by měly být přítomny v mnohých z nás.

Většina lidí se asi jen těžko dokáže mentálně vžít do situace, kdy je člověk nucen přebývat na ulici nebo vychovávat děti v mnohdy otřesných podmínkách ubytoven či některých soukromých objektů. A přesto na základě nějakého podvědomého vjemu bezpečně vědí, že by se sami do takového prostředí nikdy nechtěli dostat, a snad to nepřejí ani druhým. Stejně tak představitelé obcí — nikdo z nich patrně nemá zájem, aby i v dnešní době na ulicích umírali lidé mrazem nebo hladem. Nevtahuje nás to podvědomě ke společné akci něco s tím dělat?

Housing first, inovace v bydlení

Liberec je momentálně jedním ze čtyř českých měst, která se vydala (Brno) či vbrzku vydají (Praha 7, Benešov) cestou inovativního zabydlování. Zjednodušeně to znamená, že nabídneme lidem v akutní bytové nouzi samostatné bydlení, a to za splnění čtyř základních předpokladů. Klienti musejí prokázat nejméně půlroční afiliaci k městu, souhlasit předem se statusem zvláštního příjemce dávek (platby za nájem z úřadu práce půjdou rovnou městu) a s intenzivní sociální prací a konečně ctít pravidla sousedského soužití.

Právě flexibilní sociální podpora je podmínkou nejpodstatnější, protože bude napomáhat řešení dalších souvisejících problémů, jako jsou možné závislosti, snížená finanční gramotnost, chybějící motivace k práci. Smlouvou na jeden rok přitom třímáme poměrně solidní páku, jak se s těmi, kteří nebudou podmínky dodržovat, relativně rychle rozloučit.

Liberecký projekt housing first se přitom od již rok běžícího brněnského liší zejména ve třech aspektech:

• budeme souběžně zabydlovat jednotlivce i rodiny (ulice, skryté bezdomovectví, ubytovny, azyly),
• sociální práce s klienty se nebude účastnit jedna nezisková organizace, ale hned devět, a navíc terénní pracovníci města,
• zabydlování nebude skokové, ale průběžné na základě možností našeho bytového fondu.

Nezničí vám ti bezdomovci byty?

Housing first dosahuje už čtvrtstoletí obrovských úspěchů v Severní Americe i Evropě, je s až 95procentní úspěšností realizován v mnoha městech, takže nevidím důvod, proč by tomu právě u nás muselo být jinak. Přesto se během těch několika posledních dní už řada lidí ptala, zda nemám obavu, „že nám ti bezdomovci zničí byty“. Nelze před veřejností zastírat, že housing first v sobě může skrývat i rizika, protože každý z potenciálních nájemníků je předem neodhadnutelný jedinec.

Pokud bychom se ale při práci s lidmi nechali apriorně zmítat předsudky, neudělali bychom nikdy nic a pro nikoho. A v dnešní poměrně rozhárané společnosti, cloumané vášněmi, intolerancí a záští k odlišnostem, je důležité vysílat signály, že záleží výhradně na charakteru člověka, a nikoli na vnější nálepce. Housing first je toho názorným příkladem.