Parné léto roku 2016, potichu — jdu totiž pozdě — vklouznu do místnosti plné potících se mužů v košilích. Začalo jednání zastupitelstva městské části Brno-Žabovřesky. K mikrofonu přichází — stihla jsem to — Martin Freund, uvolněný radní formace Žít Brno pro sociální oblast. Trpělivým hlasem žádá zastupitele, aby dali k dispozici několik obecních bytů pro projekt rychlého zabydlení rodin bez domova. Z tváří přítomných čtu nedůvěru.

Mohlo být hůř. Týden nazpět se na stejném jednání v Brně-Bystrci objevila skupina xenofobních křiklounů. Martin Freund vypjatou chvíli ustál. Byty však odmítla poskytnout Bystrc i Žabovřesky. A stejný scénář pokračoval v dalších městských částech. Hledá se padesát bytů. Přepadají mě pochyby, zda-li je město sežene.

Půl roku na to, večer před Štědrým dnem, zvoním na dům v ulici Bratislavská. Je opravený, na chodbách čisto. Před více než měsícem se sem nastěhovala jedna z padesáti šťastných rodin, vylosovaných mezi účastníky experimentu. I na ní závisí, zda dopadne celý projekt rychlého zabydlení úspěchem, či fiaskem.

Město se mu snažilo zajistit přízeň u veřejnosti tím, že jej opředlo přízvisky, jako jsou efektivita, finanční úspory či rozumné řešení. Příklady ze zahraničí — ze zemí se srovnatelnou sociální politikou jako u nás — hovoří pro taková tvrzení. Takzvaný přístup Housing first pracuje na vcelku jednoduchém principu: poskytnout lidem v bytové nouzi ihned bydlení, namísto čekání, až se k němu postupně dopracují tím, že se zbaví svých sociálních problémů. K vytouženému cíli totiž touto cestou dojde málokdo.

Není jiné cesty ven z ubytoven

„Myslel jsem si, že když mám za ženu Češku, nebudeme mít problém,“ rozesměje se otec dvou malých dětí a tří dcer v pubertě. Říkejme mu Ivan, své pravé jméno zveřejnit nechce. Je olašský Rom. Vypráví mi o životě na brněnské ubytovně Šámalova, odkud se s rodinou nedokázal dostat po dlouhé tři roky. Byt sháněli mnohokrát, ale vždy bez úspěchu.

„Do realitek volala vždy manželka, jakmile ale zmínila, že má za partnera Roma a že vychovává pět dětí, položili jí telefon,“ popisuje marné snahy o stěhování do lepšího. „A pak všechny ty kauce, nájmy dopředu, provize…“ dodává s mávnutím ruky. Půjčovat si na ně musel od rodiny a známých. Částka, kterou nemívá často stabilně na účtu ani člověk s průměrným platem, jeho rodina žijící na hranici chudoby dávala dohromady horko těžko. Svých popůjčovaných padesát tisíc ale nakonec nikdy použít nemusel. Naštěstí. A konečně bydlí.

Stejně tak i dalších sedmatřicet rodin, přičemž zbylých dvanáct by mělo do konce března. Vstupenkou do projektu u nich nebyla barva kůže, počet dětí či dluhy nebo jiné potíže, ale pouze to, zda žijí v bytové nouzi. Tedy ne nutně na ulici, ale i na ubytovnách, v azylových domech či přeplněných bytech. Pan Ivan s rodinou platil majiteli „Šamálky“ dvacet tisíc korun za dva pokoje s kuchyní a koupelnou společnou pro celé patro.

„Moje žena mohla uklízet, co chtěla, a stejně to k ničemu nebylo,“ popisuje takřka neobyvatelné prostředí plné štěnic, kde se obával, aby mu z hygienických důvodů neodebrali děti. Nyní bydlí v čistém dva plus jedna. Celý měsíční nájem včetně energií stojí rodinu pana Ivana osm a půl tisíce. Doplatky na bydlení, které rodina pobírá, jdou namísto obchodníku s chudobou městu. Na rodinách v projektu ušetří také stát, jenž přispívá každé domácnosti, která z třiceti procent svých příjmů, popřípadě příspěvku v hmotné nouzi, nedokáže uhradit své náklady na bydlení. Předražené ubytovny tedy stát vychází dráž.