Jsme slušní, ale jsme Romové
Saša UhlováIrena s Monikou bydlí na Bratislavské ulici v Brně a snaží se dostat z ghetta. Mají dokonce doporučení, že platí nájem a jsou dobré nájemnice. Není jim to ale nic platné.
Ospalé sobotní dopoledne, Bratislavskou chvílemi projede auto, pár lidí postává před domy, občas někdo někam spěchá. Některé domy vypadají zvenku pěkně, jsou opravené, jiné jsou naopak značně sešlé. Mám ještě chvíli času, procházím tedy ulicí až k Muzeu romské kultury. Na chodníku se válí o něco málo víc odpadků než jinde ve městě, celkově na mě ulice působí podobně jako před patnácti lety, kdy jsem sem jezdila pravidelně. Navenek se zdá, že se za ty roky mnoho nezměnilo.
Vracím se Bratislavskou zpátky k domu, kde na mě už čeká Irena Gorolová. Vítáme se a doprovází mě pavlačovým domem, který je přesně takový, jaké domy v sociálně vyloučených lokalitách bývají. Neuklizený a nehostinný. Jak kráčím po schodech, už se těším do bytu.
Luxus třiceti metrů čtverečních
Z pavlače vcházíme do maličké kuchyně. Za kuchyní je koupelna se záchodem a prochází se z ní ještě do pokoje, který je sice třikrát tak velký jako kuchyň, ale má jen dvacet metrů čtverečních. To je celý byt — dohromady i s koupelnou nemá víc jak třicet metrů čtverečních. Žije v něm osm lidí. Irena s partnerem a třemi dětmi tu bydlí se svými rodiči, u kterých žije i její strýc. Minibyt je pěkně světle zařízený, je v něm čisto a útulno. Doma jsou všichni kromě nejstaršího syna Ireny. Ten studuje střední školu a o víkendech raději chodí na brigádu, než aby se tísnil s tolika lidmi na tak malém prostoru.
K Ireně jsem přijela, protože ji znám a vím, že se její rodině nedaří sehnat si pronájem. Chtěla by se od svých rodičů odstěhovat, aby mohla s rodinou vést normální život. Kromě nejstaršího syna má ještě dvě mladší děti. Ty chodí do dobré základní školy a dobře se učí. V neuvěřitelně malém bytě jim sice dospělí zařídili „dětský koutek“, aby měly nějaký prostor pro sebe, přesto je jasné, že i příprava do školy musí být v takových podmínkách víc než obtížná.
Kromě toho, že byt je malý, se rodiče bojí o své děti, protože na ulici se prodávají drogy a večer bývá nebezpečné vracet se domů. Když se vrací nejstarší syn později, čekávají ho před domem. Irena se svým druhem Henrykem shánějí bydlení jinde, jenže to není jednoduché. Vždycky se totiž nakonec potýkají s tím, že Romům nikdo pronajmout byt nechce.
„Jak je tam napsané, že chtějí slušné lidi, ani jim nevolám,“ říká Henryk, Irenin druh. Irena však na inzerát, kde hledali slušné lidi, zavolat zkusila. „Dobrý den, my jsme slušní, ale jsme Romové... a dál jsem se nedostala, v tu ránu mi telefon položili,“ směje se Irena. Jindy, když „přiznala barvu“ až později, trval telefonát o něco déle, ale jakmile řekla, že je Romka, bylo po domluvě. Na prohlídky tedy chodí Henryk, který není Rom, jenže když pak vidí jeho ženu s dětmi, vyberou vždy někoho jiného. „Už jsem dokonce začal tvrdit, že Irena je napůl Indka, nebo že je Maďarka,“ říká rezignovaně Henryk.
Za bydlení jsou schopní platit až šestnáct tisíc měsíčně, chtěli by mít aspoň tři pokoje, aby se nejstarší syn měl kde učit a děti měly svůj dětský pokoj. Henryk pracuje na stavbách, nezaměstnaný nikdy nebyl. Vysvětluje mi, že důvodů, proč nemůžou najít bydlení, ač nájem platit mohou, je víc. Kromě toho, že je obtížné sehnat pro romskou rodinu s dětmi pronájem, nechtějí majitelé akceptovat, aby se tam jejich nájemníci přihlašovali k trvalému pobytu. Ze zákona sice nemají právo o tom rozhodovat, k přihlášení stačí jen nájemní smlouva, ale to je jen teorie. Smlouvu na dobu určitou nemusí majitel prodloužit, proto se lidé k pobytu nepřihlásí, když majitelův souhlas nemají. Henryk mě upozorňuje, že v některých bytech není možné se k trvalému pobytu přihlásit i proto, že jsou to ve skutečnosti městské byty, které jejich nájemníci dál nelegálně podnajímají přes realitní kanceláře.
Proč tedy konkretně v Brně byl ukončen projekt Prostupné bydlení, který by výše jmenovaným mohl pomoci? A proč místo něj teď jede tunel First housing, kde ti, co se snaží, jsou hozeni do stejného pytle jako ti, co na vše kašlou?
Proč aktivisté nebojují za motivačnost systému? Myslím skutečné aktivisty, ne pijavice přisáté na systému. Vždyť ke změně je motivace základem. Nechápu to.
Navíc Prostupné bydlení by už neumožnilo současný stav, kdy lidé se snahou musí bydlet v místech, kde se bojí pustit děti ven.
Já ovšem nechápu, o jakou autonomii příjdou lidé, kteří procházejí Prostupným bydlením? Každý člověk, který příjde s nataženou rukou do sociálního systému, musí přece prokázat svůj nárok. To je naprosté minimum. Já když budu chtít dotaci, tak musím splnit tolik požadavků a udělat takové kolečko, že se o tom příjemcům dávek ani nezdá. A pak budu dlouhou dobu kontrolován. A přesto v tom nevidím omezení autonomie. Chci peníze, tak pro to holt něco musím udělat. Tak to v přece v normálním životě chodí. Většině lidi je to běžná realita.
Současný stav, kdy už i dávky nepřizpůsobivým vyřizuje někdo jiný, je pro ně tak demotivující a tak je paralyzuje, že je to přímo proti jejich zájmu. Dělá to z nich loutky. Odnaučuje je to o sebe se postarat. Což se ovšem určitým lidem, například ubytovací mafii, velmi hodí.
A výmluvy o tom, že lidé (bílá většina) přestanou někoho házet do jednoho pytle až naprší a uschne jsou mimo mísu. To mohou udělat hned, a to je oč tu běží. A až to udělají, přestanu je házet do jednoho pytle s rasisty.
Zkuste pochopit, že při motivačním sociálním systému se ti, kteří se snaží zlepšit svou životní situaci, neocitají v jedné kupě s těmi, kdo na to kašlou. Nemohou ani. Nyní jsou v jedné hromadě, takže většinové společnosti splývají.
Doplacejí na nemotivační systém. Při opravdu funkčním motivačním systému by se defacto přes jakési "propustné" bydlení mohli lehce propacovat k nájmu. Nikdo by si na ně nesháněl reference, každý by jim bez obav poskytl nájem. Nepřicházeli by z ghetta.
Je to jednoduché. Složitým to dělá jen ten, komu se to nehodí do krámu.
Občas jezdím do Husovic a vždy se tam chovám jako vyděšený králík. Kluk z přízně se na jaře vrátil domů s přeraženou čelistí. Nedošel to pár metrů od tramvaje.
Brno je poměrně drahé. Ale kolem Brna se dají menší věci koupit za rozumnou cenu.
Milion korun na 30 let se dá vypůjčit asi za 3500 Kč měsíčně. Koupit malý domek ve vesnici, kde jezdí autobus do Brna a dojíždět. Kdyby to bylo jenom jedna plus jedna s možností dostavit postupně podkroví.