Na východě Slovenska uhořely v obci Lomnička tři děti. Na sociálních sítích se okamžitě začaly šířit dohady o tom, že matka nebyla v době tragédie doma a schytala kvůli tomu spoustu nevybíravých výrazů. Sama matka tvrdí, že se probudila v době, kdy už byl dům v plamenech. Ať už se prokáže jakákoli verze, na tragédii to již nic nezmění.

Ponechme tedy stranou dohady, jak by se společnost vyjadřovala k úmrtí tří dětí tak ohavnou smrtí, kdyby se nejednalo o romskou rodinu. Co by naopak předmětem diskuse mělo být, je důvod, proč se taková situace odehrála. Nejedná se totiž zdaleka o první nešťastnou událost tohoto druhu. Před měsícem uhořel chlapeček v romské osadě Mašličkovo (a podobných případů je mnohem více). Obyvatelé romských osad často žijí v nuzných podmínkách, v provizorních příbytcích z rozličného materiálu, kde je takřka nemožné splnit bezpečnostní normy.

Neznám osobně poměry v osadě v obci Lomnička, ani v osadě Mašličkovo. V neadekvátnosti podmínek pro bydlení se nicméně poměry v osadách, které jsem navštívil, mezi sebou příliš neliší.

Když se oprostíme od osočování z nezodpovědnosti rodičů, kteří se snaží v chladném období zahřát rodinu způsoby, které jim jejich situace dovoluje, musíme se ptát, zda by se tato tragédie odehrála, kdyby rodina měla možnost důstojného bydlení s atributy, které běžná rodina, nezatížená sociálním vyloučením, pokládá za standard.

Nebudu se zde pouštět do vypisování historie vzniku osad ve dvacátých a třicátých letech minulého století, které asi nejvíc poznamenalo romskou integraci na další desetiletí. Cílem mého článku je upozornit na fakt, že ani dnes, kdy je negativní situace Romů v sociální oblasti na Slovensku, ale i v České republice pod palbou kritiky z Evropské unie (ať už se jedná o segregaci v oblasti bydlení, školství nebo pracovního uplatnění), neděje se v této oblasti, až na světlé výjimky, téměř nic, co by naznačovalo obrat k lepšímu.

Kamenem úrazu slovenských osad je přístup municipalit, kde se osady nacházejí, a slovenského státu k vlastním obyvatelům a k prostoru, který tito lidé sdílejí. Snad každý zastupitel, starosta nebo úředník, se kterým jsem byl v této oblasti v kontaktu, rozděluje důkladně pojmy „obec“ a „osada“.

V praxi to vypadá například tak, že Romové z osady uklízejí v rámci aktivačních prací prostor obce, zatímco osada zůstává znečištěná. Osada je z obce de facto vyloučena. Je brána jako břemeno a v povědomí místní majority je očividná snaha se tohoto problému pokud možno zbavit. A „logicky“: nebudete přece investovat práci a čas do něčeho, co vám nepatří. Nehledě na to, že systematické (kterým zcela určitě není odsunutí) řešení této situace je politicky velmi nepopulární.

Dokud nezačne tamní majorita vnímat osady i s jejich obyvateli na svém území jako součást jejího prostoru, obce či města, nemůže se situace nějak zásadně zlepšit. A my budeme dále svědky tragédií, jaké se už po tolikáté odehrály v posledních dnech.