Rozdělení „my“ versus „oni“ má zpravidla přídech nás jako vyspělých a jich jako zaostalých. Jak se obraz cizích „barbarů“ mění v mediálním prostředí?

Slova barbar bylo užíváno již v antice, kde bylo jako barbarské pojmenováváno vše, co se nepodílelo na řecké kultuře. Podle Clauda Lévi-Strausse je možné, že slovo barbarský se etymologicky vztahuje k zmatku a k neartikulovanosti zpěvu ptáků v protikladu k významové hodnotě lidského jazyka.

Jde o odmítání samého faktu kulturní rozmanitosti. Přednostně vyvrhujeme vně kultury všechno, co se nepodřizuje normě našeho žití. Pojem „lidství“ končí podle Strausse na hranici kmene. Při identifikaci onoho cizího přitom nemusí záležet na vzdálenosti mezi dvěma skupinami různých společností, ani na četnosti kontaktů mezi nimi.

Reakce společnosti na informace v médiích a následné přebírání pojmů a nálad konstruuje společenský obraz o „barbarovi“ a ten zpětně ovlivňuje jeho autora. Vzniká tak kruh mediální nabídky a poptávky, který pomáhá umocňovat stereotypy a prohlubovat xenofobní nálady.

Přítomnost reálné hrozby není pro její vymezení podmínkou — vodítka takového vymezování mohou být kulturní i fyzická: „Co Rom to muzikant“, „muslimské ženy nosí šátky“, takové stereotypní ukázky nemluví přímo o negativních vlastnostech té které skupiny, přesto jsou častým zpravodajským háčkem, čímž ukotvují význam druhého v jeho odlišnosti. Čtenář po určité chvíli nabyde dojmu, že „Romové jsou hluční“ nebo že „muslimské ženy musí chodit zahalené“.

Zpravodajství není hodnotově neutrální, ve společnosti plní různé funkce, přičemž ta informační je jen jednou z nich. Ve skutečnosti patří k úloze mediálního zpravodajství také udržování společenské kontinuity, vytváření společenského konsenzu a samotné vázání souvislostí mezi událostmi. Tím vším zpravodajství vytváří společnou identitu, definuje, kdo jsme my, a kdo jsou oni.

Způsob, jakým se dnes média vyjadřují k tématům islámu a migrace, je výrazově do velké míry podobný tomu, jakým se ještě nedávno vyjadřovala k romským tématům.

Od roku 2007 proběhla v českých zemích řada demonstrací namířených proti Romům, kteří byli v médiích označováni jako nepřizpůsobiví. Média se takovými výrazy snaží na oko vyhnout přímému označení domnělé etnicity osob, což je vzhledem k častému výskytu takových výrazů ve zprávách s kriminálních tématikou paušalizující a stigmatizující. Výrazy nahrazující etnickou příslušnost jsou vybírány tak, aby etnickou příslušnost čtenáři naznačila, jako by na něj pomrkávala: „Oba víme, co máme na mysli.“

Zdůrazňování etnicity v kriminálních zprávách ukazuje na domnělý odklon, nepřizpůsobení se „našim kulturním zvyklostem “. Média tak vytváří srozumitelný obraz „barbara“, který se ukazuje jako něco, vůči čemu se lze snadno vymezit.

Termín „nepřizpůsobivý“ rozšířil v posledních letech svou kapacitu o další osoby, nejvíce o muslimy, respektive uprchlíky, kteréžto dvě skupiny v mediálním diskursu úspěšně srostly v jednu. Pojem nepřizpůsobivý je ve spojení s muslimy užíván téměř vždy ve vztahu s evropskou nebo křesťanskou kulturou. Kritérium etnicity vymezení bylo tedy nahrazeno kritériem náboženství či nacionalismu. Podle četnosti lze konstatovat, že téma muslimů v podstatě nahradilo témata týkající se Romů.

Populismus politické reprezentace a převážné části médií čile čerpá z potřeby vymezování se a nazývá tento jev „zdravým strachem“. Strach určitě může hrát svou roli ve vztahu k cizímu, nikdy však nebude jeho hnacím motorem. Tím se stává až snaha utvrdit svou vlastní identitu v době, kdy se Evropa stává multikulturním prostorem, což se začíná týkat i zemí, které si svou homogenitu dlouhodobě hýčkaly.

Je jenom otázka času, kdy panika z migrantské krize opadne a do popředí zájmů médií se opět dostanou Romové, kteří jsou pro účel vymezování se velmi vděčnou skupinou. Historie nám ukazuje, že rozdmýchávání iracionálních postojů vůči Romům u nás funguje v podstatě kyvadlově…